Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3152/11 #1Usnesení ÚS ze dne 30.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Beroun
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Poškozený
trestný čin/ublížení na zdraví
obžaloba
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.3152.11.1
Datum podání20.10.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 224 odst.1

141/1961 Sb., § 226 odst.1 písm.c, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 229 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3152/11 ze dne 30. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Bc. M. H., právně zastoupeného Mgr. Janou Syrovátkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Bělehradská 568/92, proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 14. dubna 2011 č. j. 1 T 202/2009-545, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2011 č. j. 10 To 331/2011-585, za účasti Okresního soudu v Berouně a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 11, článkem 36 odst. 1 a článkem 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo dojít k porušení článku 90 a článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, došlo dne 14. 8. 2008 v 19.00 hodin na křižovatce ulice Kollárovy a Plzeňské v Berouně k závažné dopravní nehodě, spočívající (zkráceně řečeno) v kolizi motocyklu řízeného stěžovatelem s osobním automobilem řízeným J. D. (v trestní věci "obžalovaný"). Stěžovatel při této dopravní nehodě utrpěl závažná, život bezprostředně ohrožující zranění, která si vyžádala dlouhodobou léčbu a zanechala na zdraví stěžovatele trvalé následky.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 14. 4. 2011 rozhodl Okresní soud v Berouně tak, že se obžalovaný J. D. podle § 226 písm. c) tr. řádu zprošťuje obžaloby pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon"), kterého se měl dopustit jako účastník výše uvedené dopravní nehody. Podle § 229 odst. 3 tr. řádu byl stěžovatel (v trestní věci "poškozený") odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání státního zástupce a stěžovatele zamítl v záhlaví označeným usnesením ze dne 2. 8. 2011 Krajský soud v Praze jako nedůvodné podle § 256 tr. řádu.

Obecné soudy na základě provedených výslechů svědků, znaleckých posudků a dalších důkazů dospěly k závěru, že obžalovaný D., přestože nedal přednost v jízdě na hlavní silnici, nenese za dopravní nehodu odpovědnost, neboť se nemohl domnívat, že stěžovatel jako řidič motocyklu bude předjíždět v místech, kde je to vodorovnou dopravní značkou zakázáno, že toto poruší hned dvakrát (na počátku předjíždění a následně po předjetí předjížděného vozidla) a navíc, že bude řídit motocykl rychlostí, která výrazně překračuje rychlost povolenou. K námitkám odvolání krajský soud uvedl, že pochybnosti, zda obžalovaný mohl motocyklistu vidět, či zda byl v zákrytu předjížděného vozidla, je třeba vykládat ve prospěch obžalovaného.

Dle názoru stěžovatele bylo v trestním řízení dokazování a hodnocení důkazů prováděno jednostranně ve prospěch obžalovaného J. D. Stěžovatel zdůraznil, že se vzhledem ke svému vážnému zdravotnímu stavu nemohl jakkoli účastnit původního objasňování dopravní nehody. Policie dle jeho názoru zcela účelově označila za viníka dopravní nehody stěžovatele, neboť předpokládala, že stěžovatel následkům svých zranění podlehne. Stěžovatel dále kritizoval postup okresního soudu při dokazování, neboť dle názoru stěžovatele tento soud opominul jeho klíčové důkazní návrhy a tento svůj postup v napadeném rozhodnutí náležitým způsobem neodůvodnil. Stěžovatel má za to, že skutková zjištění obecných soudů jsou nesprávná, vycházející z neúplného dokazování, resp. ze zkreslené interpretace jednotlivých důkazů. Napadená rozhodnutí jsou prý nejen v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, ale také se závěry vyslovenými Ústavním soudem v nálezu ze dne 12. 6. 2001 ve věci sp. zn. I. ÚS 570/99.

II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Fyzická nebo právnická osoba může podat ústavní stížnost proti zásahu orgánu veřejné moci, pouze jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Ústavní soud není vrcholem soustavy orgánů veřejné moci a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování a procesních postupů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by na úkor stěžovatele veřejná moc vykročila z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro úplnost upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla jiná osoba zproštěna obžaloby pro trestný čin. Ústavní soud proto musí poukázat na svou dlouhodobě ustálenou judikaturu v obdobných věcech, v nichž shledal, že žádné základní právo na satisfakci za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nelze dovodit (srov. k tomu namátkou usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 445/05, III. ÚS 921/06, II. ÚS 349/06, III. ÚS 585/07, III. ÚS 264/08, III. ÚS 221/08, I. ÚS 2794/09, I. ÚS 3040/09, III. ÚS 2064/10, IV. ÚS 2609/11 a další, dostupná v databázi NALUS).

V trestním řízení nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z článků 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (srov. čl. 80 odst. 1 Ústavy, čl. 39, čl. 40 Listiny), aby bylo ve veřejném zájmu stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Listina nezaručuje fyzické či právnické osobě subjektivní právo domáhat se trestního stíhání jiného, resp. toho, aby určité jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin. Rovněž Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod poškozenému žádná práva v trestním procesu nepřiznává. Rozhodnutí o tom, že poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody v adhezním trestním řízení, se ústavněprávnímu přezkumu z podnětu individuální ústavní stížnosti vymyká již proto, že poškozený může vždy podat občanskoprávní žalobu (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle nějž je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje). Na uvedeném nic nemění skutečnost, že k účelu trestního řízení v širším smyslu patří i určité zadostiučinění poškozeného, jemuž zákonodárce v rovině práva jednoduchého dává jako straně trestního procesu (viz § 12 odst. 6 tr. řádu) celou řadu práv a oprávnění (viz zejména procesní práva dle § 43 odst. 1 tr. řádu). Na tato práva hledí judikatura Ústavního soudu v zásadě jako na beneficium legis v rovině práva jednoduchého. Jen zdánlivou výjimku Ústavní soud učinil ve věci sp. zn. I. ÚS 570/99 (nález č. 22, sv. 21 Sbírky nálezů a usnesení, str. 195), která není s případem stěžovatele srovnatelná. Citovaným nálezem totiž Ústavní soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Praze na základě někdejšího ust. § 44 odst. 2 tr. řádu, jež a priori umožňovalo omezit okruh poškozených v určitých věcech nepředvídatelně a arbitrárně; toto ustanovení trestního řádu bylo zrušeno předchozím nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 6/2000, publikovaným pod z. č. 77/2001 Sb.

Lze shrnout, že rozsudkem zprošťujícím jinou osobu obžaloby pro trestný čin nemohlo dojít k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, o nichž v trestním řízení obsahově vůbec nebylo jednáno. S ohledem to byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru