Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 317/2000Nález ÚS ze dne 07.12.2000K možnosti nabývat věci i za trvání manželství do výlučného vlastnictví jednoho z manželů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkSmlouva
vlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 184/20 SbNU 281
EcliECLI:CZ:US:2000:3.US.317.2000
Datum podání24.05.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1, čl. 90

2/1993 Sb., čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 123


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 317/2000 ze dne 7. 12. 2000

N 184/20 SbNU 281

K možnosti nabývat věci i za trvání manželství do výlučného vlastnictví jednoho z manželů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 7. 12. 2000 v ústním jednání

a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Doc. Ing. M. Č.,

za účasti B. Č., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

23. února 2000, sp. zn. 12 Co 666/99, týkající se ochrany

vlastnického práva, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2000, sp.

zn. 12 Co 666/99, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co

do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, §

34, § 72 odst. 1 písm. a), 4 zákona], napadl stěžovatel ve své

občanskoprávní věci (vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví

manželů) pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23.

února 2000 (12 Co 666/99-113) a tvrdil, že tímto rozhodnutím

porušil jmenovaný obecný soud jeho ústavně zaručené právo plynoucí

z čl. 11 Listiny základních práv a svobod; podle odůvodnění

ústavní stížnosti stalo se tak tím, že při vypořádání

bezpodílového spoluvlastnictví manželů po zániku manželství jak

obecný soud I. stupně, tak i Městský soud v Praze jako soud

odvolací "zbavily jej vlastnictví k nemovitosti" (blíže popsané

a označené chatě), a přesto, že tuto nemovitost spolu se svou

bývalou manželkou nabyl do bezpodílového spoluvlastnictví manželů

kupní smlouvou, dospěly oba obecné soudy ke shodnému závěru, že

tato nemovitost je ve výlučném vlastnictví jeho bývalé manželky.

S odkazem na již zmíněný článek Listiny základních práv a svobod

proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí odvolacího soudu, jak

vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.

Městský soud v Praze jako účastník řízení o ústavní stížnosti

se na výzvu Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona) k ústavní

stížnosti vyjádřil podáním předsedkyně senátu 12 Co, z něhož

napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3 zákona), a to tak, že

tvrzení stěžovatele, co do porušení ústavně zaručeného práva,

odmítl, připomněl, že podle výsledků dokazování dotčená nemovitost

byla zakoupena za peněžitý dar matky vedlejší účastnice (v řízení

před obecnými soudy žalobkyně), a proto "nemůže být předmětem

vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví účastníků

řízení"; předsedkyně senátu proto navrhla, aby Ústavní soud

stěžovatelovu ústavní stížnost svým nálezem jako nedůvodnou

zamítl.

Vedlejší účastnice vyvracela tvrzení stěžovatele a v zásadě

odkázala na skutkové i právní závěry obecných soudů, které pokládá

za správné a věci odpovídající, také ona proto navrhla, aby

Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost zamítl.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ve světle důkazů provedených obecnými soudy, zejména pak pod

aspektem kupní smlouvy ze dne 26. května 1986 (č. l. 29, 30 spisu

obecného soudu I. stupně), jejíž obsah oba obecné soudy ve svých

řízeních k důkazu konstatovaly, neobstojí právní závěr o tom, že

posuzovanou nemovitost spolu s příslušnými pozemky (tehdy

v osobním užívání) nabyla do svého výlučného vlastnictví toliko

žalobkyně (vedlejší účastníce tohoto řízení) proto, že "kupní cena

byla uhrazena z prostředků, které získala darem od své matky";

obecné soudy zde očividně zaměňují dva zcela odlišné právní

instituty, totiž vlastnické právo ke koupené věci (nemovitosti)

jako právo věcné s obligačním vztahem ke sjednané kupní ceně,

jejíž úhrada, ať již byla provedena z jakéhokoli zdroje, na

samotné vlastnické právo (jako vznik a rozsah) je zcela

nerozhodná.

Právní závěry obecných soudů obou stupňů ocitají se tak ve

výrazném rozporu nejen se zákonem a naukou, ale také s dlouhodobě

ustálenou rozhodovací praxí obecných soudů, nehledě již ani

k tomu, že (nepřípustným způsobem) zasahují do sjednaných

a smluvně provedených právních vztahů mezi kupujícími

a prodávajícími.

Jestliže již dříve zmíněná kupní smlouva obvyklým způsobem

konstatuje (v čl. I), že "prodávající přebírají posuzovanou

rekreační chatu s vedlejšími stavbami a venkovními úpravami, se

všemi právy a povinnostmi do bezpodílového spoluvlastnictví

kupujících a tito ji do svého bezpodílového spoluvlastnictví

kupují, nevznikají (a vzniknout ani nemohou) nijaké pochybnosti

o tom, kdo, jakým způsobem a v jakém rozsahu vlastnické právo

k prodaným nemovitostem nabyl; závěry obecných soudů, včetně

konstatování, že dotčená kupní smlouva "je pro rozpor se zákonem

v části, týkající se provedení toho, že žalovaný (tj. stěžovatel)

společně se žalobkyní jsou bezpodílovými vlastníky této chaty, je

neplatná", zcela odhlédnuto od procesní stránky věci, nemají oporu

v zákoně, neboť ani za platnosti zákona č. 40/1963 Sb., v tehdy

platném znění, nebylo vyloučeno, aby za trvání manželství nabýval

věci (i kupní smlouvou) jen jeden z manželů do svého výlučného

(tehdy osobního) vlastnictví, a to tím spíše, jestliže kupní cena

kupované věci měla být hrazena z daru, určeného dárcem jen pro něj

samotného, na tomto závěru nic nemění ani (nepřípadný) odkaz

obecného soudu na "transformaci" peněz v nemovitost. Z povahy

peněz, jako věcí zastupitelných, je totiž jejich "transformace" ve

smyslu vyloženém obecnými soudy pojmově vyloučena.

Právní závěry obecných soudů se tak ocitají v extrémním

nesouladu nejen s obsahem kupní smlouvy, ale také i se současnou

(i tehdejší) pozemkovou evidencí, vedenou dnes v jiném právním

režimu katastrálním úřadem.

Ochrana vlastnictví a respekt k němu svou povahou a významem

náležejí k základním znakům právního státu založeného - mimo jiné

- na úctě k právům (čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), a proto

vlastnictví samo požívá nejen zákonné ochrany (§ 123 a násl. zák.

č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů), ale současně také

ochrany ústavní, a proto také jako ústavně uložená povinnost jsou

obecné soudy povinny ohroženému (vlastnickému) právu poskytnout

ochranu (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).

Protože ve věci posuzované ústavní stížnost se tak nestalo

a stěžovateli byla ochrana jeho vlastnictví, byť v režimu

zaniklého bezpodílového vlastnictví manželů, obecnými soudy

odepřena, bylo rozhodnutí odvolacího soudu, totiž rozsudek

Městského soudu v Praze, jak vpředu je označen, jako ústavně

nesouladné zrušeno [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona], aniž

by tento nález Ústavního soudu obecnému soudu jakkoli bránil

v tom, aby s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem

v následném řízení po přikázání posuzované nemovitosti jednomu

z účastníků řízení vypořádal majetkové vnosy svědčící jen jednomu

z nich.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat

(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 7. prosince 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru