Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3153/18 #1Usnesení ÚS ze dne 28.01.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ostrava
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Odvolací finanční ředitelství
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
Věcný rejstříkDokazování
Daňové řízení
daňová kontrola
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.3153.18.1
Datum podání19.09.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

280/2009 Sb., § 147 odst.4, § 85, § 65 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3153/18 ze dne 28. 1. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Rečky, zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem, sídlem Šaldova 466/34, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. července 2018 č. j. 10 Afs 371/2017-69 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2017 č. j. 22 Af 78/2015-67, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel je fyzickou osobou podnikající podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, nezapsanou v obchodním rejstříku. Provozuje prodejnu autodílů ve městě Příbor. Od 1. 3. 2006 do 15. 3. 2015 byl plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH"). Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj (dále jen "správce daně") vydal osm dodatečných platebních výměrů, jimiž za použití pomůcek vyměřil stěžovateli DPH a penále ve výši přesahující 200 000 Kč za zdaňovací období I. čtvrtletí 2010 až IV. čtvrtletí 2011. Stěžovatel podal proti dodatečným platebním výměrům odvolání, které Odvolací finanční ředitelství (dále jen "odvolací orgán") rozhodnutím ze dne 26. 8. 2015 č. j. 27124/15/5300-21441-703172 zamítlo.

3. Proti rozhodnutí odvolacího orgánu podal stěžovatel správní žalobu. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 27. 9. 2017 č. j. 22 Af 78/2015-67 žalobu stěžovatele zamítl, když žádný z žalobních bodů neshledal důvodným (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 12. 7. 2018 č. j. 10 Afs 371/2017-69 kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

II.

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že neměl možnost vyjádřit se k postupu správce daně, ale pouze k obsahu protokolu. Stěžovatel byl seznámen pouze s povahou pomůcek - srovnatelných subjektů, nebyly mu však zpřístupněny písemnosti, které obsahují konkrétní informace, a to ani v anonymizované podobě. Správce daně tak stěžovateli neposkytl důležité konkrétní informace o podnikání ,,srovnatelných subjektů". Stěžovatel poukazuje na to, že vzhledem k mezím platné právní úpravy obsažené v zákoně č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), je nutné, aby správce daně seznámil daňový subjekt s použitými pomůckami ještě před ukončením daňové kontroly, před projednáním zprávy o daňové kontrole, neboť pouze do doby před projednáváním zprávy o daňové kontrole může daňový subjekt proti postupu správce daně v daňovém řízení plně brojit - podávat návrhy a uplatňovat své připomínky. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na své právo vyjádřit se ke všem skutečnostem. Skutečnost, že správce daně nezpřístupnil daňovému subjektu bližší informace o "srovnatelných daňových subjektech", stěžovatel vnímá jako zásah do jeho práva na soudní ochranu a porušení jeho vlastnického práva.

6. Stěžovatel dále poukazuje na nedokonalost platné právní úpravy spočívající ve skutečnosti, že podle § 114 odst. 4 daňového řádu odvolací orgán pouze přezkoumává dodržení zákonných podmínek použití stanovení daně podle pomůcek a jejich přiměřenost. Aby daňový subjekt mohl využít svého práva a kvalifikovaně brojit proti pomůckám, musí s nimi být seznámen, dokud má svá procesní práva a povinnosti, tedy do okamžiku projednávání zprávy o daňové kontrole. Tím, že stěžovatel nebyl před ukončením daňové kontroly seznámen s pomůckami a způsobem doměření jeho daně, byl zkrácen na svých právech.

7. Podle stěžovatele ústavně souladným výkladem § 65 daňového řádu lze dovodit, že pomůcky budou daňovému subjektu zpřístupněny ve chvíli, kdy se z nich stává důkazní prostředek. Tento výklad podle stěžovatele podporuje i nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 359/05 (N 74/40 SbNU 743), ve kterém se Ústavní soud vyjádřil tak, že správce daně měl možnost s písemnostmi seznámit stěžovatelku, aniž by výrazně zasáhl do zájmu jiné osoby (měl pravděpodobně na mysli anonymizovanou formu dokumentů). Stěžovatel poukazuje na to, že Ústavní soud ve své judikatuře dal několikrát najevo, že právo vyjádřit se k důkazním prostředkům patří k základům demokratického právního státu.

8. Stěžovatel má za to, že k utajení podle § 65 odst. 1 písm. b) daňového řádu nebyl důvod, neboť zde není zákonem požadované ohrožení zájmu jiného daňového subjektu. Žádný ve věci jednajících soudů neuvedl, v čem spatřuje toto ohrožení. Všechna rozhodnutí tak trpí vadou nedostatečné odůvodněnosti.

9. Stěžovatel dále zpochybňuje ústavnost § 65 odst. 1 písm. b) daňového řádu, případně výklad tohoto ustanovení z ústavněprávního hlediska. Poukazuje na to, že krajskému soudu navrhl přerušení řízení o žalobě a předložení této otázky Ústavnímu soudu v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 48 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud ani Nejvyšší správní soud však neměly o ústavnosti tohoto ustanovení žádnou pochybnost.

10. Stěžovatel poukazuje též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2013 č. j. 7 Afs 96/2013-34, který je podle jeho názoru relevantní pro jeho případ, Nejvyšší správní soud však k němu nepřihlédl.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

14. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

15. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí tyto soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jeho žalobě podle § 82 a násl. s. ř. s.

16. V posuzované věci podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatele s právními závěry soudů, správního orgánu i odvolacího orgánu, když na základě obdobné argumentace, jakou předestřel již v předcházejícím řízení, vyjadřuje svůj nesouhlas především s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou tak ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s právními závěry soudů. Tím stěžovatel staví Ústavní soud právě do postavení další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.

17. K námitkám stěžovatele Ústavní soud poukazuje na závěry Nejvyššího správního soudu obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku, ve kterém Nejvyšší správní soud výstižně poukázal na to, že cílem daňové kontroly je ověřit správnost a pravdivost údajů o základu daně, tj. daňová kontrola slouží k dokazování tvrzení daňového subjektu (§ 85 odst. 1 daňového řádu). Naopak není úkolem správce daně, aby se již v průběhu daňové kontroly, tj. před jejím dokončením, zabýval jednotlivými aspekty náhradního stanovení daně, tj. zejména konkrétními pomůckami, a podle nich stanovil určitou výši daně. Stanovení daně podle pomůcek před dokončením daňové kontroly ostatně zapovídá i judikatura (srov. např. rozsudek ze dne 16. 12. 2004 č. j. 3 Afs 24/2004-55, č. 504/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).

18. Ústavní soud dále poukazuje na to, že Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že v předmětné věci byl stěžovatel seznámen s pomůckami, které správce daně pořídil bez jeho součinnosti, a to dne 18. 6. 2014, kdy mu byl předán úřední záznam o postupu při stanovení daňové povinnosti dle pomůcek ze dne 10. 6. 2014. Správce daně se ho přitom dotázal, zda rozumí postupům a výpočtům uvedeným v úředním záznamu, na což zástupce stěžovatele odvětil, že všemu rozuměl. Nic mu přitom nebránilo, aby se již v tomto okamžiku pokusil zpochybnit výběr konkrétních pomůcek (zde srovnatelných subjektů). Možnost se mu naskytla, avšak nevyužil ji. Stěžovatel proto nemohl být zkrácen na svých právech. Nejvyšší správní soud dovodil, že v posuzované situaci správce daně na jedné straně respektoval právo stěžovatele seznámit se s údaji, na základě nichž byla stanovena daň, na druhé straně nezpůsobil újmu základním právům jiného daňového subjektu. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že stěžovatel měl v této fázi řízení dostatečné informace, aby mohl namítat eventuální nesrovnatelnost vybraných subjektů. Nemohlo tedy jít o žádnou vadu správního řízení a stěžovatel nebyl krácen na svém právu na soudní ochranu.

19. Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší správní soud se vypořádal i s námitkou stěžovatele, že krajský soud nevyhodnotil správně otázku, zda není důvod předkládat věc Ústavnímu soudu k posouzení ústavnosti § 65 odst. 1 písm. b) daňového řádu [k omezení přístupu daňového subjektu k údajům vedeným o jeho vlastní činnosti, která byla podkladem pro pomůcky, srov. nález ze dne 28. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 359/05 (N 74/40 SbNU 743), v této souvislosti viz též rozsudek ze dne 31. 1. 2007 č. j. 1 Afs 94/2006-60, č. 1146/2007 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu].

20. Nejvyšší správní soud se vypořádal i s argumentací stěžovatele rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2013 č. j. 7 Afs 96/2013-34, když uvedl na správnou míru, že v tomto rozhodnutí prezentovaný názor je v judikatuře ojedinělý.

21. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 359/05 neshledal Ústavní soud případným, neboť v uvedeném nálezu Ústavní soud posuzoval situaci, kdy byla daňovému subjektu stanovena daň pomocí pomůcek a podkladem pro stanovení daně byly výlučně údaje zjištěné u daňového subjektu samého. Ústavní soud dovodil, že je pak povinností správce daně umožnit do těchto podkladů nahlédnout; nebudou-li porušena práva ostatních daňových subjektů na ochranu údajů o nich, pak není důvod odepřít daňovému subjektu nahlédnout do spisu v případě, že pomůckami konstruovaná daň využívá pouze údajů z dokladů a účetnictví, byť nesprávného a neúplného, samotného daňového subjektu.

22. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud se s kasačními námitkami stěžovatele podrobně vypořádal. Ústavní soud proto neshledal důvod, pro který by takto řádně odůvodněné závěry Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolné či extrémní, resp. excesivní, neboť mají racionální základ a jsou logicky a srozumitelně odůvodněny, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, který se se všemi námitkami stěžovatele vypořádal způsobem, jenž Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při výkladu zákona šetřil jeho podstatu a smysl, když vyšel z dostatečných skutkových zjištění a použil odpovídající zákonné normy i judikaturu.

23. Ústavní soud přitom ve své judikatuře dlouhodobě zastává stanovisko, že i ve správním řízení platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura scripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Taktéž soudní řízení správní vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3574/15, veřejně dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz).

24. V posuzovaném případě Ústavní soud nezjistil, že by došlo v závěrech napadených rozhodnutí k ústavněprávnímu pochybení. Napadená rozhodnutí jsou pečlivě a přiléhavě odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem libovůle. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší zdejšímu soudu zasahovat. Dle Ústavního soudu napadená rozhodnutí soudů nevybočila z mezí ústavnosti, když soudy rozhodovaly v souladu s Listinou. Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

25. Ústavní soud na základě uvedeného ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2020

Jiří Zemánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru