Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 319/15 #1Usnesení ÚS ze dne 02.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ústí nad Labem
POLICIE - Policejní prezidium, Národní protidrogová centrála služby kriminální policie a vyšetřování
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
Věcný rejstříkodůvodnění
Důkaz
trestní stíhání/zahájení
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.319.15.1
Datum podání02.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 160 odst.1, § 134, § 88


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 319/15 ze dne 2. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Plamena Spiridonova Petkova, t. č. ve Vazební věznici Teplice, zastoupeného JUDr. Liborem Janků, advokátem se sídlem v Chebu, Mánesova 13, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 1. prosince 2014 č. j. 1 KZV 69/2014-187 a usnesení Policejního prezidia České republiky, Národní protidrogové centrály služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 14. listopadu 2014 ČTS: NPC-450/TČ-2013-222300, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 2. února 2015 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jimiž byla dle jeho tvrzení porušena jeho ústavní práva zakotvená v čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva vyplývající z čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením Policejního prezidia České republiky, Národní protidrogové centrály služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") bylo zahájeno stěžovatelovo trestní stíhání pro spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve smyslu ustanovení § 283 odst. 1 a odst. 3 písm. c) zákona č.40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Toho se měl dopustit tak, že si od dosud neznámé osoby opatřil nejméně 4987,5 gramu pseudoefedrinu a tento v dosud nezjištěné době předcházející dnu 16. července 2014 předal na dosud nezjištěném místě obviněnému Václavu Dvořákovi. Hlavním důkazem, spojujícím stěžovatele s uvedenou trestnou činností, je daktyloskopická stopa nacházející se na jednom z balíčků, v nichž byly drogy uschovány. Spojení stěžovatele s těmito drogami prokazuje dle napadeného usnesení rovněž zaznamenaný hovor mezi stěžovatelem a partnerkou jednoho ze spoluobviněných. Proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal stěžovatel stížnost, kterou Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem (dále jen "krajské státní zastupitelství") zamítlo napadeným usnesením. Stěžovatelovy námitky ohledně zákonnosti a vypovídací hodnoty uvedených důkazů krajské státní zastupitelství hodnotilo vzhledem k fázi probíhajícího trestního řízení jako předčasné.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti velmi obsáhle namítá, že jeho trestní stíhání je nedůvodné, neboť především není naplněna ani zákonem požadovaná míra pravděpodobnosti, že by stěžovatel mohl spáchat uvedený zvlášť závažný zločin. Usnesení o zahájení trestního stíhání postrádá celou řadu dle judikatury Nejvyššího soudu naprosto nezbytných požadavků a nesplňuje ani náležitosti vyžadované judikaturou Ústavního soudu. Přitom je dle stěžovatele třeba přihlédnout k tomu, že fáze prověřování trvala dvacet měsíců. Policejním orgánem shromážděné důkazy nesvědčí nijak o stěžovatelově zapojení do vyšetřované trestné činnosti, nýbrž pouze o činnosti osob jiných. Proti stěžovateli neexistuje jediný procesně použitelný přímý důkaz, nýbrž toliko indicie v podobě stěžovatelova otisku prstu na běžně dostupném mikroténovém sáčku, v němž se později ocitly dalšímu obviněnému zabavené drogy. Pořízený odposlech je jednak proti stěžovateli procesně nepoužitelný, neboť příkaz k jeho pořízení není v napadeném usnesení zmíněn, a navíc nijak nevypovídá o stěžovatelově účasti na drogové trestné činnosti. V tomto směru se jedná jen o nepodložené spekulace policejního orgánu. V napadeném usnesení není rovněž nijak odůvodněna aplikace kvalifikované skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Krajskému státnímu zastupitelství pak stěžovatel především vytýká nevypořádání se s žádnou se stěžovatelem uplatněných námitek. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. V první řadě je třeba zdůraznit, že Ústavní soud ustáleně potvrzuje svůj zdrženlivý přístup při přezkumu rozhodnutí, vydaných v rámci neskončené přípravné fáze trestního stíhání, kdy se necítí oprávněn zasahovat do přípravné fáze trestního řízení, nedochází-li v něm současně k významným zásahům do ústavních práv postižených osob (např. rozhodnutím o vazbě, zajištěním majetku, apod.). Kasační intervence Ústavního soudu tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již nikterak odstranit (srov. usnesení ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03 (U 4/32 SbNU 467)]. K tomu však ve stěžovatelově případě nedošlo, neboť obě napadená usnesení jsou rozhodnutími dostatečně a srozumitelně odůvodněnými.

7. Trestní stíhání má oporu v daktyloskopické stopě a pořízeném odposlechu. Ústavní soud se přitom shoduje s krajským státním zastupitelstvím, že hodnocení relevantnosti, věrohodnosti, ba dokonce i zákonnosti těchto důkazů ze strany Ústavního soudu by bylo předčasné již s ohledem na zásadu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, neboť takové posouzení bude úkolem příslušných orgánů činných v trestním řízení. Ani závěr o podezření stěžovatele, ani jednotlivé důkazy nelze v současné době označit za svévolné a nemající pro tuto fázi řízení dostatečnou skutkovou, logickou a právní oporu. Nelze pominout ani to, že obviněný má v trestním řízení větší práva než osoba toliko podezřelá, pročež by nepřiměřené odkládání zahájení trestního stíhání mohlo, například za současného sledování podezřelé osoby, být hodnoceno jako obcházení práva na obhajobu a nepřiměřený zásah do základních práv a svobod takto postižených osob. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani závěru, že důkazní situace je po dvaceti měsících prověřování "tristní", neboť z žádného místa napadených rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatel byl z předmětné trestné činnosti podezřelý před domovní prohlídkou v bytě dalšího z obviněných, tedy přede dnem 16. července 2014. Poté byly vypracovávány příslušné expertízy a stěžovateli bylo sděleno obvinění dne 14. listopadu 2014. Z hlediska ochrany základních práv a svobod je podstatné rovněž to, že stěžovatel v ústavní stížnosti (a stejně tak v předchozím řízení) nijak nespecifikuje újmu, kterou na svých právech pociťuje samotným trestním stíháním. Ačkoliv Ústavní soud v minulosti konstatoval, že každé trestní stíhání představuje zásah do základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2011 sp. zn. III. ÚS 1976/09 (N 208/63 SbNU 419)], připustil zároveň možnost zásahu do probíhajícího trestního stíhání pouze ve skutkově či právně zcela výjimečných případech. Žádnou takovou okolnost však ve stěžovatelově případě neshledal.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru