Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3164/14 #1Usnesení ÚS ze dne 29.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
JINÝ ORGÁN VEŘEJNÉ MOCI - Generální inspekce bezpečnostních sborů 11. oddělení - pracoviště Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříktrestná činnost
orgán činný v trestním řízení
procesní postup
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3164.14.1
Datum podání29.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.1, čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 134 odst.2, § 158b, § 158, § 88 odst.2, § 88 odst.8, § 314l odst.1, § 314l odst.2, § 314m odst.1

40/2009 Sb., § 329 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3164/14 ze dne 29. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bohumila Holubce, zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 29. 7. 2014 č. j. 4 VZN 1549/2014-20 a usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů 11. oddělení - pracoviště Praha ze dne 1. 7. 2014 č. j. GI-TC-293-11/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 10, čl. 13, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - rozhodl nálezem tak, že se nadepsaná usnesení orgánů činných v trestním řízení zrušují.

Generální inspekce bezpečnostních sborů shora uvedeným usnesením rozhodla ve smyslu § 159a odst. 1 tr. řádu o odložení věci podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterého se podle stěžovatele měl dopustit "neznámý policista".

Proti tomuto usnesení stěžovatel coby poškozený podal stížnost, kterou Vrchní státní zastupitelství v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesení zamítlo [§ 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu].

V uvedeném postupu orgánů činných v trestním řízení spatřuje stěžovatel porušení svých výše označených základních práv. Vyslovuje přesvědčení, že instalováním prostorového odposlechu v zařízení set-top box v jeho bytě, který užívá k ryze soukromým účelům, došlo k porušení jeho práva na soukromý život a zároveň mu bylo odepřeno řádným právním prostředkem se domoci přezkoumání splnění zákonného podkladu pro takovýto zásah, jeho důvodů a zajištění záruk proti svévoli. Zdůrazňuje, že proti němu nebylo zahájeno trestní řízení a není osobou veřejně činnou, což dále zvýrazňuje zásah do jeho soukromého života. Domněnka Vrchního státního zastupitelství v Praze, že předmětné prostory jsou přechodným bydlištěm státní zástupkyně JUDr. Dagmar Máchové, představuje pouze výraz snahy o její účelové spojení s jeho bytem. Orgány činné v trestním řízení odmítly poskytnout stěžovateli jakékoliv informace s paušálním odůvodněním, že se jedná o probíhající trestní řízení, a odkazem na naléhavou společenskou potřebu. Stěžovatel tedy neměl k dispozici účinný prostředek nápravy, protože se mu nedostalo jakékoli relevantní odpovědi ohledně zákonného charakteru nainstalování operativní techniky, ze které by byly zřejmé záruky státu proti svévolnému použití operativně pátracích prostředků. Stěžovatel rovněž oponuje zákonnou úpravu, která neposkytuje záruku proti různým způsobům zneužití prostorových odposlechů.

V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že k nápravě v rámci soustavy státních zastupitelství nedošlo ani později, což dokládá vyrozuměním Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 9. 2014 č. j. KZN 180/2014-15, resp. sdělením Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 17. 10. 2014 č. j. 2 NZN 265/2014-30, které jeho podnět ve smyslu § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, zpochybňující postup Generální inspekce bezpečnostních sborů a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako nedůvodný odložilo.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Podstatou projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem orgánů činných v trestním řízení, na základě kterého byla odložena trestní věc podezření ze spáchání konkretizovaného trestného činu.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti těch základních práv a svobod, které jsou dle ustanovení čl. 3 Ústavy součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listina neupravují "detailní otázky trestního práva", nýbrž stanoví nezpochybnitelné a základní konstitutivní principy státu a práva; výkladem ustanovení čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze pak dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je výlučně věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Proto pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999, U 29/14 SbNU 291), což platí i pro stěžovatele.

V dané fázi trestního řízení nemohlo být jakkoli dotčeno ani jeho právo na spravedlivý proces; jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2064/10 ze dne 12. 8. 2010 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], v tzv. fázi prověřování dle § 158 až 159b tr. řádu příslušný orgán státu pouze provádí šetření k prověření podezření ze spáchání trestné činnosti, jež vyvstalo na podkladě jeho vlastních poznatků, případně na základě trestního oznámení ve smyslu § 158 odst. 1, 2 tr. řádu. V tomto stadiu trestního řízení není dosud dán trestněprocesní vztah s konkrétním obviněným, který je nezbytným předpokladem toho, aby se poškozený vůbec mohl domáhat svých nároků v adhezním řízení dle § 43 odst. 3 tr. řádu, a ve vztahu k osobám, jež se v této fázi trestního řízení považují za poškozené, tudíž nelze vůbec uvažovat o garancích spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy. Obdobný názor zastává ostatně též Evropský soud pro lidská práva, jestliže konstantně judikuje, že čl. 6 Úmluvy se ve vztahu k poškozenému neaplikuje na fázi trestního řízení před zahájením trestního stíhání (viz např. rozhodnutí ze dne 2. 10. 2006 ve věci Duchoňová v. Česká republika, stížnost č. 29858/03). Konečně stojí za pozornost i závěr, který již na počátku své rozhodovací činnosti učinil Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997, jímž zaujal základní postoj k otázce subjektivního práva poškozené osoby na trestní stíhání v podmínkách moderního státu.

Dlužno však dodat, že s přezkoumávaným postupem orgánů činných v trestním řízení může být spojeno porušení jiných specifických základních práv, zejména pak práva na život ve smyslu čl. 2 Úmluvy [k tomu, resp. k povinnosti orgánu státu vést účinné vyšetřování, viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013 (dostupné z http://nalus.usoud.cz)] a práva nebýt mučen nebo podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu ve smyslu čl. 3 Úmluvy [viz usnesení sp. zn. I. ÚS 745/11 ze dne 17. 1. 2012 (dostupné tamtéž)], ve vztahu k nimž byly dovozeny - co do povinnosti státu k efektivnímu šetření - zásady odlišné; porušení takových práv stěžovatele však v ústavní stížnosti tvrzeno není, a s ohledem na konkrétní okolnosti případu je taková možnost vyloučena (srov. obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 1010/14 ze dne 3. 4. 2014).

Oproti tomu ústavně garantovanou povinnost státu vést účinné vyšetřování oznámené trestné činnosti již nelze dovodit ve vztahu k tomu (konkrétnímu) právu na ochranu soukromí a rodinného života ve smyslu ustanovení čl. 10 odst. 2, 3 Listiny a čl. 8 Úmluvy, jež jako dotčené stěžovatel identifikuje jednáním, způsobilým podle jeho názoru naplnit skutkovou podstatu přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Zde postačí stěžovatele odkázat na usnesení senátu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4019/13 ze dne 26. 3. 2014, jež - na základě shrnutí a výkladu relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva - sice činí ve sledovaném směru krok nad v předchozím textu vymezený rámec (identifikovaný porušením práv dle čl. 2 a čl. 3 Úmluvy), avšak ani takto rozšířené možnosti stěžovateli očividně nesvědčí (v širších souvislostech k otázce vztahu povinnosti státu vést účinné vyšetřování a práva na ochranu soukromí srov. kupř. Novák, D.: Zákon o ochraně osobních údajů a předpisy související. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, str. 15).

Lze proto konstatovat, že ve věci stěžovatele se uplatní obecné zásady zdrženlivosti, vyložené shora.

Patří se zmínit, že stěžovatelova argumentace obsažená v ústavní stížnosti vyvolává pochybnosti o své vnitřní soudržnosti. Stěžovatel na jedné straně setrvává v přesvědčení, že došlo ke spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to "neznámým policistou", přičemž orgány činné v trestním řízení (označené v záhlaví) nedostály - stěžovatelem dovozované - povinnosti vést účinné vyšetřování. Současně implicite připouští (zejména v doplnění ústavní stížnosti), že soud s poukazem na § 158d odst. 1, 3 tr. řádu prostorový odposlech povolil, což naznačuje sdělení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 17. 10. 2014 č. j. 2 NZN 265/2014-30 (o uvedený přečin by se za této situace nejednalo, resp. stěžovatel neargumentuje ve prospěch protisměrného závěru), přičemž oponuje nedostatky právní úpravy, které mu neumožňují účinný přezkum; odpovídající variantě ovšem nepřizpůsobil petit ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán.

Není-li stěžovatelem zvolený prostředek efektivní ve vztahu k ochraně práv, již sleduje, není od věci uvážit, zda jsou k dispozici prostředky jiné, jmenovitě ty, jež se naznačují z ustanovení § 88 odst. 2, 8, § 314l odst. 1, 2 a § 314m odst. 1 tr. řádu, event. i zákona č. 82/1998 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014 č. j. 30 Cdo 4286/2013-60).

Na základě řečeného je namístě závěr, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Stojí za zaznamenání, že ústavní stížnost proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 9. 2014 č. j. KZN 180/2014-15, resp. sdělení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 17. 10. 2014 č. j. 2 NZN 265/2014-30 by představovala návrh, k jehož projednání není příslušný (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 637/05, II. ÚS 695/06, III. ÚS 831/10 a II. ÚS 1631/11), čemuž by odpovídalo jeho odmítnutí podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru