Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3175/14 #1Usnesení ÚS ze dne 06.11.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika t... více
Věcný rejstříkdůkaz/nezákonný
Trestný čin
důkaz/volné hodnocení
skutek/totožnost
Obhajoba
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.3175.14.1
Datum podání30.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 120 odst.3, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 175 odst.1

40/2009 Sb., § 331 odst.2, § 331 odst.3 písm.a, § 161 odst.1, § 161 odst.2 písm.a, § 161 odst.2 písm.b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3175/14 ze dne 6. 11. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele V. I. H., zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem v Teplicích, J. V. Sládka 1363/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2014 sp. zn. 8 Tdo 1376/2013, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2013 sp. zn. 8 To 124/2012 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. července 2012 č. j. 2 T 10/2011-3717, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 30. září 2014 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla dle jeho tvrzení porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva vyplývající z čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel spolu s dalšími šesti obžalovanými shledán vinným ze spáchání zločinu přijetí úplatku ve smyslu ustanovení § 331 odst. 2 a odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), přečinu vydírání ve smyslu ustanovení § 175 odst. 1 trestního zákoníku a zločinu podplácení ve smyslu ustanovení § 161 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. prosince 2009, jichž se měl, stručně řečeno, dopustit tak, že spolu s dalšími třemi obžalovanými přijímal části úplatků poskytovaných od osob čerpajících evropské dotace na stavební projekty, přičemž bylo těmto osobám ze strany těchto obžalovaných naznačováno, že neposkytnutím úplatku mohou být dotace do jejich projektů zastaveny nebo mohou dokonce utrpět jinou majetkovou újmu. Za uvedené jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a k peněžitému trestu ve výši 300 000 Kč. K závěru o stěžovatelově vině dospěl krajský soud na základě rozsáhlého dokazování, přičemž za hlavní důkazy lze považovat výpovědi dalších spoluobžalovaných a záznamy telefonních hovorů a SMS zpráv mezi jednotlivými obžalovanými. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), jako soud odvolací, zrušil následně rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu a nově uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let. V otázce viny se vrchní soud ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu nalézacího. Podané dovolání bylo poté Nejvyšším soudem odmítnuto, neboť stěžovatelem uplatněné námitky nespadaly pod žádný dovolací důvod.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces zejména v nedostatečném a nekonkrétním popisu soudy mu vytýkaných skutků. U prvního z případů přijetí úplatku není zjevné, o jakou částku se měl stěžovatel obohatit, když výroková věta uvádí sumu 1 700 000 Kč, avšak z dalšího konkrétnějšího popisu vyplývá částka mnohem nižší. U dalších dvou případů údajného úplatkářství není vůbec zjevné, jakým jednáním se měl stěžovatel dopustit trestného činu a z čeho je dovozován úmysl stěžovatele takový čin spáchat. Jednání stěžovatele tak není popsáno způsobem, jenž by činil posuzovaný skutek nezaměnitelným se skutkem jiným. Dalšího porušení stěžovatelových ústavních práv se obecné soudy dopustily v průběhu procesu dokazování, a to jak provedením nepřípustných důkazů, tak jejich nesprávným hodnocením. Krajský soud při hlavním líčení připustil u jednoho ze spoluobžalovaných usvědčující "výpověď dopisem", který tento obžalovaný označil za svou výpověď a dále vypovídat a odpovídat na dotazy stran odmítl. Tím dle stěžovatele došlo k porušení zásad bezprostřednosti a ústnosti trestního řízení před soudem a s tím spojeného nepřiměřeného omezení práv obhajoby, neboť přímé výpovědi této osoby nic nebránilo. Usvědčující odposlechy pak nejsou ve spise celé, nýbrž účelově vybrány obžalobou. Přepisy těchto částečných odposlechů, z nichž soud převážně vycházel, pak dokonce obsahují jakési interpretace projevů obžalovaných ze strany zaznamenávajícího policisty. Uvedená manipulace s důkazy je dle stěžovatele v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Vrchní soud pak sám uvádí, že provedl důkaz přehráním odposlechů, to se však nestalo v rámci veřejného jednání a stěžovatelovo právo na obhajobu bylo rovněž nepřiměřeně omezeno, neboť se k tomuto důkazu nemohl vůbec vyjádřit. Soudy rovněž jako důkaz provedly analýzy policejních orgánů, jež nejsou svědectvím o jakékoliv skutečnosti, ale toliko výkladem skutečností z pohledu vyšetřujícího orgánu. Stěžovatel dále obsáhle uvádí, z jakého důvodu jsou usvědčující důkazy hodnoceny chybně. Za další pochybení pak stěžovatel považuje to, že soudy neprovedly důkaz výpovědí svědkyně, která měla potvrdit dohodu policejního orgánu s jedním z obžalovaných, který následně (po dlouhé vazbě) usvědčil ostatní obžalované. Jeden z tvrzených případů úplatkářství je zcela směšný, neboť obžalovaní měli být v souvislosti s projektem fotbalového hřiště, který navíc mělo na starosti ministerstvo školství, kde ani jeden z obžalovaných nepůsobil, uplaceni částkou 10 000 Kč. Tato platba však byla ve skutečnosti útratou v restauraci, kterou stěžovatel se spoluobžalovanými provozoval. Soudy pak zcela chybně, vytrháváním jednotlivých vět z kontextu, dospěly k závěru, že se stěžovatel doznal ke spáchání některého z trestných činů. Ze všech výše uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že ústavní stížnost byla stěžovatelem pojatá jako další běžný opravný prostředek a většina námitek směřuje pouze k novému přehodnocení skutkových a právních závěrů (týkajících se užití a výkladu norem podústavního práva). I přes poukaz na ustanovení Listiny je zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve a s nimiž se tyto srozumitelně a zevrubně vypořádaly, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Vyhovění takto odůvodněné ústavní stížnosti by se však dostalo do rozporu s čl. 82 a násl. Ústavy v jejich obecně přijímaném pojetí.

7. Plně odkázat lze proto na odůvodnění napadených rozhodnutí, která stěžovatel fakticky nijak nezpochybňuje, v otázce úplnosti výrokové části rozsudku nalézacího soudu (srov. str. 10 a násl. rozsudku odvolacího soudu), okolností případu uplácení částkou 10 000 Kč a naplnění jednotlivých znaků trestného činu přijetí úplatku tímto konkrétním skutkem (srov. str. 12 rozsudku odvolacího soudu), úplností přehrávaných odposlechů (srov. str. 10 rozsudku odvolacího soudu), kdy z pouhého stěžovatelova odkazu na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/99 ze dne 21. 10. 1999 (N 148/16 SbNU 99) nelze dovodit rozpor závěrů v něm obsažených s postupem obecných soudů. Odkázat na napadená rozhodnutí lze i u námitek týkajících se hodnocení a výkladu jednotlivých důkazů, neboť ani přezkum této činnosti nespadá zásadně do kompetencí Ústavního soudu.

8. K ostatním, v zásadě totožným způsobem uplatněným námitkám, představujícím toliko v dílčích otázkách pokračující polemiku se závěry nalézacího soudu, Ústavní soud připomíná, že není příslušný přehodnocovat závěry o vině a spravedlivém trestu, učiněné příslušnými soudy v rámci trestního řízení. Ústavní soud již mnohokrát deklaroval, že v řízení o ústavní stížnosti nelze hodnotit jednotlivá tvrzená dílčí pochybení obecných soudů, zvláště v rovině vedení soudního řízení. Žádný soudní proces totiž není samoúčelný a jeho spravedlnost či nespravedlnost lze v řízení o ústavní stížnosti hodnotit toliko vcelku, a to především z hlediska schopnosti dosáhnout v jeho rámci konkrétního hmotněprávního, skutečně sledovaného účelu. V trestním řízení je takovým účelem spravedlivé a logické posouzení viny osob podezřelých ze spáchání trestné činnosti a případné vyměření přiměřeného trestu pro její pachatele. Jinak řečeno, proti dílčímu pochybení v řízení před obecným soudem by Ústavní soud, jakožto orgán efektivní ochrany ústavně zaručených práv, musel vystoupit jedině v případě, že by se jednalo o neoprávněný zásah do stěžovatelových práv v materiálním smyslu, jak byl vymezen judikaturou Ústavního soudu [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3108/08 (U 9/52 SbNU 821)], tedy např. v situaci nepřesvědčivého vyhodnocení jediného usvědčujícího důkazu či neposkytnutím možnosti obhajobě se k takovému důkazu vyjádřit. K žádnému takovému pochybení však v posuzované trestní věci nedošlo. Konstatovat lze pouze to, že nalézací soud provedl velmi rozsáhlé dokazování, na jehož základě dospěl k logickému a řadou důkazů podepřenému závěru o vině stěžovatele i dalších obžalovaných. Toliko pro úplnost lze snad jen k nejvýznamnějším námitkám stručně poznamenat následující.

9. Připuštění důkazu, který stěžovatel nazývá "výpověď dopisem", nelze z hlediska ústavních principů považovat za rozporné se zásadami spravedlivého trestního řízení, a to zejména u obžalovaného, jehož možnosti uvážení stran rozsahu a způsobu výpovědí jsou mnohem širší než u svědků či znalců, což platí i v možnosti odkázat na dřívější, třeba jen písemná vyjádření. S ohledem na výše uvedené je pak nutné rovněž zdůraznit, že toto vyjádření nepředstavuje jediný, ba dokonce ani klíčový přímý usvědčující důkaz. Neopodstatněné je rovněž tvrzení, že odvolací soud nepravdivě uvádí, že provedl důkaz přehráním odposlechů. Vrchní soud v tomto směru v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že při poslechu nahrávek a čtení jejich přepisů shledal zbytečnost přehrávání všech pořízených záznamů. To Ústavní soud považuje za zcela standardní a ústavně konformní postup, neboť přehrávání dlouhých a s předmětem věci nesouvisejících hovorů nelze z hlediska dodržení principů spravedlivého procesu považovat za nutnost. Obžalovaným nic nebránilo upozornit v odvolání na ta místa odposlechů či jiné formy sledované komunikace, které by snad měly odvolací soud vést k přehodnocení závěrů o vině či trestu. Na povšechnou námitku nepřehrání všech nahrávek reagoval pak vrchní soud dle názoru Ústavního soudu přiměřeně pouhým nahlédnutím do spisu a "soukromým" přehráním nosičů v něm uložených. Opodstatněnosti postrádá i námitka dezinterpretace stěžovatelových výpovědí jako údajných doznání. Pokud snad text napadených rozhodnutí hovoří o stěžovatelově doznání, jedná se v nejhorším případě o jazykovou nepřesnost, neboť zejména z celkového odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu je zcela jasně patrné, že stěžovatel spáchání mu vytýkaných skutků, popř. jejich trestnost, zcela popřel.

10. K námitce neprovedení důkazu výslechem svědkyně, údajně potvrzující existenci dohody mezi policií a jedním z obžalovaných, Ústavní soud připomíná, že on i Evropský soud pro lidská práva ustáleně potvrzují závěr, dle nějž neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, jež jsou navrhovány (srov. např. rozsudek Barbera, Messegué a Jabardo proti Španělsku, rozsudek pléna, 6. 12. 1988, č. 10590/83). Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí [§ 2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů]. Je na úvaze rozhodujícího soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Ze soudního rozhodnutí by pak mělo být patrno, z jakého důvodu nepovažovaly soudy za nutné provádět další důkazy. Této povinnosti soudy v zásadě dostály, když přinejmenším z rozhodnutí odvolacího soudu je zjevné, že se tento zabýval nutností doplnit skutková zjištění dalšími důkazy (srov. str. 10 jeho rozhodnutí). Učinil tak sice velmi stručně a obecně, ale z celkového odůvodnění všech napadených rozhodnutí je zřejmé, z jakého důvodu by bylo provedení navrhovaného důkazu pro závěry o vině a trestu zcela irelevantní, a to i kdyby snad navrhovaný výslech korespondoval se stěžovatelovými tvrzeními.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. listopadu 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru