Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3142/17 #1Usnesení ÚS ze dne 07.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Kladno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Kladno
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vaz... více
Věcný rejstříkodůvodnění
trestná činnost
vazba/důvody
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.3142.17.1
Datum podání07.10.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 134 odst.2, § 71a, § 71, § 67 písm.c

40/2009 Sb., § 199


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3142/17 ze dne 7. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele I. H., t. č. Vazební věznice Praha - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Tomášem Průšou, advokátem, sídlem Glinkova 1659/14, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2017 č. j. 11 To 339/2017-1146 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 11. května 2017 č. j. 5 T 124/2016-1073, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla dle jeho tvrzení porušena jeho ústavní práva vyplývající z čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 5 odst. 1 písm. b), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte a čl. 4 Úmluvy o styku s dětmi.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") zamítl stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby. Stěžovatel byl zároveň nepravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, k propadnutí zbraně a bylo mu uloženo ambulantní ochranné psychiatrické léčení za spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku. Těch se měl dopustit, stručně řečeno, dlouhodobým opakovaným pácháním fyzického, psychického a sexuálního násilí na své družce. V napadeném usnesení okresní soud shledal, že nadále přetrvávají důvody pro uvalení vazby podle § 67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Soud přihlédl i ke skutečnostem zjištěným v hlavním líčení, zejména ke snaze stěžovatele i z vazby kontaktovat poškozenou, včetně využívání komunikace s jejich dětmi. Činil tak prostřednictvím dopisů a telefonátů, jež byly podle zjištění soudu stresující pro poškozenou i děti, a jimiž se snažil kontrolovat život v rodině. Z jeho chování i v průběhu trestního řízení tak dle okresního soudu vyplývá, že stěžovatel si dosud neuvědomil trestnost svého chování a nadále se snaží zasahovat do života poškozené. Nabídnuté prostředky tak nedávají dostatečnou záruku jeho ochoty vést řádný život.

3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V něm se v podstatě ztotožnil se závěry soudu okresního, které doplnil pouze tak, že závěry znaleckých posudků z oblasti psychiatrie a psychologie prohlubují pravděpodobnost toho, že stěžovatel bude nežádoucí chování opakovat.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily. Především jde o jejich závěry o nemožnosti aplikace mírnějších opatření. Stěžovatel tak nemá možnost zjistit, jaké podmínky by musel splnit, aby byl propuštěn z vazby na svobodu. Samotná vazba je pak odůvodněna skutečnostmi více než rok starými. Soudy tak setrvávají na svých starších závěrech, byť se okolnosti za tu dobu samozřejmě změnily.

5. K samotnému odůvodnění pak stěžovatel podotýká, že soudy obecné nepřípustně opřely důvodnost vazby toliko o výpověď poškozené, avšak další důkazy (zejména dopisy a jiné kontakty, jimiž měl stěžovatel poškozenou stresovat) neprovedly. Závěry o škodlivosti těchto kontaktů jsou tak čistě spekulativní a nepřezkoumatelné. Stěžovatel navíc v těchto kontaktech ustal, aby mohl být z vazby propuštěn. To se však nestalo a stěžovatel zůstal ve vazbě pouze pro dřívější kontaktování poškozené a jejich dětí. Tím dle stěžovatele porušily povinnost průběžně zkoumat, zda důvody vazby trvají a zda není možné vazbu nahradit jiným opatřením. Odůvodnění tak není opřeno o žádné aktuální okolnosti. Navíc dle stěžovatele samotné telefonáty nemohou nijak odůvodňovat hrozbu opakování starší trestné činnosti, pro niž je stěžovatel stíhán. Popsaná hrozba navíc nemůže být bezprostřední. Napadená rozhodnutí jsou dle stěžovatele rovněž v rozporu s tzv. doktrínou zesílených důvodů, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, jakož i zásadou přiměřenosti zásahů do ústavních práv. Za nedostatečné pak stěžovatel považuje rovněž odůvodnění možnosti aplikace mírnějších opatření namísto vazby. V tomto směru krajský soud poukázal pouze na povahové rysy stěžovatele, čímž fakticky nepřípustně vytvořil nový vazební důvod. Konkrétní důvody však uvedeny nejsou, zejména není dle stěžovatele vysvětleno, z jakého důvodu soudy nevydaly pouze předběžné opatření, zakazující stěžovateli jakkoliv kontaktovat poškozenou, případně další osoby. Soudy rovněž porušily princip presumpce neviny, neboť uvedly, že stěžovatel si doposud neuvědomil trestnost svého jednání, a to navzdory skutečnosti, že trestní řízení není pravomocně skončeno. Konečně napadená rozhodnutí představují porušení stěžovatelova práva na rodinný život, neboť mu fakticky brání v komunikaci s dcerami. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

8. Ústavní soud přezkoumal napadený postup obvodního soudu z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá ve zpochybňování ústavní přijatelnosti odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud však dospěl k závěru, že obecné soudy vazbu odůvodnily dostatečně s přihlédnutím k fázi trestního řízení a druhu předmětné trestné činnosti.

10. Okresní soud poukázal v odůvodnění zejména na svůj závěr o nutnosti uložení ochranného léčení (nepravomocným odsuzujícím rozsudkem) a okolnostech, které o stěžovatelově chování a osobnostních rysech zjistil v průběhu hlavního líčení, a to zejména z výpovědí poškozené.

11. Krajský soud tyto okolnosti doplnil o závěry znaleckých posudků zkoumajících stěžovatelův duševní stav a osobnostní strukturu. Taková opora pro vazební stíhání je dle Ústavního soudu dostatečná. Tzv. předstižná vazba je totiž zajišťovacím opatřením, jejímž primárním účelem je ochrana obětí trestné činnosti v době, kdy se sice tyto osoby zdají být důvodně ohroženy reálným nebezpečím pokračování nebo opakování trestné činnosti, avšak uvedené jednání nemohl zatím soud (např. z časových důvodů) pravomocně posoudit a poskytnout jim tak ochranu v podobě odnětí svobody případnému pachateli. Možnost nahrazení tzv. předstižné vazby jiným opatřením tak bude mít různou podobu u různých druhů trestné činnosti, přičemž za určitých okolností bude její nahrazení zpravidla vyloučeno. Mezi takové případy spadá dle Ústavního soudu i věc stěžovatele. Jestliže obecné soudy na základě hodnocení dřívějšího stěžovatelova chování (velmi podrobně popsaného v nepravomocném odsuzujícím rozsudku), a odborného posouzení stěžovatelovy osobnosti znalci, dospěly k nikoliv svévolnému závěru o stěžovatelově pravděpodobné neschopnosti nezasahovat nepřípustně do života poškozené, nepředstavuje takové odůvodnění porušení jakéhokoliv ústavního principu. Přitom takový závěr je dle Ústavního soudu dovozen ze zcela konkrétních skutečností. Klíčovou okolností je zde právě stěžovatelova osobnost a jeho schopnost vyhnout se protiprávnímu jednání, což se však jen těžko může rychle změnit, a to i v průběhu několikaměsíčního pobytu stěžovatele ve vazbě.

12. Tzv. doktrína zesílených důvodů, na níž stěžovatel poukazuje, se dle judikatury Ústavního soudu uplatní primárně u tzv. útěkové vazby, neboť tomuto druhu vazebního důvodu lze opatřeními veřejné moci čelit snadněji než u dalších dvou důvodů. Ani běh času, ani uplatnění mírnějších opatření totiž v některých případech neposkytuje dostatečnou záruku oslabení uvedeného vazebního rizika. To platí i u stěžovatelem zmíněného předběžného opatření. Poukazuje-li pak stěžovatel na nedostatek důkazů, kterým soudy trvání jeho vazby odůvodňují, je třeba připomenout, že Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje skutkové závěry obecných soudů, nejsou-li projevem tzv. extrémního rozporu. Ten však v dané věci neshledal. Soudy dospěly k hodnocení stěžovatelova minulého chování (nejde přitom pouze o kontaktování dětí z vazební věznice) především na základě výpovědi poškozené, jakožto přímého důkazu, jehož věrohodnosti věnovaly značný prostor. Nemůže tedy jít o tzv. extrémní rozpor v závěrech obecných soudů a zásah Ústavního soudu proto není na místě.

13. Konečně, Ústavní soud neshledal ani porušení principu presumpce neviny. Okresní soud totiž již stěžovatele nepravomocně odsoudil, a tudíž musel dospět k názoru o trestnosti stěžovatelova jednání, takže způsob jeho vyjádření této skutečnosti považuje Ústavní soud za přijatelný. Podstatné je, že na závěru o stěžovatelově vině není založeno vazební rozhodnutí (jeho tzv. ratio decidendi) a k uložení vazby nepřistupuje okresní soud jako k výkonu trestu.

14. Na závěr se sluší dodat, že výkon rodičovských práv (jakož i práv dětí) nemůže sloužit k páchání trestné činnosti, zvláště v rodinném prostředí. V komunikaci s dcerami není dle napadených rozhodnutí stěžovateli nijak ze strany státní moci bráněno. Rozhodnutí pouze reaguje na zneužívání rodičovských práv k páchání dalšího společensky nebezpečného jednání.

15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru