Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3137/13 #1Usnesení ÚS ze dne 09.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Příbram
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkkupní smlouva
Vlastnické právo
Předkupní právo
vlastnické právo/nabytí
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3137.13.1
Datum podání14.10.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11, čl. 37 odst.3, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 603 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3137/13 ze dne 9. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Pavla Rychetského v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky BORA, s.r.o., IČ: 49551922, se sídlem v Dobříši, Mírové náměstí 72, zastoupené JUDr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem Praha 1, Dušní 22, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2012 č. j. 25 Co 463/2008-425 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 7. 2008 č. j. 9 C 30/2006-325, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Včas podanou a z hlediska zákonem stanovených formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 10. 2013, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu namítaného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Stěžovatelka se stala vlastníkem ideálních pěti desetin domu se stavebním pozemkem, nacházejícím se v k. ú. Dobříš, na základě kupní smlouvy ze dne 21. 5. 1998, kterou uzavřela s jejich původními vlastníky. Dalšími spoluvlastníky těchto nemovitostí byli Ing. Jan Diblík, který vlastnil jejich ideální čtyři desetiny, a Ing. Petr Diblík (dále též "žalobce"), který vlastnil jejich ideální jednu desetinu. Oběma náleželo vůči původním vlastníkům ideálních pěti desetin předkupní právo, což byl důvod, pro který jim z jejich strany byla dopisem ze dne 22. 12. 1997 učiněna nabídka ke koupi. Na rozdíl od pozdější nabídky směřující vůči stěžovatelce se však tato nabídka lišila v úpravě formy zaplacení kupní ceny a její splatnosti, když předpokládala zaplacení kupní ceny již při podpisu smlouvy. Právě z důvodu odlišného vymezení splatnosti se poté, co na základě předmětné smlouvy nastal vklad vlastnického práva stěžovatelky do katastru nemovitostí, Ing. Petr Diblík (v jehož prospěch byl dohodou ze dne 1. 8. 2001, uzavřenou mezi ním a Ing. Janem Diblíkem, dohodnut výkon předkupního práva) domáhal žalobou proti ní uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, na jejímž základě by nabyl její ideální podíl. Svůj nárok na uzavření předmětné smlouvy dovozoval podle § 603 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), podle něhož bylo-li předkupní právo porušeno, může se oprávněný buď na nabyvateli domáhat, aby mu věc nabídl ke koupi, anebo mu zůstane předkupní právo zachováno.

3. V řízení o žalobě žalobce, jež bylo původně vedeno u Okresního soudu v Příbrami (dále též "soud prvního stupně") pod sp. zn. 17 C 50/2001 (nyní 9 C 30/2006), opakovaně rozhodovaly soudy všech instancí. Pro účely tohoto řízení postačuje shrnout, že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 28. 7. 2008 č. j. 9 C 30/2006-325 bylo žalobě Ing. Petra Diblíka vyhověno, přičemž k odvolání stěžovatelky toto rozhodnutí potvrdil Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 15. 2. 2012 č. j. 25 Co 463/2008-425. Z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že původní spoluvlastníci, kteří byli povinni z předkupního práva, neučinili svou nabídku vůči ostatním spoluvlastníkům řádně. V souladu s § 603 odst. 3 občanského zákoníku se proto žalobce mohl domáhat, aby byl nahrazen projev vůle stěžovatelky uzavřít s ním kupní smlouvu uvedenou v petitu žaloby. Otázkou, s kterou se musely vypořádat obecné soudy, tak zůstalo, zda žalobcem formulovaná smlouva byla z hlediska svého obsahu ve shodě s ujednáním mezi stěžovatelkou a původními vlastníky.

4. Původní vlastníci prodali svůj ideální podíl stěžovatelce za kupní cenu 3 135 000 Kč. Ohledně této ceny bylo v kupní smlouvě ze dne 21. 5. 1998 dohodnuto, že částka 150 256 Kč bude splatná přímo k rukám prodávajících do 7 dnů od doručení rozhodnutí o vkladu. Částka 1 000 000 Kč byla zaplacena věřitelské bance na úhradu dluhu, pro který ke dni uzavření kupní smlouvy na nemovitostech vázlo zástavní právo s tím, že věřitel vydá souhlas se zrušením zástavního práva. Zbývající část kupní ceny byla započtena na pohledávky kupujícího. Kupní smlouva byla uzavřena s odkládací podmínkou účinnosti do doby právní moci rozhodnutí soudu o zastavení exekučního řízení. V době uzavření kupní smlouvy totiž u Okresního soudu v Příbrami probíhalo pod sp. zn. E 1489/95 řízení o výkon rozhodnutí, v němž byli původní vlastníci povinnými. Výkon rozhodnutí byl nařízen právě prodejem jedné poloviny předmětných nemovitostí v jejich vlastnictví. Do práv oprávněné však na základě postoupení pohledávky vstoupila stěžovatelka, k jejímuž návrhu výkon rozhodnutí skončil zastavením řízení dne 8. 7. 1998. Kupní smlouva byla vložena do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 17. 8. 1998.

5. Kupní smlouva, jejíhož uzavření se žalobou proti stěžovatelce domáhal Ing. Petr Diblík, předpokládala, že kupní cenu 3 135 000 Kč zaplatí kupující do 15 dnů ode dne, kdy mu bude doručeno od katastrálního úřadu vyrozumění o provedení zápisu jeho vlastnického práva k pěti desetinám nemovitostí dle této smlouvy. Při posuzování, zda by tato smlouva byla uzavřena za stejných podmínek, jako kupní smlouva mezi stěžovatelkou a původními vlastníky, byl odvolací soud vázán právním názorem obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011 č. j. 33 Cdo 4846/2009-408, kterým bylo zrušeno jeho původní rozhodnutí. Nejvyšší soud konkrétně uvedl, že v daném případě je (fakticky) vyloučeno, aby splatnost kupní ceny byla v soudním rozhodnutí stanovena shodně jako v případě zmíněné kupní smlouvy. Z tohoto důvodu nemůže obstát ani závěr, podle něhož mohl žalobce uspět se svou žalobou jen tehdy, pokud by se jí domáhal nahrazení projevu vůle stěžovatelky k uzavření kupní smlouvy za totožných, resp. srovnatelných podmínek, zahrnujících i splatnost kupní ceny. Na základě uvedeného závazného právního názoru odvolací soud konstatoval, že jestliže splatnost kupní ceny uvedená v petitu žaloby, jež se liší od původních podmínek splatnosti, není rozhodná, je nutno uzavřít, že petit žaloby obsahuje stejné podmínky, za kterých měla být věc původně žalobci nabídnuta. Žalobě proto bylo nutno vyhovět.

6. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 20. 8. 2013 č. j. 33 Cdo 1918/2012-469, neboť jej neshledal přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012. Ve svém odůvodnění mimo jiné uvedl, že závěr odvolacího soudu o totožnosti kupní ceny předmětu prodeje uvedené v petitu žaloby s kupní cenou, za jakou jej nabyvatel nabyl od povinného, je v souladu s ustálenou judikaturou. Rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno dne 3. 9. 2013.

7. Stěžovatelka je přesvědčena, že žalobce prokazatelně věděl o podmínkách koupě předmětných nemovitostí a byl seznámen se všemi podstatnými náležitostmi, jakož i souvisejícími okolnostmi. Promptní neuplatnění předkupního práva z jeho strany tak zcela postrádalo logiku, a to zejména v tom kontextu, že tak učinil až žalobou v poslední den před vypršením promlčecí doby pro uplatnění žaloby z titulu předkupního práva. K otázce, zda se žalobce žalobou domáhá uzavření kupní smlouvy za podmínek, za kterých mu měla věc původně nabídnout povinná osoba (§ 603 odst. 3 občanského zákoníku), uvádí, že s ohledem na délku řízení dnes nelze vycházet z nominální výše ceny, která odpovídala ceně v místě a čase na trhu nemovitostí v roce 1998. Nutit stěžovatelku k prodeji ideální poloviny předmětných nemovitostí se čtrnáctiletým odstupem za kupní cenu 3 150 000 lze v kontextu tradovaných právních zásad považovat za laesio enormis, tj. nespravedlivou cenu způsobující prodávajícímu nadměrné poškození. Fakticky totiž již nejde o stejné podmínky, v důsledku čehož znamenalo vyhovění žalobě (i s ohledem na zásadu ochrany práv nabytých v dobré víře) zjevný a neproporcionální zásah a omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. Ve zbylé části ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v petitu žaloby formulovaný návrh kupní smlouvy se podstatně odlišuje od smlouvy ze dne 21. 5. 1998, v důsledku čehož měla být žaloba zamítnuta. Úhrada kupní ceny až po zavkladování vlastnického práva uvrhuje stěžovatelku do významné právní nejistoty a činí tak podmínky absolutně nesrovnatelnými s podmínkami původního nabytí předmětných nemovitostí. Důsledkem této nesprávnosti je porušení zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Postupu obecných soudů nakonec vytýká i neúměrné a neodůvodněné průtahy v řízení, které trvalo celkem 11 let, čímž bylo porušeno její základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

II.

8. Předtím, než Ústavní soud přistoupil k projednání ústavní stížnosti, musel posoudit vzniklou procesní situaci, kdy stěžovatelka, jak vyplývá z jí formulovaného petitu, ústavní stížností nenapadla usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2013 č. j. 33 Cdo 1918/2012-469. Citovaným usnesením bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť Nejvyšší soud neshledal, že by právní otázka nastolená stěžovatelkou měla zásadní právní význam. Podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (dále jen "zákon o Ústavním soudu") platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku; tak se také ve zkoumaném případě stalo. Za poslední prostředek k ochraně práva lze tudíž v tomto případě považovat rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2012 č. j. 25 Co 463/2008-425. Za těchto okolností je z procesního hlediska nepodstatné, že stěžovatelka nenapadla ústavní stížností usnesení Nejvyššího soudu, které bylo v daném případě oním mimořádným opravným prostředkem [srov. nález sp. zn. I. ÚS 560/03 ze dne 26. 4. 2005 (N 92/37 SbNU 261)]. Opačný výklad, který by vedl k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti a připravil tak stěžovatelku o možnost ústavního přezkumu jí napadených rozhodnutí obecných soudů, by byl přílišným formalismem.

III.

9. Po obeznámení se s ústavní stížností a přiloženými rozhodnutími dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jeho úlohou naopak není nahrazovat roli obecných soudů při výkladu a aplikaci podústavních hmotněprávních či procesněprávních předpisů. Sám totiž ve vztahu k nim není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

11. Pro posouzení věci v tomto řízení bylo rozhodující, že obecné soudy náležitě odůvodnily své závěry, že došlo k porušení předkupního práva žalobce, jakož i ke vzniku jeho nároku vůči stěžovatelce, aby mu jako nabyvatelka ideálních pěti desetin nemovitostí nabídla tento podíl ke koupi, resp. aby s ním za stejných/srovnatelných podmínek uzavřela kupní smlouvu. Skutečnost, že v průběhu řízení mohlo dojít ke změně tržní ceny nemovitostí, nemůže dodatečně založit důvod pro zamítnutí žaloby, které by jinak v době jejího podání bylo třeba vyhovět. Jestliže stěžovatelka namítá, že v otázce splatnosti není dána shoda mezi obsahem kupní smlouvy ze dne 21. 5. 1998 a v petitu formulovaným zněním kupní smlouvy, i zde lze odkázat na závěry odvolacího soudu, který v napadeném rozsudku vysvětlil, z jakého důvodu nejde o rozdíly, které by neumožňovaly žalobě vyhovět. Bylo tomu tak zejména z toho důvodu, že některé původní podmínky splatnosti (např. započtení) nemohly být s ohledem na svou povahu smysluplně uplatněny i v případné kupní smlouvy mezi žalobcem a stěžovatelkou. Ústavní soud tak v právním hodnocení věci neshledal žádný exces, který by opodstatňoval závěr o porušení základních práv a otevíral tak cestu pro zrušení napadených rozhodnutí. Ve zbytku postačí odkázat na příslušné části jejich odůvodnění.

12. Námitkou nepřiměřené délky řízení před obecnými soudy se Ústavní soud nezabýval, neboť, jak vyplývá z jeho ustálené judikatury, procesními prostředky k ochraně práva narušeného neodůvodněnými průtahy v již skončeném řízení (včetně řízení soudního) jsou od nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), uplatnění nároku na náhradu škody v rámci předběžného projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců, jakož i ostatní procesní prostředky uplatnitelné v takovou žalobou zahájeném občanskoprávním řízení. Tuto námitku naopak nelze uplatňovat v ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v řízení, ve kterém mělo k předmětným průtahům dojít [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151)].

13. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru