Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3157/19 #1Usnesení ÚS ze dne 05.11.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTÁTNÍ ORGÁN JINÝ - Státní pozemkový úřad
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Praha
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spra... více
Věcný rejstříkvůle/projev
Restituce
restituční nárok
náhrada
Pozemkový úřad
EcliECLI:CZ:US:2019:3.US.3157.19.1
Datum podání27.09.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 11a, § 11


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3157/19 ze dne 5. 11. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem, sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8 - Karlín proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2019 č. j. 28 Cdo 686/2019-975 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2018 č. j. 29 Co 242/2018-903 ve znění opravného usnesení ze dne 30. listopadu 2018 č. j. 29 Co 242/2018-927, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Antonína Háky, 2) Ing. Josefa Antoše, 3) hlavního města Praha, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, a 4) Ing. Zdeňka Činčery, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svých základních práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces, zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva"), a dále práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Obecné soudy dle stěžovatelky současně porušily princip rovnosti lidí v právech zakotvený v čl. 1 větě první Listiny a zákaz diskriminace upravený čl. 3 odst. 1 Listiny. Současně má stěžovatelka za to, že napadenými rozhodnutími soudů došlo k porušení obecné zásady spravedlivosti.

2. Z ústavní stížnosti, k ní přiložených kopií napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jakož i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 22. 1. 2018 č. j. 40 C 33/2008, Ústavní soud zjistil, že první vedlejší účastník (v původním řízení žalobce), se v původním řízení domáhal nahrazení projevu vůle stěžovatelky (v původním řízení žalované) k uzavření smlouvy o převodu pozemků specifikovaných v žalobě z vlastnictví státu do svého vlastnictví z titulu restitučního nároku na vydání náhradních pozemků. Žaloba byla v průběhu řízení před nalézacím soudem několikrát změněna a projednávaná věc spojena s jinou věcí projednávanou Obvodním soudem pro Prahu 4, o žalobě z hlavní intervence druhého vedlejšího účastníka, kterou se rovněž domáhal nahrazení vůle stěžovatelky při převodu pozemku z titulu uspokojení svého restitučního nároku. Nalézací soud rozhodl v původním řízení o nárocích žalobce a žalobce z hlavní intervence na nahrazení projevu vůle stěžovatelky k převodu náhradních pozemků podle § 11 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), s odůvodněním, že stěžovatelka navzdory jejich iniciativě tyto nároky dosud neuspokojila. V části žaloby řízení zastavil a rozhodl též o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vedlejšími účastníky na straně stěžovatelky (hlavní město Praha a Ing. Zdeněk Činčera).

3. K odvolání stěžovatelky byl rozsudek obvodního soudu zčásti potvrzen a zčásti změněn. Městský soud, jako odvolací soud, tak ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 9. 8. 2018 č. j. 29 Co 242/2018-903 ve znění opravného usnesení ze dne 30. 11. 2018 č. j. 29 Co 242/2018-927 potvrdil prvostupňový rozsudek ve výroku I., kterým bylo rozhodnuto o nahrazení vůle stěžovatelky uzavřít s druhým vedlejším účastníkem (v původním řízení žalobcem z hlavní intervence), dohodu o převodu pozemku parc. č. X1, orná půda, v katastrálním území Modřany, evidovaném na LV č. X2 pro obec P. Ve vztahu k nárokům vedlejšího účastníka 1) bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nahrazení vůle stěžovatelky uzavřít s ním dohodu o převodu pozemků parc. č. X3 v katastrálním území Nedvězí u Říčan a parc. č. X4 v katastrálním území Dubeč, obec P. Dalšími výroky bylo rozhodnuto o zastavení řízení v části specifikované v rozsudku a o náhradě nákladů řízení.

4. Stěžovatelka jako další procesní prostředek obrany využila dovolání podané z důvodu nesprávného právního posouzení věci, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019 č. j. 28 Cdo 686/2019-975 odmítnuto jako nepřípustné a stěžovatelka byla zavázána k náhradě nákladů řízení.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. K porušení práv stěžovatelky mělo podle jejích tvrzení dojít rozhodováním soudů o restitučních nárocích vedlejšího účastníka 1). Stěžovatelka rozporuje způsob naturální saturace restitučního nároku, když rozhodnutí soudu o nahrazení vůle k převodu náhradních pozemků považuje za výjimečný postup, který nemůže být upřednostněn před uspokojováním nároků oprávněných osob cestou veřejné nabídky realizované v souladu s § 11a zákona o půdě. Namítá posouzení otázky povahy restitučních nároků, jejich obsahu a rovnosti práv všech oprávněných osob obecnými soudy, přičemž stěžovatelkou tvrzená nesprávnost jejích závěrů má mít za následek porušení práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, zásady rovnosti lidí v právech podle čl. 1 věty první Listiny a zákazu diskriminace podle čl. 3 odst. 1 Listiny.

6. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že pozemky, o převodu kterých byla rozhodnutím soudu nahrazena její vůle, byly současně zařazeny do probíhající veřejné nabídky pozemků podle § 11a zákona o půdě a ucházeli se o ně jiní zájemci, přičemž dle názoru stěžovatelky došlo rozhodnutím o nahrazení projevu vůle ke zvýhodnění vedlejšího účastníka 1) před těmito osobami, což na ně mělo diskriminační účinky. Tvrdí, že přednost restitučních nároků, které byly oprávněnými osobami uplatněny žalobou o nahrazení projevu vůle, před restitučními nároky oprávněných osob, které jsou uplatňovány ve veřejných nabídkách, neplyne z žádného právního předpisu a nelze ji dovodit ani z judikatury.

7. Tvrzené porušení svého práva vlastnit majetek odůvodňuje stěžovatelka argumentací vztahující se k postupu uspokojování restitučních nároků podle § 11a zákona o půdě, kdy v situaci, když se o tentýž pozemek uchází vícero zájemců, jsou tito vyzváni, aby nabídli za pozemek vyšší část svého restitučního nároku, než je částka odpovídající ceně pozemku určené dle cenového předpisu. Dochází tak k soutěži mezi zájemci o pozemek, výsledkem které je následný převod pozemku z vlastnictví stěžovatelky za nejvyšší nabídnutou cenu, tj. dostane hodnotnější plnění, než v situaci, když je pozemek převeden na základě rozhodnutí o nahrazení projevu vůle, kde výše uspokojovaného restitučního nároku odpovídá ceně pozemku podle cenového předpisu. Nemožnost dosáhnout vyššího protiplnění při tomto způsobu uspokojení restitučních nároků tak stěžovatelka považuje za zkrácení na svém vlastnickém právu.

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila přesvědčení, že pozemky zařazené do veřejné nabídky nejsou vhodnými pozemky pro uspokojení nároku oprávněné osoby v soudním řízení vedeném o žalobě na nahrazení projevu vůle, protože všechny oprávněné osoby jsou si vzájemně rovny a není možné žádné skupině oprávněných osob garantovat výhodnější postavení. Jelikož obecné soudy takovéto zvýhodnění aprobovaly, postupovaly nesprávně a došlo tím k tvrzenému porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud totiž neshledal existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež by napadenými rozhodnutími obecných soudů nastala v právní sféře stěžovatelky. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, Ústavnímu soudu nepřísluší. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím soudů o uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby nahrazením projevu vůle stěžovatelky k převodu náhradních pozemků, které byly současně zařazeny do veřejné nabídky podle § 11a zákona o půdě. Stěžovatelka tak brojí proti posouzení otázky vhodnosti těchto pozemků k vydání jiným způsobem než postupem podle § 11a zákona o půdě. Ústavní soud neshledal žádné pochybení v rozhodovací činnosti soudů, které by mělo vést ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Naopak, má za to, že soudy své závěry dovodily z pečlivě zjištěného skutkového stavu a své právní hodnocení věci přesvědčivým způsobem odůvodnily, a to i ve vztahu k nutnosti uspokojení restitučního nároku nahrazením projevu vůle stěžovatelky k převodu náhradních pozemků. Ze zjištěného skutkového stavu plyne, že restituční nárok vedlejšího účastníka 1), jehož způsob uspokojení stěžovatelka namítá, byl řešen od roku 1992, od kdy o jeho uspokojení zažádal, přičemž soudy se v řízení zabývaly kromě jiného i jeho přístupem k uplatňování svého nároku a příčinami, proč nebylo možné jeho uspokojení ve veřejných nabídkách pořádaných stěžovatelkou.

13. Vyslovený právní názor soudů nebylo možno hodnotit jako neústavní, nepřípustně postihující některé ze základních práv a svobod, případně pomíjející možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jako výraz zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu. Soudy rozhodující ve věci dostatečně objasnily skutkový stav a srozumitelně vysvětlily, proč je uspokojení restitučních nároků převodem náhradních pozemků důvodné. Jejich závěry jsou přitom souladné s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která se restitučními nároky zabývá [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015 sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015 sp. zn. 28 Cdo 1787/2015 a nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 3169/07 (N 5/56 SbNU 41)]. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud navíc připomíná svou další ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů (srov. např. usnesení I. ÚS 2454/18, IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Ústavní soud tak zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání.

14. K možnému zásahu do vlastnického práva státu při řešení restitučních nároků oprávněných osob lze v obecné rovině poznamenat, že smysl restituce neprávem odňatého majetku nemožno opomíjet ani při naturálním uspokojení restitučního nároku. Samotné veřejné nabídky náhradních pozemků mají sloužit k efektivnímu řešení újmy restituentů vzniklé na jejich majetkových právech v minulosti a nelze na ně nahlížet jako na způsob převodu majetku státu za vyšší protihodnotu, než jaká je cena pozemku určená cenovými předpisy.

15. Ústavní soud opět zdůrazňuje, že není povolán k výkladu a použití jiných než ústavních předpisů, jež při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. V posuzovaném případě Ústavní soud považuje argumentaci soudů za ústavně souladnou a srozumitelnou, nevybočující ze standardů právního výkladu způsobem, jenž by si vyžadoval zásah Ústavního soudu.

16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2019

Josef Fiala v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru