Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3180/20 #1Usnesení ÚS ze dne 25.11.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkZastoupení
občanské soudní řízení
rozsudek/pro zmeškání
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.3180.20.1
Datum podání10.11.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 153b, § 24, § 28


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3180/20 ze dne 25. 11. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Rajtra, zastoupeného advokátem JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem třída Václava Klementa 203, Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, č. j. 28 Cdo 4332/2019-303, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, č. j. 30 Co 257/2019-262, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce a na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 1 a odst. 2 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel rovněž tvrdí, že se soudy dopustily protiústavní libovůle v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že výše citovaným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 25. 5. 2019, č. j. 20 C 149/2016-224, a to tak, že rozsudek pro zmeškání obvodního soudu ze dne 17. 4. 2019, č. j. 20 C 149/2016-184, se ruší. Městský soud totiž považoval důvody, pro něž žalovaný (Státní statek Jeneč s. p. v likvidaci) zmeškal první jednání ve věci, při němž byl vynesen rozsudek pro zmeškání, za omluvitelné ve smyslu § 153b odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Vyšel z toho, že žalovaný si v průběhu řízení zvolil svým zástupcem Mgr. P. Mollera, kterému již v únoru 2019 udělil písemně plnou moc a jemuž však v účasti u nařízeného jednání bránila zdravotní indispozice. Návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání přitom žalovaný podal bezprostředně po odpadnutí překážky a při zachování lhůty podle § 153b odst. 4 věty druhé o. s. ř.

3. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Nejvyšší soud vycházel z ustálené judikatury, podle které důvodem pro zrušení rozsudku pro zmeškání je též situace, kdy žalovaný první jednání ve věci zmešká z omluvitelného důvodu. Je-li přitom účastník zastoupen, podmínka pro zrušení rozsudku pro zmeškání (tedy existence omluvitelného důvodu) musí být splněna právě ze strany zástupce žalovaného. Ačkoliv je zastoupení vůči soudu účinné teprve předložením plné moci, vzniká oprávnění zastupovat účastníka v občanském soudním řízení již uzavřením dohody o plné moci, když ale zároveň platí, že absence průkazu oprávnění účastníka zastupovat (např. opomenutí předložit soudu plnou moc) je nedostatkem podmínky řízení, který lze odstranit. V posuzované věci přitom žalovaný doložil (předložením písemně udělené plné moci), že před konáním prvního jednání ve věci dne 17. 4. 2019 zmocnil k zastupování v řízení advokáta Mgr. P. Mollera, jemuž pak v účasti u jednání zabránila náhlá zdravotní indispozice. Úvaha městského soudu, že danou skutečnost je nutno považovat za omluvitelný důvod zmeškání jednání, je pak podle Nejvyššího soudu souladná s jeho rozhodovací praxí.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že městský i Nejvyšší soud tolerovaly ze strany žalovaného porušení § 24 odst. 1 o. s. ř., podle něhož platí, že účastník řízení může mít v téže věci jen jednoho zvoleného zástupce; zástupcem žalovaného přitom byl původně JUDr. Jan Rudolf a jen ten prý proto mohl za žalovaného podat návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání podle § 153b odst. 4 o. s. ř. Akceptoval-li soud tento návrh od nového právního zástupce žalovaného, porušil tím údajně princip rovnosti účastníků řízení. Soud totiž žalovanému přiznal více práv, než kolik mu jich přiznal zákonodárce. Soud přitom vůbec nevzal v potaz, že mohlo jít ze strany žalovaného jen o taktiku, jak obejít podmínky pro zrušení rozsudku pro zmeškání. Navíc kvůli zrušení rozsudku pro zmeškání nebude o celé věci rozhodnuto bez zbytečných průtahů, tedy v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny.

5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Co se týká zjevné neopodstatněnosti ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, lze připomenout, že uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

8. Rozhodovací praxe Ústavního soudu je totiž ve vztahu k předpokladům pro vydání rozsudku pro zmeškání (tzv. kontumačního rozsudku) značně zdrženlivá. Např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2785/07 ze dne 15. 1. 2009 (N 10/52 SbNU 103) Ústavní soud připomněl, že je třeba mít na zřeteli tu skutečnost, že rozsudek pro zmeškání je formální institut, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného. Soud by proto měl v každém jednotlivém případě dříve, než přistoupí k vydání rozsudku pro zmeškání, resp. než rozhodne o jeho zrušení, přihlédnout i k povaze sporu. Pokud dospěje k závěru, že by se příčilo obecným zásadám spravedlnosti vyhovět žalobě kontumačním rozsudkem, nebo si není jist, zda je vydání takového rozsudku v konkrétní věci vhodné, rozsudek pro zmeškání nevydá. Ústavní soud klade důraz na pečlivé zvážení podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání v každém individuálním případě a spíše se kloní k zásadě, v pochybnostech jej raději nevydat. Zákon totiž ponechává na úvaze soudu, zda i tam, kde jsou splněny formální předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, je vhodné o věci rozhodnout takovým rozsudkem [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 377/10 ze dne 18. 5. 2010 (N 108/57 SbNU 389)].

9. V posuzovaném případě tedy rozhodl městský soud (resp. posléze i Nejvyšší soud) v souladu se zákonem i zásadami zakotvenými v Listině a také konformně s judikaturou Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou také logicky a srozumitelně odůvodněna a dostatečně se vypořádávají se všemi rozhodujícími okolnostmi dané věci.

10. Důsledkem nyní napadených rozhodnutí je přitom toliko stav, kdy se obvodní soud bude návrhem stěžovatele znovu zabývat a v rámci jednání a po provedení dokazování znovu meritorně rozhodne. V dalším řízení tak bude moci stěžovatel realizovat všechna svá procesní práva a vznášet potřenou argumentaci k obhájení jím uplatňovaného nároku. Zůstává mu tedy zachována i možnost podat proti budoucímu meritornímu rozhodnutí za splnění zákonných podmínek řízení i případnou novou ústavní stížnost.

11. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že z žádného ustanovení o. s. ř. nevyplývá, že by za žalovaného musel návrh na zrušení rozsudku pro uznání podávat právní zástupce (advokát), který jej zastupoval v předchozích fázích řízení. Ostatně ze samotného stěžovatelem citovaného ustanovení § 28 odst. 3 o. s. ř. lze dovodit, že zvolí-li si účastník řízení během řízení jiného právního zástupce, má za to, že tím vypověděl plnou moc svému dosavadnímu právnímu zástupci tak, aby byla splněna podmínka podle § 24 odst. 1 o. s. ř., že v téže věci má jen jednoho právního zástupce. K žádnému porušení principu rovnosti účastníků řízení tak ani podle Ústavního soudu nedošlo.

12. Stěžovatel rovněž žádným věcným argumentem nedokládá své tvrzení, že změna právního zastoupení žalovaného měla být jen způsobem, jak dosáhnout návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání. Jak je přitom vysvětleno výše, vydání rozsudku pro zmeškání je toliko výjimečným rozhodnutím a důvodem pro jeho vydání samozřejmě nemůže být ani eventualita, že soudní řízení je provázeno průtahy (k jejich eventuálnímu odstranění předvídá právní řád jiné procesní prostředky).

13. Nezbývá tedy než konstatovat, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími žádná základní práva, svobody ani ústavněprávní principy porušeny nebyly. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru