Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3136/13 #1Usnesení ÚS ze dne 19.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní... více
Věcný rejstříkodůvodnění
dítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
interpretace
rodiče
mezinárodní prvek
pobyt
PoznámkaRozhodnutí ESLP z 13. 9. 2016, stížnost č. 22796/16: stížnost týkající se porušení čl. 6 a 8 Úmluvy prohlášena nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3136.13.1
Datum podání14.10.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

34/1998 Sb./Sb.m.s.

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 220 odst.1 písm.a, § 157 odst.2, § 193a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3136/13 ze dne 19. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. K. I. U., zastoupeného Mgr. Markem Bukovským, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Na Příkopě 814, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2013 č. j. 20 Co 348/2013-185, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 32 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 11 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, vydané v řízení o navrácení dítěte.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 5. 2013 č. j. 40 Nc 2503/2013-129 1. nařídil žalované M. P., matce nezletilého G. P. A., aby jmenovaného nezletilého vrátila ... do místa jeho obvyklého bydliště "na území Portugalska v obci X" (výrok I); dále rozhodl, že 2. pokud žalovaná nezletilého nevrátí, je stěžovatel (v řízení žalobce) oprávněn po uplynutí stanovené lhůty nezletilého převzít za účelem jeho navrácení na území Portugalska (výrok II), a že 3. stěžovatel je povinen do doby, než bude příslušným opatrovnickým soudem rozhodnuto o úpravě rodičovské zodpovědnosti k nezletilému "zajistit žalované a nezletilému ... samostatné bydlení v místě obvyklého bydliště nezletilého v Portugalsku, zahrnující nejméně jeden pokoj a kuchyni s příslušenstvím" a "hradit náklady spojené s tímto bydlením v plné výši", dále "hradit na výživu žalované a nezletilého k rukám žalované částku 400 EUR měsíčně ...", "zdržet se odejmutí nezletilého G. z faktické péče žalované na území Portugalska" a hradit "náklady spojené s navrácením nezletilého na území Portugalska" (výrok III). Výrokem IV soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně změnil (k odvolání matky nezletilého) rozsudek Městského soudu v Brně v jeho výroku I tak, že "návrh žalobce, aby žalovaná navrátila nezletilého G. P. A. do místa jeho obvyklého bydliště na území Portugalska v obci Pontinha, se zamítá"; ve výrocích II a III napadený rozsudek zrušil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

V odůvodnění uvedl, že rozhodná hmotněprávní úprava vychází z Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb., dále je "Haagská úmluva") a Nařízení rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003 (dále jen "Nařízení Brusel II bis"), které Haagskou úmluvu doplňuje a provádí; procesní reflexí těchto hmotněprávních ustanovení je pak ustanovení § 193a a násl. o. s. ř., přičemž základními cíli těchto právních nástrojů je zajistit bezodkladný návrat dětí protiprávně přemístěných nebo zadržovaných v některém smluvním státě. Přemístění nebo zadržení dítěte se považuje za protiprávní tehdy, pokud jím dojde k porušení práv a péče o dítě, které má osoba, instituce nebo kterýkoliv jiný orgán podle právního řádu státu, v němž dítě mělo své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadržením; v případě, že dojde k protiprávnímu přemístění a je-li podán rodičem návrh na navrácení dítěte do jednoho roku od protiprávního zadržení nebo přemístění, musí soud (s výjimkou případů dle čl. 13 či čl. 20 Haagské úmluvy) nařídit navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště.

K zásadní otázce, zda byl v Portugalsku založen obvyklý pobyt nezletilého v době, kdy mělo dojít k jeho protiprávnímu zadržení, resp. kde měl nezletilý v rozhodné době své obvyklé bydliště, soud s přihlédnutím k tomu, že pojem "obvyklé bydliště" (habitual residence) není v Haagské úmluvě, ani v Nařízení Brusel II bis definován, podrobně odkázal na soudní judikaturu soustředěnou k této otázce v databázi INCADAT, která zpřístupňuje rozhodnutí týkající se Haagské úmluvy, jakož i další rozhodnutí, týkající se mezinárodních únosů dětí.

Na základě výsledků provedeného dokazování dospěl odvolací soud oproti soudu prvního stupně k závěru, že "obvyklé bydliště nezletilého v Portugalsku bylo rozhodnutím účastníků založeno pouze na dobu nezbytnou k porodu a navazující dobou potřebnou pro provedení očkování a získání schopnosti nezletilého podstoupit zátěž spojenou s následným vycestováním do Austrálie. Poté, co uvedená doba uplynula, a nezletilý z Portugalska podle dohody účastníků vycestoval, jeho obvyklé bydliště v Portugalsku zaniklo. Všechny další cesty nezletilého do Portugalska byly krátkodobé a motivované konkrétním účelem (totéž platí i pro plánovaný pobyt na přelomu prosince 2012 a ledna 2013, který byl naplánován na dobu cca 3 týdnů a motivován návštěvou portugalských příbuzných, a poté se měla rodina přemístit opět na delší dobu do Austrálie), neměly tedy za následek opětovné založení obvyklého bydliště nezletilého v Portugalsku".

Odvolací soud přitom s ohledem na interpretaci pojmu obvyklé bydliště ve vazbě na pravidla pro jeho určení, při nichž má být přihlíženo v každém jednotlivém případě ke všem konkrétním skutkovým okolnostem a především k nejlepšímu zájmu dítěte, zdůraznil, že v rozhodné době byl nezletilý tak útlého věku, že se centrum jeho zájmů soustředilo v zásadě na kontakt s matkou, popř. dalšími nejbližšími příbuznými, a tudíž měl za to, že "obvyklé bydliště nezletilého bylo nutno posuzovat především na rodinné prostředí vytvořené jeho rodiči, tedy v návaznosti na to, kde se rodiče rozhodli s nezletilým žít takovým způsobem, který by znaky jeho obvyklého bydliště vykazoval".

Na základě v řízení učiněných zjištění soud uzavřel, že "dne 27. 12. 2012, kdy se žalovaná rozhodla zůstat s nezletilým v České republice, nebylo obvyklé bydliště nezletilého na území Portugalska v obci Pontinha", a tudíž "žalovaná nemohla svým jednáním odejmout nezletilého z místa jurisdikce tímto bydlištěm založené ve smyslu čl. 3 Úmluvy. Z tohoto důvodu nelze ani nařídit, aby byl nezletilý do takového místa navrácen".

Odvolací soud též opakovaně zdůraznil, že v tomto řízení rozhodoval výlučně o tom, zda bude dítě navráceno do místa obvyklého bydliště či nikoliv, a ne o výchově a výživě dítěte, či o styku rodičů s dítětem, ani o dalších otázkách vyplývajících ze vztahů rodičů a dětí; rozhodnutím v tomto návratovém řízení není popřeno rovné postavení účastníků jako rodičů nezletilého, ani oprávnění stěžovatele podílet se na péči a výchově nezletilého za stejných podmínek jako žalovaná. Tato práva však musí žalobce realizovat právě v řízení o výchově a výživě nezletilého (které, jak vyplývá z obsahu spisu, již bylo v České republice zahájeno), nikoli však v tomto řízení, které má předběžnou povahu a směřuje pouze k navrácení dítěte do místa jurisdikce dané jeho obvyklým bydlištěm.

Stěžovatel v ústavní stížnosti prosazuje názor, že postupem odvolacího soudu v procesu dokazování došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, neboť odvolací soud založil své rozhodnutí "výlučně na odlišném posouzení úmyslu rodičů ve vztahu k pojmu obvyklé bydliště nezletilého", přičemž tento úmysl posoudil oproti soudu prvního stupně zcela protichůdně, aniž by znovu provedl relevantní důkazy a jakkoliv upozornil účastníky řízení na svůj odlišný právní názor a umožnil se k němu vyjádřit a předložit relevantní důkazy. Tímto postupem odporujícím ustanovení § 213b odst. 1 ve spojení s § 118a odst. 2 o. s. ř. porušil zásadu přímosti a ústnosti a vydal překvapivé, resp. nepředvídatelné rozhodnutí. Podle stěžovatele odvolací soud též ignoroval poukaz na vlastní rozhodnutí, jež v obdobných věcech (k otázce obvyklého pobytu) vydal, stejně jako odkazy na závěry ve věci "zrušení, změny a ztráty obvyklého pobytu bydliště" publikované též v databázi INCADAT, a žádným způsobem neodůvodnil, proč se jimi neřídil, resp. rozhodl v rozporu s nimi. Stěžovatel rovněž namítá, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno i jeho právo na péči o dítě a právo dítěte na péči obou rodičů, neboť jím bylo de facto legalizováno předchozí protiprávní jednání matky, a se závěrem, že matka jednala v rozporu s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 10 odst. 2 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte se ztotožnil i státní zástupce. Krajský soud založil své rozhodnutí na domněnce, že neexistuje obvyklé bydliště nezletilého a "tedy jej není kam vrátit", čímž za použití čl. 13 odst. 1 Nařízení Brusel II bis dovodil jurisdikci českých soudů; takové posouzení má však stěžovatel za zcela formalistické, neboť zcela rezignuje na spravedlivé zjištění a posouzení situace jako celku. Podle stěžovatele bylo Portugalsko jediným místem, které oba rodiče přijali za místo obvyklého bydliště nezletilého, veškeré ostatní pobyty byly vždy pouze dočasné, a jelikož nebyly naplněny podmínky pro jeho změnu či zrušení, měl být nezletilý do Portugalska navrácen.

Ve vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Brně setrval ve svých právních závěrech, které uvedl v napadeném rozhodnutí. K námitce, že se při rozhodování v této věci odchýlil od své předchozí rozhodovací činnosti v obdobných věcech, na které stěžovatel poukázal, uvedl, že předmětem řízení bylo toliko rozhodování o návratu nezletilého do místa jeho (stěžovatelem tvrzeného) obvyklého bydliště v Portugalsku, nikoliv o tom, zda se obvyklý pobyt nezletilého nachází v České republice.

Jelikož - z pohledu rozhodných kritérií ústavněprávního přezkumu - zaslané vyjádření k ústavní stížnosti nepřineslo podstatné argumentační novoty, upustil Ústavní soud od jejich zaslání stěžovateli.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel, dovolávajíc se též ochrany svých rodičovských práv se zřetelem k čl. 32 odst. 4 a čl. 10 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 11 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte v prvním plánu směřuje (a to nutně) svoji kritiku do občanskoprávního řízení, v němž tomu odpovídající nárok uplatnil. Proto nadále jde primárně o posouzení, zda toto řízení svými procesními postupy (zejména při dokazování), uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem se odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad - především stěžovatelem odkazovaného - tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny; jím je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Zde platí, že o protiústavní výklad (a aplikaci) rozhodného práva - v kontextu tzv. spravedlivého procesu - jde tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli; rozpor s požadavky kladenými na spravedlivý proces zakládá též zjištění, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, resp. že není adekvátně (srozumitelně a přesvědčivě) odůvodněno.

Ústavní soud je názoru, že vyložené podmínky jeho zásahu do rozhodování obecných soudů splněny nejsou.

Z ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vyplývá, že odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení nebo pro jeho zrušení a jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav. Skutečnost, že odvolací soud hodnotí věc po právní stránce jinak, než soud prvního stupně, zásadně není důvodem k závěru o porušení práva na spravedlivý proces, neboť - jak Ústavní soud již opakovaně vyslovil ve věci sp. zn. II. ÚS 652/09 či sp. zn. IV. ÚS 2582/13 - "není v rozporu s procesními pravidly a tedy v rozporu s právem na spravedlivý (řádný) proces, pokud si odvolací soud udělá na základě skutkových zjištění, ať již převzatých od soudu prvního stupně nebo získaných na základě důkazů zopakovaných nebo nově provedených, vlastní právní názor", a tudíž "není porušením zásady dvojinstančnosti řízení ... ani projevem libovůle v rozhodování, pokud právní závěry vycházejí z odpovídajících skutkových zjištění a pokud změněný právní názor nevyžaduje změnu nebo doplnění skutkových zjištění"; pak "není třeba, aby byli účastníci řízení o odlišném nazírání na věc informováni".

Není důvod zastírat, že existuje i konkurenční názor, že "odlišné nazírání" má přece jen potenciál otevřít prostor pro "byť jen" právní polemiku (vůči soudu), nicméně ani ten se v dané věci relevantně neprosazuje; co do argumentu "překvapivostí" rozhodnutí odvolacího soudu je totiž namístě zaznamenat, že právní názor, k němuž se odvolací soud uchýlil, nemohl být pro stěžovatele nijak novým, neboť v řízení před oběma soudy se jej žalovaná dovolávala, stěžovatel byl s ním opakovaně konfrontován, v řízení na něj procesně reagoval, včetně stadia odvolacího, a k argumentaci žalované (že Portugalsko nebylo možno při posouzení všech rozhodných aspektů považovat v rozhodné době za obvyklé bydliště nezletilého) měl možnost svůj odlišný názor předestřít, což také v řízení učinil.

K výhradě nesprávného posouzení rozhodné otázky obvyklého pobytu (bydliště) nezletilého G. ve smyslu čl. 8 odst. 1 Nařízení Brusel II odvolacím soudem je případné zdůraznit, že spočívá zcela v rovině podústavní, do níž - jak bylo shora vymezeno - Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, neboť není další opravnou instancí v systému obecných soudů. Zde se Ústavní soud nemůže než omezit na závěr, že odvolacím soudem přijatý právní závěr k otázce obvyklého pobytu (bydliště) nezletilého, vycházející ze skutkového závěru, podle nějž úmyslem obou účastníků nebylo založit pro nezletilého obvyklý pobyt v Portugalsku po dobu delší než nezbytnou pro porod a následné vycestování žalované s nezletilým za stěžovatelem, evidentně není svévolný a lze jej zastávat; odvolací soud též - oproti názoru stěžovatele - k němu připojil přijatelné odůvodnění, což je pro ústavněprávní přezkum rozhodné. Jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, pročež je namístě závěr, že jeho roviny z tvrzené námitky nedostatku spravedlivého procesu dosaženo nebylo.

Má-li stěžovatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu jej omezuje ve výkonu jeho rodičovských práv tím, že je jím fakticky vyloučen z rozhodování o dítěti, a to i v otázce jeho pobytu, jakož i s tím související "veškerou další budoucností nezletilého", pomíjí - jak mu bylo i odvolacím soudem zdůrazněno - vlastní předmět řízení, mající (navíc) předběžnou povahu; Ústavní soud proto plně na tomto místě přisvědčuje odvolacímu soudu, že napadeným rozhodnutím nebylo jakkoliv popřeno rovné postavení stěžovatele jako rodiče nezletilého, ani jeho oprávnění podílet se rovnoprávně na péči a výchově nezletilého.

Na podkladě řečeného je namístě závěr, že zásady tzv. spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny porušeny nebyly; nikterak se nenaznačuje, že proces nebyl veden řádně, že se stěžovateli nedostalo zákonem stanovených procesních práv a že napadené rozhodnutí obecného soudu nese znaky neodůvodněné "libovůle".

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru