Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 315/98Nález ÚS ze dne 04.03.1999Označení žalobce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Obchodní jméno
legitimace/procesní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 35/13 SbNU 253
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.315.98
Datum podání14.07.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 9 odst.2

99/1963 Sb., § 79, § 5, § 104 odst.2, § 250 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 315/98 ze dne 4. 3. 1999

N 35/13 SbNU 253

Označení žalobce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 4. 3. 1999 v ústním jednání ve

věci ústavní stížnosti stěžovatelky Firmy M., v. o. s., se sídlem

Božice 362, zastoupené JUDr. J. J. proti usnesení Krajského soudu

v Brně ze dne 20. dubna 1998, sp. zn. 29 Ca 43/98, týkající se

aktivní legitimace v řízení před soudem, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. dubna 1998, sp. zn. 29

Ca 43/98, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona),

a v podstatě též za podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1,

§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), 4 zákona], napadla

stěžovatelka pravomocné usnesení Krajského soudu v Brně ze dne

20. dubna 1998 (ve věci 29 Ca 43/98), a aniž by blíže rozvedla

v čem, především z ústavně právních hledisek, obecný soud, jako

orgán veřejné moci, označeným rozhodnutím porušil její ústavně

zaručené základní právo, navrhla, aby Ústavní soud ústavní

stížností napadené rozhodnutí zrušil.

Předseda senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, jako

účastník řízení o ústavní stížnosti (§ 30 odst. 3 zákona),

k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona) se k ústavní

stížnosti vyjádřil tak, že její tvrzení odmítl, zdůraznil, když

jinak setrval na správnosti napadeného rozhodnutí a jeho

odůvodnění, že z poučovací povinnosti (jíž se však stěžovatelka

nedovolávala) obecně uložené obecným soudům nikterak neplyne

povinnost obecného soudu poučovat účastníka řízení "o tom, kdo by

měl žalovat (nebo být žalován)", neboť opačně chápaná poučovací

povinnost obecných soudů by šla nad rámec daný ustanovením § 5 o.

s. ř. a nadto by byla "v rozporu se zásadou rovnosti účastníků";

navrhl proto, aby ústavní stížnost stěžovatelky byla zamítnuta.

Bez ohledu na zcela nedostatečné zdůvodnění ústavní

stížnosti shledal ji Ústavní soud jako důvodnou, když byl přitom

přihlédl i k vyjádření obecného soudu, vůči němuž ústavní stížnost

směřovala.

Z obsahu ústavní stížnosti, stejně jako z odůvodnění jí

napadeného rozhodnutí obecného soudu, je patrno, že obecný soud,

posuzující stěžovatelčinu žalobu vůči správnímu orgánu (Finančnímu

ředitelství v Brně), řízení o ní zastavil, když byl dospěl

k závěru, že pro nesprávné označení své (právnické) osoby jako

žalobce nejde o totožný subjekt, vůči němuž rozhodnutí správního

orgánu bylo vydáno, a který tak byl účastníkem správního řízení;

stěžovatelka totiž v rubrice žaloby se označila jako společnost

"Míča, v. o. s.", ačkoli její správné obchodní jméno, jak obecný

soud (z výpisu obchodního rejstříku) zjistil, je "Firma Míča,

v. o. s."; z obsahu žaloby samé je však patrno, že zjištění

obecného soudu je jen částečně správné, neboť správným obchodním

jménem stěžovatelky (Firma Míča, v. o. s.) je tato žaloba

podepsána jak (správným) jménem vyznačeným razítkem stěžovatelky,

tak textem vypsaným strojem a nadto je v rubrice žaloby správně

označeno identifikační číslo organizace.

Za tohoto stavu posuzoval obecný soud podání

stěžovatelky (žalobu) se dvěma částečně odchylnými obchodními

jmény; z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí však

není dostatečně patrno, proč právě neúplné její obchodní jméno

vyznačené v rubrice podání (žaloby) pokládal za rozhodující, když

jinak v (podpisu) podání byla stěžovatelka svým obchodním jménem

vyznačena správně; tato skutečnost - kterou ostatně stěžovatelka

zdůrazňuje důvodně - silně podlamuje správnost závěru obecného

soudu, dle něhož mělo jít (v řízení před ním) o jiný právní

subjekt, než který byl účastníkem správního řízení.

Jestliže obecný soud měl (důvodné) pochybnosti, kdo

vlastně řízení (žalobu) před ním, jako účastník řízení, zahájil,

bylo zcela na místě tyto pochybnosti (vhodným opatřením)

odstranit, nebo alespoň učinit pokus o ně (§ 104 odst. 2 o. s.

ř.), neboť za zjištěného stavu věci závěr, že šlo o nedostatek

neodstranitelné podmínky řízení (§ 104 odst. 1 o. s. ř.), je

neudržitelný.

K ústavně zaručeným základním právům náleží také právo na

soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod);

povahu tohoto práva, stejně jako jeho ústavní znaky ve vztahu

k "postupu stanoveného zákonem", Ústavní soud již dříve shodně

a opakovaně vyložil v několika nálezech, takže tato jeho

rozhodnutí přestavují jeho ustálenou rozhodovací praxi (k tomu

srov. např. nález ve věci III. ÚS 74/94 publ. in Ústavní soud

České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1.,

č. 42, Praha, 1995, I. ÚS 388/97 publ. in Ústavní soud České

republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 10., vydání 1., č.

8, Praha 1998, a další); protože jde o nálezy obecně přístupné (ve

Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky), zcela

postačí na ně odkázat, aniž by se jevila potřeba k závěrům tam

učiněným cokoli dodávat.

Jakkoli ústavní stížnost sama (odhlédnuto od její

procesní argumentace) postrádala v oblasti ústavnosti přiměřené

zdůvodnění a jakkoli náleží k nesporným povinnostem účastníka

řízení před obecným soudem dostatečně dbáti na zákonem předepsané

náležitosti návrhu (§ 7 o. s. ř.) a věnovat jim také přiměřenou

pozornost, nelze obecné soudy - především pod ústavními aspekty

- vyvázat z jím ústavou uložené povinnosti poskytnout (stanoveným

postupem) ochranu právům (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb., čl. 36

odst. 1 Listiny základních práv a svobod), když (v podstatě

nedůvodné) odepření spravedlnosti, též s přihlédnutím tak

k ústavním zásadám plynoucím z čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb., je

očividně nepřípustné.

Z takto vyložených důvodů rozhodl Ústavní soud

o stěžovatelčině ústavní stížnosti tak, jak z výroku tohoto nálezu

je patrno, když současně vývody obecnéhosoudu se na ně odkazují.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 4. března 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru