Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3150/09 #1Usnesení ÚS ze dne 14.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FŘ Praha
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FÚ Praha 8
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
daň/daňová povinnost
daňová kontrola
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.3150.09.1
Datum podání07.12.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 77, § 12, § 17

337/1992 Sb., § 2 odst.3

588/1992 Sb.

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3150/09 ze dne 14. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 14. října 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Benet a. s., se sídlem Sokolovská 25, 180 00 Praha 8, právně zastoupené JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem AK se sídlem Na Příkopě 23, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. září 2009 č. j. 2 Afs 39/2009-221, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2008 č. j. 9 Ca 94/2007-167, proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 22. září 2004 č. j. FŘ-12693/13/03, ze dne 23. září 2004 č. j. FŘ- 12705/13/03 a ze dne 21. září 2004 č. j. FŘ-1487/13/04 a proti dodatečným platebním výměrům vydaným Finančním úřadem pro Prahu 8 dne 19. listopadu 2002 č. j. 204167/02/008512/7864, č. j. 204098/02/008512/7864 a č. j. 204067/02/008512/7864, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu, 2) Městského soudu v Praze, 3) Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu a 4) Finančního úřadu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. prosince 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. září 2009 č. j. 2 Afs 39/2009-221, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2008 č. j. 9 Ca 94/2007-167, jakož i rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 22. září 2004 č. j. FŘ-12693/13/03, ze dne 23. září 2004 č. j. FŘ- 12705/13/03 a ze dne 21. září 2004 č. j. FŘ-1487/13/04 a dodatečných platebních výměrů vydaných Finančním úřadem pro Prahu 8 dne 19. listopadu 2002 č. j. 204167/02/008512/7864, č. j. 204098/02/008512/7864 a č. j. 204067/02/008512/7864, a to pro porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dodatečnými platebními výměry Finančního úřadu pro Prahu 8 ze dne 19. listopadu 2002 č. j. 204167/02/008512/7864, č. j. 204098/02/008512/7864 a č. j. 204067/02/008512/7864 byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2001 ve výši 131 868,- Kč, za zdaňovací období srpen 2000 ve výši 1 285 504,- Kč a za zdaňovací období březen 2000 ve výši 177 561,- Kč. Stalo se tak proto, že po provedené daňové kontrole byly z nároku na odpočet daně z přidané hodnoty správcem daně vyloučeny: faktura č. 241, deklarující přijetí plnění v podobě 2000 g ryzího zlata od společnosti SYLVÁNO FRANCO s. r. o. ITALSKÁ MÓDA (dále jen "Sylváno Franco"), faktura č. 110800 a č. 36.8.2000, deklarující přijetí plnění v celkové výši 18 000 g ryzího zlata od společnost Sylváno Franco a faktura č. 293, deklarující přijetí plnění 2 500 g ryzího zlata rovněž od téže společnosti. Rozhodnutími Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 22. září 2004 č. j. FŘ-12693/13/03, ze dne 23. září 2004 č. j. FŘ- 12705/13/03 a ze dne 21. září 2004 č. j. FŘ-1487/13/04 byla stěžovatelčina odvolání proti výše uvedeným dodatečným platebním výměrům zamítnuta.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2008 č. j. 9 Ca 94/2007-167 byly zamítnuty i žaloby stěžovatelky proti výše specifikovaným rozhodnutím Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu. Městský soud v Praze žaloby zamítl, neboť dospěl k závěru, že v průběhu daňového řízení nebyla porušena procesní práva stěžovatelky a stěžovatelce se v průběhu tohoto řízení nepodařilo prokázat, že přijala zdanitelná plnění od dodavatele, který je uveden na zmíněných fakturách. Pokud jde o judikaturu Evropského soudního dvora, na kterou v žalobách stěžovatelka poukazovala, uvedl městský soud, že ji nelze ve věci aplikovat bez ohledu na vnitrostátní právní úpravu.

Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. září 2009 č. j. 2 Afs 39/2009-221 byla zamítnuta i kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2008 č. j. 9 Ca 94/2007-167.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že se stala obětí podvodu, který proběhl tak, že ji pravděpodobně skutečný dodavatel - J. K. uvedl v omyl, tím, že stěžovatelce účtoval platby ve prospěch společnosti SYLVÁNO FRANCO s. r. o. ITALSKÁ MÓDA, přičemž zdanitelné plnění uskutečnil sám, což bylo prokázáno již v daňovém řízení. Stěžovatelka uvádí, že správní soudy ani finanční orgány nezpochybňují, ale naopak potvrzují, že stěžovatelka přijala předmětná zdanitelná plnění spočívající v dodávkách zlata. Stěžovatelka uvádí, že v době, kdy se zdanitelná plnění uskutečnila, bez jakýchkoli pochybností považovala za dodavatele společnost Sylváno Franco a neměla tušení o tom, že zdanitelná plnění jsou zasažena podvodem na dani z přidané hodnoty. Teprve v průběhu daňové kontroly, uvádí stěžovatelka, začala mít na základě činnosti Policie České republiky, opakovaných požadavků správce daně požadujících prokázání osoby, která uskutečnila zdanitelná plnění a na základě provedených výpovědí svědků v daňovém řízení pochybnosti, že zdanitelná plnění uskutečněná v únoru 2001, srpnu 2000 a březnu 2000 by mohla být zasažena podvodem na dani z přidané hodnoty.

Stěžovatelka shrnuje, že v daňovém řízení správce daně sám prokázal, že zdanitelná plnění, která se nepochybně uskutečnila, neuskutečnila společnost Sylváno Franco a že došlo k podvodu na dani z přidané hodnoty. V takovém případě bylo povinností správce daně a soudu prokázat, že stěžovatelka věděla nebo měla vědět, že plnění je zasaženo podvodem na dani z přidané hodnoty. Toto však prokázáno nikdy nebylo. Stěžovatelka je tak "sankcionována" tím, že jí není přiznán nárok na odpočet daně z přidané hodnoty z plnění, která byla zasažena podvodem na dani z přidané hodnoty.

Stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces ve skutečnosti, že přestože byl skutkový stav zjištěn již ve správním řízení, správní orgány a posléze ani soudy nepřihlédly k tomu, co bylo během řízení objektivně prokázáno, tedy ke skutečnosti, že se stěžovatelka stala obětí podvodu, přičemž o tomto podvodu nevěděla a nemohla vědět. V důsledku této skutečnosti pak byly nesprávně aplikovány rozsudky Evropského soudního dvora ve věci Kittel a Optigen Ltd. Jak správní orgány, tak soudy postupovaly při svém rozhodování na základě subjektivního hodnocení okolností případu, které nebylo v souladu se skutečností, což vedlo ve svém důsledku k tomu, že jejich rozhodnutí postrádají právní základ. Tím, že se soudy nijak nevypořádaly s nesprávným postupem správních orgánů při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, došlo k situaci, kdy pochybily i soudy a bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu. Soudy jsou, stejně jako i další orgány veřejné moci, povinny přispívat interpretací a aplikací práva k právní jistotě osob. Stěžovatelka zdůrazňuje, že aplikovat rozsudky Kittel a Optigen Ltd. měly již správní orgány. Od soudů očekávala stěžovatelka nápravu chybného postupu správních orgánů při aplikaci práva. Soudní rozsudky jsou však založeny na stejné chybné úvaze, založené na zcela subjektivním tvrzení, že stěžovatelka měla o podvodu na ní spáchaném vědět, přičemž toto tvrzení bylo učiněno bez důkazů i přesto, že stěžovatelka prokázala, že dostála skutečnostem, jimiž Evropský soudní dvůr podmínil aplikaci rozsudků Evropského soudního dvora Kittel a Optigen Ltd. v tom smyslu, že stěžovatelce měl být přiznán nárok na odpočet daně z přidané hodnoty.

Podle názoru stěžovatelky se soudy v odůvodnění svých rozsudků dostatečně se skutečností, že stěžovatelka byla obětí podvodu, a tedy i s nutností aplikace rozsudků Evropského soudního dvora, nevypořádaly. Stěžovatelka proto uzavírá, že Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud nesprávně posoudily právní otázku týkající se podvodu na dani z přidané hodnoty, neboť nesprávně aplikovaly příslušná ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty a zákona o správě daní a poplatků, a nezohlednily příslušnou judikaturu Evropského soudního dvora. V této skutečnosti spatřuje stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených práv.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že ústavní stížností stěžovatelka pokračuje v polemice s odvolacím správním orgánem a správními soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve (zejména v žalobě a kasační stížnosti), a od Ústavního soudu nepřípadně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení Ústavnímu soudu nepřísluší.

V předložené ústavní stížnosti stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v postupu správce daně a obecných soudů, které údajně dostatečně neprokázaly její vědomost o podvodné povaze uskutečněných obchodních transakcí se společností Sylváno Franco. Rozhodnutí obecných soudů a správce daně napadená ústavní stížností se přitom týkají totožného skutkového základu, jaký byl v jiných věcech stěžovatelky, které stěžovatelka napadla ústavními stížnostmi a které byly Ústavním soudem odmítnuty jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení ze dne 19. listopadu 2009 sp. zn. III. ÚS 1061/09, usnesení ze dne 27. ledna 2010 sp. zn. III. ÚS 142/10 a usnesení ze dne 23. února 2010 sp. zn. I. ÚS 2960/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.

Ohledně hodnocení správními orgány a obecnými soudy provedených důkazů je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy správní soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. II. ÚS 539/02, sp. zn. I. ÚS 585/04 a další).

Jestliže správní orgány a posléze i soudy postupovaly při hodnocení důkazů předložených stěžovatelkou, jakož i těch, které si v řízení opatřily (zejména svědeckých výpovědí) v souladu s vytýčenými zásadami pro dokazování (zde ust. § 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, ust. § 77 s. ř. s., ust. § 132 o. s. ř.), a tyto důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily logicky odůvodněná skutková zjištění, není Ústavní soud oprávněn co do výsledku proces dokazování zpochybnit, zejména ne na základě jiného (vlastního nebo stěžovatelkou předestřeného) hodnocení důkazů.

Tak je tomu i v posuzovaném případě, jde-li o hodnocení důkazů k tvrzení stěžovatelky, že se stala obětí podvodu, o němž nevěděla a vědět nemohla, resp., že se svým nákupem ryzího zlata od společnosti Sylváno Franco účastnila plnění, které bylo součástí podvodu na dani z přidané hodnoty, a současně že přijala veškerá opatření, jež od ní mohou být rozumně vyžadována, aby zjistila skutečnou povahu těchto plnění. V podrobnostech postačí odkázat za závěry správních soudů, zejména Nejvyššího správního soudu, z nichž (a z jejich odůvodnění) se podává, že je za "protiústavní" (ve výše uvedeném smyslu) mít nelze. Není spolehlivého základu ke zpochybnění jeho úsudku, že "nelze rozumně přistoupit na takovou verzi událostí, že by stěžovatelka - zvláště při tak velkém objemu obchodních transakcí - nemohla vynaložit přijatelné úsilí k tomu, aby rozpoznala nebo alespoň pojala podezření na to, že je obětí podvodu", neboť "měla a mohla jako podnikatelka v příslušném odvětví mít s ohledem na časový průběh obchodů a jejich objem oprávněné pochybnosti o legalitě celého procesu". Odpovědnost stěžovatelky lze dovozovat z absence přiměřené a akceptovatelné míry obezřetnosti, již měla stěžovatelka vynaložit při uskutečňování zdanitelných plnění k osobám tvrzených dodavatelů.

Ústavní soud není zásadně povolán ani k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva. Ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jde o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03).

V usnesení ze dne 23. června 2004 sp. zn. III. ÚS 219/04 (stejně jako později např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 1187/07), Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu, ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem". Co do "výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v ust. § 12 s. ř. s., (resp. v ust. § 17 a násl. s. ř. s.)", a to "v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod".

To je relevantní i v souzené věci, jestliže se stěžovatelčiny námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (srov. článek 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že správní orgány i obecné soudy nesprávně posoudily zjištěný skutkový stav a v důsledku toho neaplikovaly na její věc (zde uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty) adekvátní právní závěry, zejména podávající se z rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věcech Kittel a Optigen Ltd. (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1061/09).

S ohledem na výše uvedené je nutno uzavřít, že podmínky, za kterých správními orgány a soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Ve svých předcházejících rozhodnutích o ústavních stížnostech stěžovatelky Ústavní soud mimo jiné uvedl, že ústavní stížnost je ve smyslu ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou. Tak je tomu i v posuzovaném případě, neboť obsahem ústavní stížnosti je pouhé opakování argumentace, se kterou se již Ústavní soud v citovaných rozhodnutích vypořádal, a proto na ně pro stručnost pouze odkazuje. Ani v této nově předložené ústavní stížnosti nebylo shledáno porušení jejího práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví, a tedy ani důvod pro odchýlení se od závěrů v předcházejících rozhodnutích vyslovených.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. října 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru