Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3177/14 #1Usnesení ÚS ze dne 24.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUDNÍ EXEKUTOR - Tábor - Douchová Martina
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkExekuce
řízení/zastavení
Náklady řízení
insolvence/správce
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3177.14.1
Datum podání30.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb.

99/1963 Sb., § 142, § 268 odst.1 písm.h


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3177/14 ze dne 24. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti INSOLV, v. o. s., se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, zastoupené Mgr. et Mgr. Janou Sekyrovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2014 č. j. 62 Co 197/2014-50, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu vydaného v exekuční věci, neboť jím mělo dojít k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek zaručených čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodl, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 2. 2014 č. j. 49 EXE 832/2013-35 se mění tak, že návrh povinného (stěžovatelky) ze dne 18. 11. 2013 na zastavení exekuce vedené soudní exekutorkou Mgr. Martinou Douchovou, Exekutorský úřad Tábor, na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 49 EXE 832/2013, se zamítá.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Městský soud v Praze pochybil, když zjevně nesprávně interpretoval a aplikoval ustanovení § 142 a násl. o. s. ř. o náhradě nákladů řízení, jakož i nerespektoval předchozí soudní rozhodnutí v nalézacím řízení, které představovalo podklad pro nařízení exekuce, a v němž byla náhrada nákladů řízení vyřešena v souladu s jeho průběhem, a tím i s úkony účastníků. Stěžovatelka dovozuje, že co do určení osoby povinné v exekučním řízení, došlo ze strany Městského soudu v Praze v napadeném usnesení k takové interpretaci občanského soudního řádu a insolvenčního zákona, jež představuje ústavněprávní exces. Exekuce měla být vedena proti dlužníku jako povinné osobě, resp. jeho majetkové podstatě, nikoli proti ní coby insolvenčnímu správci, což plyne z ustanovení § 7 odst. 1, § 203 odst. 4 a 5 a § 267 odst. 3, část věty před středníkem, insolvenčního zákona, a dále zdůrazňuje, že zavinění je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tj. podle procesního výsledku, nikoliv podle úspěchu ve věci. Povinnou osobou ve vztahu k nákladům řízení tak v případě neúspěchu ve sporu (neuplatní-li se zásada zavinění) o pohledávku za majetkovou podstatou není insolvenční správce, jak se chybně dovozuje v usnesení, ale dlužník (resp. majetková podstata dlužníka). Náklady řízení podle rozsudku nevznikly jejím zaviněním nebo náhodou, která se jí přihodila. Městský soud v Praze však, tvrdí dále stěžovatelka, nepřijatelně zaměňuje dvě základní zásady vztahující se k náhradě nákladů řízení v občanskoprávním řízení - hlavní zásadu úspěchu ve věci a doplňující zásadu zavinění.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Odpovídající závěr však v dané věci učinit nelze. Městský soud v Praze aplikoval adekvátní podústavní právo, a nepominul ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka dovolává; okolnost, že je podle jejího názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně; odvolací soud právní rámec zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vysvětlil obšírně a srozumitelně, přičemž odtud dostatečně vyplývá, z jakých důvodů se neztotožnil s názorem stěžovatelky a vyhodnotil otázky související se vznikem nákladů řízení v důsledku jejího zavinění odlišně, a to je pro výsledek ústavněprávního přezkumu určující (srov. kupř. Hásová, J. a kol.: Insolvenční zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 123). Otázkou, zda by obstála i výkladová verze stěžovatelky, se Ústavní soud zabývat nemohl, neboť směřuje již k hodnocení pouhé věcné správnosti napadeného rozhodnutí, které - jak bylo výše řečeno - mu nepřísluší.

Dlužno zaznamenat, že stěžovatelčiny námitky směřují zčásti do řízení nalézacího, nikoli do řízení předmětného, což dále posiluje závěr o nedostatku ústavněprávního rozměru její argumentace. Ke vztahu mezi řízením nalézacím a řízením exekučním stojí rovněž za zdůraznění, že exekuční činnost představuje činnost povahy samostatné a na řízení procesním v užším smyslu, tj. na soudním řízení sporném, je zcela nezávislou (srov. Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, str. 20, popř. též Hora, V.: Soustava exekučního práva. Praha, 1930, str. 5).

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru