Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3180/13 #1Usnesení ÚS ze dne 23.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
odůvodnění
odpovědnost
banka/bankovnictví
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3180.13.1
Datum podání17.10.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 420

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3180/13 ze dne 23. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Zdeňka Šoustala, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci - Nová Ulice, Na Střelnici 1212/39, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. 25 Cdo 1814/2012, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2011 sp. zn. 13 Co 129/2010 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 3. 2009 sp. zn. 21 C 75/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení jeho "vlastnických práv" a práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.

Obvodní soud pro Prahu 1 výše (poté, co jeho předchozí rozhodnutí odvolací soud zrušil) zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se proti žalované bance (LBBW Bank CZ, a. s.) domáhal zaplacení částky 6 000 000 Kč s příslušenstvím, Městský soud v Praze tento rozsudek potvrdil a následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud rovněž ústavní stížností napadeným usnesením zamítl, neboť shledal rozhodnutí odvolacího soudu věcně správným.

Předmětem sporu byl stěžovatelem tvrzený nárok na náhradu škody ve výši 6 000 000 Kč, která mu měla vzniknout jednáním žalované banky tím, že nájemci bezpečnostní schránky, vystupujícím pod falešnou identitou "Martina Otavy", umožnila na základě padělaných plných mocí změnit podpisový vzor (svědčící společně s ním též stěžovateli a další osobě) a poté z bezpečnostní schránky samostatně vyzvednout do ní stěžovatelem vložených (předmětných) 6 000 000 Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů je jen všeobecné, učiněná skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy a na jejich základě přijaté právní závěry jsou výrazem nepřípustného formalismu; ve svém důsledku vedou k závěru, že "banka žádnou odpovědnost prakticky za nic nemá". Pakliže žalovaná banka uzavřela smlouvu o pronájmu bezpečnostní schránky s osobou prokazující se "zfalšovaným" občanským průkazem, nelze mít za ústavně konformní přístup obecných soudů, jež vede k ochraně podvodně jednající osoby na úkor poškozeného; právní názory, jež pro obecné soudy byly v dané věci vůdčí, proto nemohou být "rozumné", a jimi vydaná rozhodnutí jsou proto překvapivá. Podrobný výčet všech jednotlivých (konkrétních) námitek rekapitulovat netřeba (stěžovateli jsou známy); zde postačí zaznamenat především výtku, že obecné soudy pominuly existenci "speciální smlouvy", uzavřené bankou též se stěžovatelem, o kolektivní dispozici s obsahem bezpečnostní schránky, jejíž ujednání musí mít přednost před obecnou úpravou smlouvy o nájmu bankovní schránky, a dále i námitku, že východiska právního posouzení, dovozovaná z rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 443/2006, nejsou udržitelná, neboť podle stěžovatele toto rozhodnutí vychází z odlišného skutkového základu.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Kolizi se stěžovatelem dovolávanými principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci přitom představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí. Nedostatek ochrany z pozice čl. 11 Listiny by se mohl zjevit jen jako důsledek porušení takto vyloženého čl. 36 odst. 1 Listiny

Nic z toho však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby "správné" podústavní právo, a jejich posouzení stěžovatelem dovozovaného odpovědnostního vztahu žalované takové ústavněprávní deficity nevykazuje, a to očividně.

Ostatně stěžovatel ústavněprávní argumentaci s výjimkou odkazů na dovolávaná ustanovení ústavního pořádku konkrétně nepředestírá, soustředěn k pokračující polemice s právními závěry, vedené v poloze pouhé věcné správnosti, jež referenčním kritériem důvodnosti ústavní stížnosti, jak bylo zaznamenáno, není.

Předně není ani podústavního důvodu oponovat východisku právního posouzení věci co do vymezení povahy, rozsahu a podmínek odpovědnosti banky jako pronajímatele bezpečnostní schránky (§ 420 obč. zák.), obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 443/2006 (v němž dovolací soud též zdůraznil, že inominátní smlouvu o pronájmu bezpečnostní schránky v bance je nutno lišit od smlouvy uzavřené v režimu ustanovení § 700 a násl. obchodního zákoníku).

Stěžovateli lze přisvědčit jen potud, že rozsudek obvodního soudu není z formálního hlediska zcela standardní, tato skutečnost však bez dalšího jeho protiústavnost nezakládá, neboť z obsahového hlediska mu již není z ústavněprávních pozic co vytknout. Na odůvodnění všech napadených rozsudků, ve kterých se obecné soudy - oproti očekávání stěžovatele - řádně vypořádaly se všemi jeho relevantními námitkami, proto postačí odkázat.

Jmenovitě - a to v úplnosti - je namístě odkázat na rozsudek soudu dovolacího; zcela přesvědčivě vymezil skutečnou podstatu sporu, resp. identifikoval rozhodný právní vztah jakožto vztah banky a nájemce její bezpečnostní schránky ("Martina Otavy"), jenž - z toho důvodu - byl oprávněn k přístupu k ní, a pakliže se tak v daném případě stalo, došlo k tomu v situaci, kdy - jak výstižně dovolací soud uvedl - "totožnost" klienta byla ve vztahu k bance ověřena. Obdobně přesvědčivě dovolací soud interpretoval (ve vztahu k bezpečnostní schránce) dispoziční oprávnění třetích osob (včetně stěžovatele) na základě instrumentária plné moci, jež je zmocnitelem (nájemcem bezpečnostní schránky) odvolatelná, čímž vskutku byly nadbytečnými otázky, zda mohl "Martin Otava" zrušit dispoziční oprávnění stěžovatele, resp. až na základě "plných mocí" (jak uvažovat též soud odvolací), a zda banka mohla, či nikoli, rozpoznat, že jde o falza.

K tomu lze dodat, že existenci "speciální smlouvy", z níž stěžovatel vyvozuje zvláštní postavení v právním vztahu k žalované bance, lze z toho, co bylo v řízení zjištěno (ostatně stejně jako z tvrzení stěžovatele), dovodit jen stěží; za prokázané lze mít toliko, že mu bylo zřízeno dispoziční oprávnění k bezpečnostní schránce jiného nájemce, jež však autonomní smluvní vztah stěžovatele a žalované samo o sobě nezakládá.

Stojí konečně za zaznamenání, byť už jen na okraj, že stěžovatel, vytýkaje žalované, že nerozpoznala falzum občanského průkazu "Martina Otavy", jež mělo být rozpoznatelné "i laikovi", sám nepostupoval alespoň v obdobné míře "obezřetnosti" v situaci, kdy se rozhodl do jeho bezpečnostní schránky umístit nemalé peněžní prostředky.

Ústavněprávní deficity neshledal konečně Ústavní soud ani v nákladových výrocích napadených rozhodnutí. Z ústavní stížnosti není ani zřejmé, v čem mají být v rozporu s judikaturou Ústavního soudu; nepochybně však není případný odkaz na nález sp. zn. IV. ÚS 288/05, ve kterém se Ústavní soud zabýval nákladovými konsekvencemi při zastavení řízení, a vycházel tedy z procesní situace, jež se v projednávané věci jakkoli užitečně nezjevuje.

Na tomto základě nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky kasačního zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, pročež Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru