Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3144/18 #1Usnesení ÚS ze dne 23.10.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Karlovy Vary
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkodůvodnění
poplatek/osvobození
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.3144.18.1
Datum podání18.09.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 138 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3144/18 ze dne 23. 10. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Anastasii Gennadijevny Žukové, zastoupené JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem, sídlem Moskevská 1461/66, Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. července 2018 č. j. 13 Co 182/2018-268 a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 5. června 2018 č. j. 19 C 46/2016-224, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti TEPLATOUR s. r. o., sídlem Petra Velikého 928/4, Karlovy Vary, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Usnesením ze dne 5. 6. 2018 č. j. 19 C 46/2016-224 Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") zamítl žádost stěžovatelky ze dne 30. 5. 2018 o osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a žádost stěžovatelky ze dne 30. 5. 2018 o posečkání s placením soudního poplatku (výrok II.). Okresní soud v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že stěžovatelka neprokázala, že nemá žádné příjmy z podnikání či pracovní činnosti, že nepobírá žádné dávky, ani jakým způsobem je řešena pozůstalost po zůstaviteli p. Matvejevovi na území Ruské federace, či jaká je hodnota obchodního podílu v obchodní společnosti PENSION LARA s.r.o. Za této situace se soudu jevilo jako nepravděpodobné, že jediným zdrojem příjmů stěžovatelky je příjem bývalé opatrovnice stěžovatelky ve výši cca 6 483 Kč měsíčně. Okresní soud vyšel ze skutečnosti, že stěžovatelka v rámci pozůstalostního řízení nabyla vlastnictví k hotelu v obvyklé ceně přes 56,5 mil. Kč. Stěžovatelka dle okresního soudu neprokázala, že by nebylo účelné opatřit finanční prostředky právě prodejem předmětného hotelu, když zástavní právo vlastníku nemovité věci v nakládání s touto věcí nebrání.

3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 7. 2018 č. j. 13 Co 182/2018-268 usnesení okresního soudu ve výroku I. potvrdil. V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud uvedl, že za situace, kdy stěžovatelka na základě usnesení okresního soudu ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. 30 D 49/2014-206, ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 20. 6. 2017 č. j. 11 Co 89/2017-272, nabyla veškerý majetek z dědictví po zůstaviteli Juriji Vasiljevoviči Matvejevovi, sestávající z pozemku parc. č. X1 se stavbou č. p. X2, a pozemků parc. č. X3 a parc. č. X4, zapsaných na listu vlastnictví X5 pro katastrální území a obec Karlovy Vary (předmětný hotel), přičemž obvyklá cena majetku zůstavitele byla určena částkou 56 872 410 Kč, pak skutečně nelze dovodit nemajetnost stěžovatelky. Namítá-li stěžovatelka nyní následné znehodnocení a devastaci zděděných nemovitostí, k němuž mělo dojít ještě v průběhu dědického řízení, a z toho dovozuje svoji finanční nesolventnost a neschopnost zajištění finančních prostředků na úhradu soudního poplatku, pak jde jednak o obecné konstatování, nijak nekonkretizované, a jednak nelze přehlédnout, že hotel je provozován nájemcem, s nímž stěžovatelka uzavřela nájemní smlouvu, a to, za jakých podmínek, je její věcí. Krajský soud tedy ve shodě s okresním soudem se zřetelem ke skutečnosti, že stěžovatelka je vlastnicí nemovitého majetku v hodnotě desítek milionů Kč, nabytého dědictvím, který je v současné době provozován jako hotel v centru lázeňské čtvrti v Karlových Varech, dospěl k závěru, že skutečnost, že stěžovatelka je studentkou, a tudíž bez příjmu z pracovní činnosti, nepředstavuje překážku jejího přístupu k soudu.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že se krajský soud nechal ovlivnit vyjádřením vedlejší účastnice k odvolání. Pravdivost údajů ve vyjádření stěžovatelka zpochybňuje a tvrdí, že nezatajovala současný pronájem, nicméně tvrdí-li vedlejší účastnice, že výše obvyklého pronájmu musí činit nejméně 10 833 € a toto dokládá nájemní smlouvou z roku 2012, pak stěžovatelka uvádí, že výše nájemného z roku 2012 již reálná není, a nebyla ani v době, kdy dědictví mohla stěžovatelka v roce 2017 převzít, neboť po roce 2012 nastal odliv ruského kapitálu a ruských turistů, na nichž byla prosperita hotelu postavena, z České republiky. Následkem toho tehdejší nájemce hotelu, obchodní společnost VILLA CHARLOTTE s. r. o., po smrti p. Matvejeva zkrachovala, a od 18. 11. 2014 je v úpadku, který je řešen Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. KSPL 54 INS 30987/2014. Z důvodu pochybení okresního soudu v řízení o dědictví stěžovatelka mohla nemovitosti převzít až téměř za čtyři roky ode dne smrti zůstavitele, a tyto se mezitím dostaly do havarijního stavu. Stěžovatelka považuje za nesporné, že nabyla nemovitý majetek, který je v havarijním stavu a navíc je zatížen zástavním právem k zajištění pohledávky vedlejší účastnice ve výši 1 600 000 Kč € s příslušenstvím, a k jejímuž vymožení je vykonatelným rozhodnutím okresního soudu již nařízen prodej nemovitostí. Nemovitosti jsou tudíž ekonomicky nepronajmutelné a jsou i neprodejné, resp. jen stěží prodejné, a to za nevýhodně nízkou cenu. Takový prodej stěžovatelka navíc považuje za kontraproduktivní, když na ochranu svého majetku by tento měla prodat. V důsledku toho, že pohledávky zástavního věřitele jsou vyšší, než je současná reálná cena nemovitostí, by stěžovatelka i v případě jejich prodeje dle svého tvrzení nezískala finanční prostředky na úhradu soudního poplatku.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.

7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou tvrzených porušení jejích základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek nenastal.

8. V dané věci jde o problematiku osvobození od soudních poplatků, jíž se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodnutí o splnění zákonem stanovených předpokladů přiznání osvobození od soudních poplatků dle § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), v konkrétním případě spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (článek 81 a článek 82 odst. 1 Ústavy) Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry. Základní podmínkou pro osvobození od soudních poplatků je nedostatečnost prostředků žadatele, která musí být doložena. Objektivní hlediska pro posuzování poměrů žadatele o osvobození od soudních poplatků nejsou v platné právní úpravě vyjádřena. Rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků je tak věcí úvahy příslušného soudu, který přitom přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, výši soudního poplatku, k nákladům na případné dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. Důkazní břemeno k prokázání, že nemá dostatek prostředků, nese účastník řízení.

9. Případy, kdy Ústavní soud připustil ústavní stížnosti k osvobození od soudních poplatků k věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné, a buď se týkají specifických otázek, nebo jde o extrémní případy, v nichž došlo ke svévolnému výkladu obecných soudů, například nerespektováním kogentní normy, či interpretaci jsoucí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Jinými slovy, takový extrémní případ může v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci osvobození od soudních poplatků založit toliko svévolné použití § 138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění rozhodnutí, anebo v rozhodnutí obsahujícím odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275), nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 489), usnesení sp. zn. I. ÚS 1117/12 ze dne 13. 12. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2894/12 ze dne 9. 7. 2013 (dostupné na www.nalus.usoud.cz)]. K takové situaci v posuzované věci nedošlo, neboť obecné soudy se předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podrobně zabývaly a svá rozhodnutí, proč stěžovatelce nebylo osvobození od soudních poplatků přiznáno, řádně odůvodnily.

10. Okresní soud v odůvodnění svého usnesení připomněl, že zákon č. 218/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen "zákon č. 218/2011 Sb."), s účinností od 1. 9. 2011 podstatně zpřísnil důvody, kdy lze účastníku přiznat osvobození od soudních poplatků, a oproti původní úpravě výslovně stanovil, že přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody. Obdobně krajský soud konstatoval, že institut osvobození od soudních poplatků zakotvený v § 138 o. s. ř. ve znění jeho novely, účinné od 1. 9. 2011, provedené zákonem č. 218/2011 Sb., má poskytnout ochranu práv osob sociálně slabých nebo nemajetných, kterým by požadavek na zaplacení soudního poplatku znemožnil přístup k soudní ochraně ve smyslu čl. 36 Listiny. Soudy obou stupňů přitom, jak bylo výše uvedeno, dospěly k závěru, že zjištěné majetkové poměry stěžovatelky (zejména provozování hotelu na základě nájemní smlouvy) postup podle § 138 odst. 1 o. s. ř. vylučují.

11. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěr soudů obou stupňů z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když napadená rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá, neboť okresní soud i krajský soud ve svých rozhodnutích řádně objasnily, z jakých důvodů nevyhověly žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků. Postupovaly přitom v souladu s příslušnými právními předpisy a na věc dopadající judikaturou, takže napadenými rozhodnutími k porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu dojít nemohlo.

12. Obsah ústavní stížnosti je tak pouhou polemikou s rozhodnutím soudu o nepřiznání osvobození od soudního poplatku v řízení před okresním soudem, resp. s důvody, o které opřely obecné soudy napadená rozhodnutí. Nelze souhlasit se stěžovatelkou v jejím názoru, že soudy mají v otázce osvobození od soudního poplatku brát v úvahu i jiné důvody, např. současnou ekonomickou situaci, která neumožňuje dosáhnout takové výše nájemného, jak by tomu bylo dříve. S námitkou špatného stavu předmětných nemovitostí se vypořádal okresní soud ve svém odůvodnění, když konstatoval, že při stanovení obvyklé hodnoty nemovitostí (přes 56 500 000 Kč) bylo v dědickém řízení nepochybně přihlédnuto k stavu nemovitostí. Na výše uvedeném nemůže ničeho změnit tvrzení stěžovatelky, že se stav nemovitostí od smrti zůstavitele do jejich převzetí stěžovatelkou zhoršil, či že je nařízen do budoucna jejich prodej.

13. Na věc stěžovatelky zjevně nedopadají ani závěry vyplývající ze stěžovatelkou zmíněného nálezu sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 489), ve kterém Ústavní soud konstatoval, že "stěžovatelčina práva k těmto nemovitostem nepředstavují takovou majetkovou hodnotu, aby bylo lze spravedlivě po stěžovatelce žádat její zpeněžení a na základě takto získaného výtěžku pak financování úhrady soudního poplatku a případné odměny právního zástupce; nelze ztrácet ze zřetele, že poskytnutí bytu vlastním rodičům je věcí nejen žádoucí a morální, nýbrž může být hodnoceno i jako plnění zákonné povinnosti dle § 87 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině".

14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2018

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru