Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3164/18 #1Usnesení ÚS ze dne 23.10.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Nový Jičín
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
žaloba/na určení
Vydržení
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.3164.18.1
Datum podání20.09.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 134, § 130

99/1963 Sb., § 237, § 241a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3164/18 ze dne 23. 10. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Lichnovského, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Mičanem, advokátem, sídlem K Nemocnici 183/50, Nový Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018 č. j. 22 Cdo 2052/2018-66, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. ledna 2018 č. j. 57 Co 186/2017-57 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. ledna 2017 č. j. 13 C 211/2016-29, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a Jiřiny Olšové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi "bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod" (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel se žalobou v roce 2016 domáhal vůči žalované Jiřině Olšové (dále jen "vedlejší účastnice") určení, že předmětem jeho vlastnictví je část pozemku parc. č. X1 v katastrálním území R., obec R. V žalobě tvrdil, že je vlastníkem konkrétního pozemku, který byl v geometrickém plánu ze dne 7. 4. 2016 Ing. Marie Ježkové označen jako parc. č. X2 v katastrálním území R., obec R. Mezi právním předchůdcem stěžovatele a právním předchůdcem žalované byla před Národním výborem v R. uzavřena směnná smlouva označená jako protokol a smlouva dne 16. 4. 1946, ale nedošlo k zaknihování vlastnických práv. Stěžovatel fakticky dlouhodobě nemovitost užíval, tudíž došlo k nabytí pozemku vydržením.

3. Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, č. j. 13 C 211/2016-29 žalobu stěžovatele zamítl, neboť dospěl k závěru, že nemohl nabýt vlastnické právo k části pozemku parc. č. X1 v katastrálním území R., obec R., vydržením dle § 129 odst. 1, § 130 odst. 1, § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"). Dále uložil vedlejší účastnici nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 13 202,18 Kč.

4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") potvrdil zamítavý výrok rozsudku okresního soudu a rozhodl o nákladech řízení.

5. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním s přesvědčením, že splňuje zákonnou podmínku přípustnosti dle § 237 o. s. ř., v němž tvrdil, že krajský soud věc nesprávně právně posoudil dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel namítal, že pokud vydrží vlastnické právo k části pozemku jeho právní předchůdce, když rovněž stěžovatel splnil podmínky pro vydržení, nabude stěžovatel vlastnické právo vydržením, a to i když předmět držby nebyl projednán v rámci dědického řízení či jinak nebyl na tuto osobu převeden. Dle tvrzení stěžovatele se jednalo o věc v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nevyřešenou. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele usnesením ze dne 27. 6. 2018 č. j. 22 Cdo 2052/2018-66 odmítl pro nepřípustnost po zjištění, že rozsudek krajského soudu je v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí. V odůvodnění nejprve připomenul, že jeho judikatura je ustálena v tom, že lze vydržet vlastnické právo k části sousedního pozemku pouze v situaci, kdy je držba v dobré víře.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem okresního soudu, krajského soudu a Nejvyššího soudu ohledně prokázání jeho dobé víry. Tvrdil, že jeho právní předchůdce vlastnictví k předmětnému pozemku nabyl na základě směnné smlouvy. Na základě této listiny ze dne 16. 4. 1946 označené jako "Protokol a smlouva", jež byla podepsána Karlem Lichnovským (právním předchůdcem stěžovatele) a Annou Hrčkovou (právní předchůdkyně vedlejší účastnice) se měl Karel Lichnovský chopit držby předmětné části pozemku parc. č. X1 k. ú. R. Dále se po jeho smrti měl držby části pozemku chopit stěžovatel, a měl tak nabýt vlastnické právo vydržením.

7. Právo na spravedlivý proces dle tvrzení stěžovatele porušily rozhodující soudy tím, že neprovedly řádně dokazování, a to výslechem svědků. Stěžovatel podáním ze dne 2. 10. 2017 navrhl krajskému soudu, aby doplnil skutková tvrzení výslechem svědků (Milada Sochorová, Františka Zábranská, Miroslav Lichnovský, Pavel Lichnovský, Josef Lichnovský), kteří by potvrdili jednak výkon faktické držby pozemku stěžovatelem a jeho dobrou víru. Z navržených důkazů mělo vyplynout, že stěžovatel ani vedlejší účastnice, včetně jejich právních předchůdců, neměli výhrady k vlastnictví směněných pozemků, a to od roku 1946.

8. Stěžovatel vytýkal soudům, že neposkytly ochranu jeho vlastnickému právu k předmětnému pozemku, přestože důkazy vlastnické právo stěžovatele potvrzují, proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým budou napadená rozhodnutí zrušena.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

11. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť neshledal základní předpoklad opodstatněnosti individuální ústavní stížnosti, jímž je existence zásahu do základních práv nebo svobod stěžovatele.

12. Ústavní soud se - v souladu se svojí působností - ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaným porušením jeho základních práv, zejména práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, ochranu vlastnictví v čl. 11 Listiny a konstatuje, že k jeho porušení napadenými rozhodnutími, ani postupem okresního soudu, krajského soudu a Nejvyššího soudu, předcházejícím jejich vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěl okresní soud a krajský soud a poté i Nejvyšší soud v hodnocení, zda byly naplněny předpoklady vydržení vlastnického práva k individualizovanému pozemku, přičemž jeho námitky byly již posuzovány. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je tak pouhou polemikou s rozhodnutími obecných soudů, které dospěly k závěru, že na základě listiny označené jako "Protokol a smlouva", stěžovatel nemohl vzhledem ke všem okolnostem být v dobré víře, že nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku. Kromě jiného z důvodu, že listinu podepsali Anna Hrčková a Karel Lichnovský s tím, že na základě jejich dohody mělo dojít ke směně pozemků mezi Annou Hrčkovou a Rozálií Bajerovou. Rozálie Bajerová však stranou dohody nebyla, a proto nemohla touto dohodou pozbýt vlastnické právo k části pozemku a Karel Lichnovský nabýt vlastnické právo k jinému pozemku. Ani sám stěžovatel listinu nepodepsal, nebyl stranou uzavřené dohody a tato dohoda nebyla uzavřena ve prospěch třetí osoby. Tímto způsobem nemohlo dojít ke směně pozemků, neboť předmět nebyl v listině specifikován dostatečně určitě a v důsledku toho držba nemovitosti, která se o takovou smlouvu opírá, nemohla vést k nabytí vlastnického práva vydržením. Stěžovatel v soudním řízení neuváděl, netvrdil ani neprokazoval jiný titul, o který by opíral svoji oprávněnou držbu.

13. Ústavní soud přitom shledal, že důvody, pro které okresní soud a krajský soud rozhodl ve věci samé rozsudky (následně je Nejvyšší soud neshledal zjevně nepřiměřenými), s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tyto rozsudky (i na usnesení Nejvyššího soudu) odkazuje a kvituje, že obecné soudy se podmínkami vydržení dle občanského zákoníku (dle tehdy platné právní úpravy), jako mimořádného a originárního způsobu nabytí vlastnického práva, zevrubně zabývaly. Přijatému právnímu závěru o jejich nenaplnění nelze - z ústavněprávního pohledu - nic vytknout. A to zvlášť v situaci, kdy jde o vydržení vlastnického práva k nemovité věci podléhající evidenci ve veřejném seznamu, tj. usucapio contra tabulas, což má nepochybný vliv na objektivizaci dobré víry ("se zřetelem ke všem okolnostem" - viz § 129 odst. 1, § 130 odst. 1, § 134 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013).

14. Tvrzením stěžovatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces neprovedením navržených důkazů nemohl Ústavní soud přisvědčit. Dokazování a skutková zjištění okresního soudu krajský soud po jejich přezkoumání převzal jako věcně správná, která pro odvolací řízení neshledal za potřebná doplnit o výslech svědků, proto nelze mít z hlediska zachování ústavně zaručených práv námitek. Postup obecných soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí pak nelze v žádném případě označit za svévolný, nepřiměřený či jinak se spravedlnosti příčící. Dle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v daném případě postupovaly v souladu s ústavními principy dle čl. 36 a násl. Listiny a stěžovatelovo právo na soudní ochranu tak nebylo dotčeno.

15. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09, usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12, usnesení ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14 a v nich citovanou judikaturu).

16. V posuzované věci se Nejvyšší soud odpovídajícím způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele. Podle něj stěžovatel předložil k řešení právní otázku dle § 237 o. s. ř. a uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že nemohl nabýt vlastnické právo k části pozemku vydržením, pokud jej vydržel jeho právní předchůdce, avšak nepřevedl jej na stěžovatele a nebyl projednán ani v dědickém řízení a polemizoval se správností právního posouzení. Stěžovatel tvrdil, že tuto otázku považuje v rozhodovací praxi za nevyřešenou, ale Nejvyšší soud dovolání odmítl dle § 243c odst. 1 o. s. ř. V odůvodnění uvedl, že krajský soud se při řešení právních otázek nabytí vlastnického práva vydržením neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a odkázal na veřejně dostupnou judikaturu (str. 3 - 4).

17. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují a nejsou v rozporu s čl. 90 Ústavy a čl. 11, čl. 36 Listiny. Ústavní soud považuje za nadbytečné se k věci samé duplicitně vyjadřovat a na závěry obecných soudů odkazuje.

18. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2018

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru