Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3170/10 #1Usnesení ÚS ze dne 21.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Zlín
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Štítná nad Vláří - Popov
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivo... více
Věcný rejstříkSmlouva
darovací smlouva
poučení
interpretace
rodina
žaloba/na plnění
lhůta/zmeškání
Nájem
Prekluze
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.3170.10.1
Datum podání08.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 10 odst.1, čl. 10 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

19/1988 Sb.

256/2001 Sb., § 29 odst.4 písm.a, § 25 odst.1

40/1964 Sb., § 663


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3170/10 ze dne 21. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 21. července 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. Š., zastoupené Mgr. Martinem Chrásteckým, advokátem ve Zlíně, U Sokolovny 121, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 27. 7. 2010 č. j. 60 Co 223/2010-113 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 1. 2010 č. j. 26 C 358/2008-78, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Obce Štítná nad Vláří - Popov, se sídlem Štítná nad Vláří - Popov 72, IČ 00284556, zastoupené JUDr. Jiřím Frajtem, advokátem ve Valašských Kloboukách, Masarykovo nám. 177, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Argumentace stěžovatelky

1. Dne 8. 11. 2010 obdržel Ústavní soud návrh, ve kterém se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, když tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva na soukromý a rodinný život vyplývající z čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zásada rovnosti před zákonem vyplývající z čl. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou ze dne 18. 11. 2008 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla Obci Štítná nad Vláří - Popov uložena povinnost předložit písemný návrh smlouvy o nájmu hrobového místa č. 468 na pohřebišti - hřbitově v obci Štítná nad Vláří - Popov (v průběhů řízení byla připuštěna změna petitu). Žaloba byla rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 1. 2010 pod č. j. 26 C 358/2008-78 zamítnuta. O odvolání bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 27. 7. 2010 pod č. j. 60 Co 223/2010-113 tak, že rozsudek soudu I. stupně byl potvrzen.

3. Předmětem sporu byla nájemní smlouva k hrobovému místu č. 468 na pohřebišti - hřbitově v obci Štítná nad Vláří - Popov. Původním uživatelem hrobového místa byl otec stěžovatelky. Hrobové příslušenství, nacházející se na hrobovém místu, bylo darováno stěžovatelce (viz sub 15) na základě darovací smlouvy ze dne 21. 1. 1986 uzavřené mezi otcem stěžovatelky jako dárcem a stěžovatelkou jako obdarovanou. Dne 1. 1. 2002 nabyl účinnosti zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví (dále jen "zákon o pohřebnictví"), který změnil dosavadní právní vztah mezi správou pohřebiště a uživatelem na nájemní vztah, k němuž je potřeba uzavřít nájemní smlouvu na jednotlivá hrobová místa. Ke dni 3. 1. 2005 byla uzavřena nájemní smlouva mezi Obcí Štítná nad Vláří - Popov a J. P., bratrem stěžovatelky, k čemuž podle stěžovatelky nebyla Obec Štítná nad Vláří - Popov oprávněna, neboť oprávněným uživatelem ke dni 31. 12. 2001 byla ona. Tím, že nebyl návrh předložen stěžovatelce, ale pouze jejímu bratru, který po předložení návrhu tuto nájemní smlouvu k předmětnému hrobovému místu uzavřel, bylo znemožněno stěžovatelce vykonávat právo na pietu např. tím, že ztratila možnost být pohřbena na základě svého práva vyplývajícího z nájemního vztahu mezi ní a provozovatelem pohřebiště spolu se svými rodiči, či s rodiči pohřbít členy své rodiny jako výraz pocitu sounáležitostí a pospolitosti rodiny a jejího přetrvávajícího vztahu k rodičům. Tím došlo k neoprávněnému zásahu do jejích výše uvedených základních práv a svobod. Stěžovatelka považuje za součást ústavně zaručeného práva na soukromý a rodinný život i právo piety, když se přitom odvolává na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. 30 Cdo 3361/2007, v němž je řečeno, že "...právo na soukromí zahrnuje i právo na rodinný život spočívající v udržování a rozvíjení vzájemných citových, morálních a sociálních vazeb mezi nejbližšími osobami... Je pak zřejmé, že přes smrt fysické osoby pravidelně dále u osob jí nejbližších přetrvávají vytvořená a prožívaná rodinná pouta ve formě piety, resp. kultu, přičemž jejich význam pro prakticky každou pozůstalou fysickou osobu je nepopiratelný. Proto necitlivý neoprávněný zásah proti této chráněné sféře fyzické osoby představovaný znemožněním realizace práva na pietu je zásahem do soukromí, ...".

4. Stěžovatelka tvrdí, že v souladu s přechodným ustanovením § 29 odst. 4 zákona o pohřebnictví, měla obec povinnost předložit dosavadním uživatelům hrobových míst návrh smlouvy o nájmu hrobového místa. Dosavadním uživatelem byla ona, což prokazovala v soudním řízení předložením stvrzenky č. 12 ze dne 3. 4. 1995 o zaplacení poplatků spojených s užíváním hrobových míst č. 306, 468, a to za období 1994 až 2005, a v případě poplatku za vodu pro rok 1995. Plynulo to z toho, že za účinnosti vyhlášky ministerstva zdravotnictví č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a pohřebnictví, nebylo možné osvědčit užívání hrobového místa jinak než vystavením dokladu o zaplacení úhrady spojené s užíváním hrobového místa, neboť nebylo vydáváno žádné správní rozhodnutí o propůjčení hrobového místa dle ust. § 20 výše uvedené vyhlášky či jiného osvědčení o užívání hrobového místa. I obec vycházela ze stejného předpokladu, když návrh nájemní smlouvy předložila bratru stěžovatelky, který platil poplatky rovněž. Se stěžovatelkou mělo být zacházeno obcí rovnocenně jako s jejím bratrem v souvislosti s hrazením těchto poplatků a při návrhu proto neměla být stěžovatelka opomenuta.

5. Tento zásah (rozuměj porušení zákona) podle stěžovatelky však potvrdily oba soudy, když vyšly z toho, že stěžovatelka nevyužila třicetiměsíční lhůty od účinnosti nové právní úpravy. Přitom podle jejího názoru opomíjejí, že nebyla o této lhůtě poučena tak, jak to předpokládá § 29 odst. 4 písm. a) zák. č. 256/2001 Sb. Stěžovatelka tvrdí, že k naplnění podmínek citovaného ustanovení nemohlo dojít, a proto nelze konstatovat, že stěžovatelce daná lhůta uplynula. Stěžovatelka totiž o této lhůtě nebyla ve smyslu citovaného ustanovení poučena, byla známa jako uživatel a návrh jí bylo možno doručit. Obec proto měla návrh doručit jak jí, tak jejímu bratru. Protože tak obec neučinila, porušila mimo výše uvedeného práva na pietu i právo rovnosti před zákonem, vyplývající z rovnosti v právech zaručeným čl. 1 Listiny. Ačkoli obec působí jako provozovatel pohřebiště v samostatné působnosti (viz § 16 odst. 1 zák. č. 256/2001 Sb.), nelze tolerovat, aby jejím postupem byla porušena práva rovnosti před zákonem. Pokud zákon ukládá předložit návrh nájemní smlouvy k hrobovému místu dosavadním uživatelům a obec nepředložením takového návrhu stěžovatelce jako další dosavadní uživatelce zasáhne do jejích ústavně zaručených práv, je toto jednání obce v rozporu s ústavním pořádkem i pro porušení zásady rovnosti před zákonem, garantované čl. 1 Listiny. S ohledem na to se také stěžovatelka neztotožňuje se závěry obou soudů a obce, které dovodily z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2007 pod sp. zn. 28 Cdo 983/2007, a považuje jejich argumentaci, o kterou opírají své rozsudky, za porušující tuto zásadu. Proto navrhla, aby byla v záhlaví uvedená rozhodnutí obou soudů zrušena.

II.

Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas (datum podání 5. 11. 2010). Byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí obou soudů napadená ústavní stížností. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost sice polemizuje s postupem obce, přímo však směřuje proti pravomocnému rozhodnutí, které nabylo právní moci dne 6. 9. 2010. Ústavní stížnost byla shledána přípustnou a Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný. Proto se obrátil s žádostí o vyjádření k účastníkům řízení.

III.

Vyjádření účastníků řízení

7. Za Obec Štítná pod Vláří se vyjádřil její právní zástupce JUDr. J. F., který jednak zrekapituloval vyjádření vedlejšího účastníka učiněná v předchozích řízeních před obecnými soudy, jednak reagoval na obsah ústavní stížnosti, kde stěžovatelka uvádí, že v důsledku toho, že není nájemcem hrobového místa č. 468, pozbyla možnost být na tomto hrobovém místě po své smrti pohřbena. To je však újma zcela hypotetická, neboť stěžovatelka nemůže vědět, kdo bude v době její smrti nájemcem hrobového místa č. 468 a zda tento nájemce bude s uložením jejích ostatků souhlasit. Navíc by to znamenalo právní nárok všech potomků stát se nájemcem hrobového místa. Takový potencionální a nejistý budoucí zásah do možností stěžovatelky nemůže požívat soudní ochrany před obecnými soudy. Nelze to dovozovat ani z obsahu práva na ochranu rodinného života, ani z právní úpravy provedené zák. č. 256/2001 Sb. Proto k zásahu do stěžovatelčina práva na ochranu rodinného života nedošlo. Je to naopak stěžovatelka, kdo tohoto práva zneužívá a do svých sporů s bratrem J. P. zbytečně zatahuje Obec Štítná nad Vláří - Popov. Vedlejší účastník proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Současně vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

8. Za Okresní soud ve Zlíně se vyjádřila jeho soudkyně Mgr. Silvie Kasardová, která byla Ústavním soudem vyzvána, aby se konkrétně vyjádřila k rozhodovacím důvodům, kterými byly a) uplynutí dvouleté i třicetiměsíční prekluzivní lhůty a b) nepřekonatelná právní překážka spočívající v existenci nájemní smlouvy z roku 2005 k témuž předmětu - hrobu, uzavřené s jiným nájemcem. Soudkyně konstatovala, že vzhledem k tomu, že námitky stěžovatelky byly vypořádány v napadeném rozhodnutí, soud na ně odkazuje a podotýká, že o nich bylo pravomocně rozhodnuto odvolacím soudem, který rozhodnutí soudu I. stupně v plném rozsahu potvrdil. Současně vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání.

9. Za Krajský soud v Brně - pobočky ve Zlíně se vyjádřil jeho soudce JUDr. Ladislav Pavlíček, který rovněž odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí. K vlastní argumentaci stěžovatelky dodal, že tato o uzavření smlouvy o nájmu hrobového místa požádala až po 1. 7. 2004 a podala žalobu u Okresního soudu ve Zlíně až dne 22. 12. 2008, tedy v době, kdy již všem uživatelům, tedy i jí, právo užívání tohoto hrobového místa zaniklo a zaniklo i její právo domáhat se splnění povinnosti provozovatele pohřebiště s ní nájemní smlouvu uzavřít. Proto nebylo možné jejímu návrhu vyhovět. Stejně tak za této situace a v souvislostech případu nelze dovodit porušení práva na pietu a porušení rovnosti před zákonem. Toto vyjádření bylo doplněno souhlasem s upuštěním od ústního jednání, které za soud vyjádřil předseda senátu tohoto soudu JUDr. Jiří Rezek.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Na tomto základě posoudil Ústavní soud ústavní stížnost a dospěl k závěru, že tato je zjevně neopodstatněná. Byl přitom veden těmito úvahami.

11. Není na závadu, že argumentace stěžovatelky směřuje proti postupu obce, i když předmětná nájemní smlouva není aktem orgánu veřejné moci, nýbrž úkonem ve smyslu § 663 občanského zákoníku a § 25 zákona o pohřebnictví. Podstatné je, že i v oblasti soukromoprávních vztahů jsou soudy povinny poskytovat ochranu právům (čl. 36 odst. 1 Listiny) a dodržovat přitom pravidla řádně vedeného soudního procesu. V tomto směru však Ústavní soud neshledal žádné extrémní vybočení z těchto pravidel. Stěžovatelce bylo umožněno domáhat se svého tvrzeného nároku v řádně vedeném soudním řízení, jak to vyplývá z vyžádaného soudního spisu sp. zn. 26 C 358/2008, vedeného Okresním soudem ve Zlíně. Soudy přitom vycházely ze sjednocující judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně:

a) v otázce uplynutí zákonné prekluzivní lhůty a jejích důsledků pro platnost uzavřených nájemních smluv - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2007 sp. zn. 28 Cdo 983/2007, podle kterého zákon o pohřebnictví "nepodmiňuje platnost nově uzavřené nájemní smlouvy splněním povinnosti provozovatele pohřebiště předložit všem dosavadním uživatelům návrh takové smlouvy (a ani nestanoví její neplatnost v případě, že tak neučiní)" a

b) v otázce právní nemožnosti uzavřít nájemní smlouvu k jednomu hrobovému místu s více nájemci - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. 28 Cdo 2789/2007, podle kterého "hrobové místo, jež mělo být touto smlouvou žalobci pronajato, nebylo v okamžiku uzavření nájemní smlouvy (právně) způsobilým předmětem nájmu ... stále trval původní nájemní vztah, který vznik nového nájemního poměru k témuž předmětu nájmu (avšak mezi jinými účastníky) vylučoval".

Dále vyšly z povahy nové právní úpravy nájmu hrobového místa na veřejném pohřebišti odlišené od transformace užívání bytů (srov. § 871 o. z., ve znění zákona č. 50/1991 Sb., a nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 37/93, č. 86/1994 Sb.).

12. Chtěla-li stěžovatelka tyto závěry zpochybnit, mohla tak učinit formou dovolání u Nejvyššího soudu, což neučinila. To v daném případě nemá za následek nepřípustnost ústavní stížnosti, neboť posouzení přípustnosti dovolání by záviselo na uvážení tohoto soudu ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Přitom argumentace stěžovatelky v podstatě opakuje to, co bylo předestřeno soudům v žalobě a odvolání a je založena na otázkách výkladu obyčejného (podústavního) práva, kde sjednocující role přísluší právě judikatuře Nejvyššího soudu. Závěry obecných soudů, které se o tuto judikaturu opřely, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat, neboť není další instancí, ve které by bylo možno v řízení o této věci pokračovat.

13. Pro posouzení okolností případu a důvodnosti ústavní stížnosti je rozhodující, že stěžovatelka se na obec i na soud obrátila až v roce 2008, kdy již prekluzivní lhůta stanovená zákonem (jehož neznalost neomlouvá) dávno uplynula. Ústavní soud zde nehodlá spekulovat, jak by bylo možno věc posoudit v případě, že by byl takový spor veden ještě v době otevřené prekluzivní lhůty při souběžné žádosti obou sourozenců. Soudy zde zhodnotily okolnosti případu tak, že nelze dospět k závěru, že by došlo k nerespektování nebo extrémnímu překroucení významu nějakého základního práva nebo svobody. To platí především z hlediska námitky porušení rovnosti před zákonem, neboť podle zákona zaniklo užívací právo k hrobovému místu uplynutím 30. 6. 2004 oběma sourozencům za stejných zákonných podmínek.

14. Stejně tak z předložených materiálů a okolností případu nelze dospět k závěru, že sjednání nájemní smlouvy se synem zemřelého by mohlo být považováno za vybočující z pravidel práva na pietu pozůstalých a diskriminující v tomto směru vůči stěžovatelce. Ze spisového materiálu se podává, že bratr stěžovatelky se pravidelně o hrobové místo staral, stejně jako ona platil každoročně udržovací poplatky, budoval a opravoval hrobku.

15. Podstatné též je, že stěžovatelka napadá pouze výklad § 29 odst. 4 písm. a) zákona o pohřebnictví, který stanoví, že "do 2 let po nabytí účinnosti tohoto zákona je provozovatel pohřebiště povinen předložit dosavadním uživatelům hrobových míst návrh smlouvy o nájmu hrobového místa, pokud takové smlouvy již nejsou uzavřeny písemně. V případě, že dosavadní uživatel hrobového místa není znám nebo není známa jeho adresa nebo adresa jeho právních nástupců a návrh nájemní smlouvy mu proto není možno doručit, je provozovatel pohřebiště povinen nejpozději do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona na veřejně přístupném místě na veřejném pohřebišti zveřejnit výzvu k uzavření nájemní smlouvy k takovému hrobovému místu a místo (adresu), na něž se má dosavadní uživatel nebo jeho právní nástupce obrátit, spolu s upozorněním, že pokud nebude nájemní smlouva uzavřena do 30 měsíců po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadní užívací právo k hrobovému místu zanikne." Jedná se o výklad obyčejného práva, který je v dané věcí založen na respektování judikatury Nejvyššího soudu - viz sub 11. Nenapadá však ústavnost tohoto ustanovení, nýbrž pouze jeho aplikaci, která je však závislá právě na použití pravidel o lhůtách uvedených v tomto ustanovení. S ohledem na odstup od uplynutí prekluzivní lhůty 30. 6. 2004, musí Ústavní soud rovněž vzít v úvahu, že hypotetické zrušení takového ustanovení by ani s ohledem na podstatu jím nově založených právních vztahů (včetně práva na pietu na straně nových nájemců, kterého se stěžovatelka dovolává) nepřicházelo do úvahy, s ohledem na to, že se vytvořily nové kvalifikované právní vztahy, které je třeba napříště respektovat stejně jako je tomu např. při nutnosti respektování stavu vzniklého v oblasti statusových věcí. S ohledem na soukromoprávní povahu nájemního vztahu mezi obcí a nájemcem hrobového místa je to právě zákon, který musí omezovat z povahy věci samé postavení pronajímatele, tj. obec při poskytování služby ve veřejném zájmu právě z hlediska respektování práva na soukromí rodinného života včetně práva na pietu ze strany pozůstalých členů rodiny. Tento zákon ve svém omezujícím působení vůči pronajímateli musí k těmto ústavním aspektům nutně přihlížet. Stranou svých úvah (s ohledem na otázku možnosti "vlastnit hrob" na veřejném hřbitově) Ústavní soud ponechává formulaci darovací smlouvy (č. l. 10 soudního spisu), ze které plyne, že otec stěžovatelce převádí darem do vlastnictví "rodinný hrob na hřbitově ve Štítné n./Vl.".

16. Co se týče dalšího relevantního argumentu z hlediska příslušnosti Ústavního soudu, je třeba uvést, že právo na pietu nebylo předmětem řízení přímo; tím byla žaloba na stanovení povinnosti uzavřít nájemní smlouvu. Popřením práva na pietu přitom není uzavření nájemní smlouvy s bratrem stěžovatelky (v roce 2005), a to po uplynutí stanovené prekluzivní lhůty oběma sourozencům. Hrobové místo se nachází na veřejném, nikoli neveřejném či konfesním hřbitově, přičemž podstatnou věci je v oblasti práva na pietu nikoli otázka vztahů mezi sourozenci nebo pozůstalými, nýbrž vztahu úcty pozůstalých k zesnulým. Veřejná moc toto právo musí především respektovat a chránit před neoprávněnými zásahy. Za takový zásah nelze v projednávané věci, s ohledem na okolnosti případu, považovat sjednání nájemní smlouvy s bratrem stěžovatelky po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v § 29 odst. 4 písm. a) zákona o pohřebnictví i proto, že o veřejnoprávní zásah z povahy věci ani jít nemohlo. Stejně tak nelze jako základní právo (nota bene státem zaručené) konstruovat např. právo být pohřben se svými rodiči, jak uvádí stěžovatelka, neboť by se mohlo naopak stejně tak stát prostředkem porušení čl. 10 odst. 2 Listiny (neoprávněné zasahování veřejné moci do rodinného života).

17. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z toho, že není samo o sobě významné, je-li namítána věcná nesprávnost soudního rozhodnutí. Jeho příslušnost je dána výlučně k přezkumu takových rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v soudním řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod jeho účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jak se z předchozích výkladů podává, taková zásadní pochybení nebyla zjištěna. Proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru