Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3132/19 #2Nález ÚS ze dne 25.02.2020K řádnému zastoupení dítěte v soudním sporu (jízda nezletilého načerno)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Plzeň-město
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkOpatrovník
dítě
Zastoupení
Doprava
pokuta
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.3132.19.2
Datum vyhlášení03.03.2020
Datum podání25.09.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 11, čl. 32 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

175/2000 Sb.

99/1963 Sb., § 29 odst.1, § 29 odst.3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Obecné soudy musí při svém rozhodování chránit zájem dítěte, aby do dospělosti nevstupovalo se závazky, jež pro něj mohou mít tzv. rdousící efekt.

Návrh a řízení před Ústavním soudem
Nálezem ze dne 25. 2. 2020 zrušil III. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatelky A. T. platební rozkaz Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. února 2009 č. j. 28 EC 7/2009-13 pro rozpor s čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1 věty druhé, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatelka se při jízdě v prostředku městské hromadné dopravy v Plzni v lednu roku 2008 neprokázala na výzvu přepravní kontroly platným jízdním dokladem. V té době jí bylo devět let. Dle přepravního řádu jí vznikla povinnost zaplatit cenu jízdného a přirážku. Obchodní společnost Plzeňské městské dopravní podniky, a. s., postoupila pohledávky za stěžovatelkou na obchodní společnost DRY CLEANER LINE, s. r. o., která se návrhem na vydání platebního rozkazu domáhala jejího zaplacení. Z obsahu spisu vyžádaného Ústavním soudem vyplynulo, že stěžovatelka a její sourozenci byli v květnu 2008 na základě předběžného opatření umístěni do péče dětského diagnostického ústavu a že rozsudkem z července 2008 u nich byla nařízena ústavní výchova.

Napadeným platebním rozkazem ze dne 4. 2. 2009 č. j. 28 EC 7/2009-13 okresní soud uložil stěžovatelce jako žalované, aby zaplatila žalobkyni pohledávku ve výši 1 006 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 8 154 Kč, nebo aby podala proti platebnímu rozkazu do patnácti dnů od jeho doručení odpor; platební rozkaz byl doručen matce nezletilé dne 27. 3. 2009, odpor nebyl podán a platební rozkaz nabyl právní moci dne 15. 4. 2009.

Z odůvodnění Ústavního soudu

K otázce zachování lhůty Ústavní soud uvedl, že neměl důvod zpochybňovat tvrzení stěžovatelky, že se s napadeným rozhodnutím seznámila až dne 1. 8. 2019, a ústavní stížnost, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 9. 2019, považuje za podanou ve lhůtě stanovené zákonem. Ústavní soud předně poukázal na to, že se obdobnými ústavními stížnostmi již dříve zabýval a odkázal na svou předchozí judikaturu, přičemž zdůraznil, že soudy jsou povinny posoudit, zda je nezletilý způsobilý uzavřít smlouvu o přepravě osob, a dospějí-li ke kladnému závěru, musí se zabývat tím, zda zavinil i porušení povinnosti zaplatit stanovené jízdné a zda si mohl být vědom důsledků spojených s jeho nezaplacením, tedy povinnosti zaplatit přirážku k jízdnému či hradit náklady řízení o zaplacení této částky. Obecné soudy též musí při svém rozhodování chránit zájem dítěte, aby do dospělosti nevstupovalo se závazky, jež pro něj mohou mít tzv. rdousící efekt.

V posuzované věci okresní soud rozhodl ve zkráceném řízení platebními rozkazy a zárukami řádného a efektivního zastoupení nezletilé stěžovatelky matkou jako její zákonnou zástupkyní se tak nezabýval. Stěžovatelce bylo v době vydání napadeného platebního rozkazu deset let; neměla tedy plnou procesní způsobilost a v řízení musela být zastoupena zákonným zástupcem či opatrovníkem. Zároveň u téhož okresního soudu bylo dlouhodobě vedeno opatrovnické řízení týkající se stěžovatelky; rozsudkem z června 2005 byl nad výchovou stěžovatelky i jejích nezletilých sourozenců stanoven dohled, neboť to vyžadoval zájem na řádné výchově dětí. Orgán sociálně-právní ochrany dětí následně každého čtvrt roku podával soudu zprávu o aktuálním výchovném prostředí dětí; poslední dvě zprávy před vydáním napadeného platebního rozkazu přitom svědčily o tom, že ve výchově matkou stěžovatelky stále přetrvávají nedostatky (s ohledem na nedostatečnou spolupráci matky s úřady a zařízeními, které se v širším smyslu také podílely na výchově dětí a péči o ně; situace nakonec vyvrcholila nařízením ústavní výchovy stěžovatelky a jejích nezletilých sourozenců). Tyto skutečnosti okresnímu soudu v řízení o pohledávce žalobkyně měly a mohly být známy z úřední činnosti.

Postupem okresního soudu, který nezkoumal schopnost matky řádně hájit zájmy nezletilé stěžovatelky a nezabýval se podmínkami pro ustanovení opatrovníka pro řízení, došlo k tomu, že zájmy nezletilé v soudním řízení nikdo nehájil, v důsledku čehož byla zatížena dluhem, jehož bagatelní výše se v průběhu let natolik zvýšila, že celkově vymáhanou finanční sumu již takto označit nelze. Z uvedených důvodů Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil, neboť dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatelky zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1 větě druhé, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a porušen byl též čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Radovan Suchánek. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 3132/19 ze dne 25. 2. 2020

K řádnému zastoupení dítěte v soudním sporu (jízda nezletilého načerno)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky A. T., zastoupené JUDr. Kristýnou Dolejšovou Kabelovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Ke Stírce 490/57, Praha 8 - Kobylisy, proti platebnímu rozkazu Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. února 2009 č. j. 28 EC 7/2009-13, za účasti Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníka řízení, takto:

I. Platebním rozkazem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. února 2009 č. j. 28 EC 7/2009-13 bylo porušeno právo stěžovatelky na ochranu vlastnictví, právo na zvláštní ochranu, právo na přístup k soudu a právo být přítomen projednání své věci podle čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1 věty druhé, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Platební rozkaz Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. února 2009 č. j. 28 EC 7/2009-13 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 2 Ústavy a dále čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1 věty druhé, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 3 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") vedeného pod sp. zn. 28 EC 7/2009 vyplynulo, že stěžovatelka v době, kdy jí bylo devět let, konkrétně dne 3. 1. 2008, se při jízdě v prostředku městské hromadné dopravy v Plzni na výzvu přepravní kontroly neprokázala platným jízdním dokladem. Dle přepravního řádu jí tak vznikla povinnost zaplatit cenu jízdného a přirážku. Obchodní společnost Plzeňské městské dopravní podniky, a. s., postoupila pohledávky za stěžovatelkou na obchodní společnost DRY CLEANER LINE s. r. o., která se návrhem na vydání platebního rozkazu domáhala jejího zaplacení.

3. Napadeným platebním rozkazem ze dne 4. 2. 2009 č. j. 28 EC 7/2009-13 okresní soud uložil stěžovatelce jako žalované, aby do patnácti dnů ode dne jeho doručení zaplatila žalobkyni pohledávku ve výši 1 006 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 8 154 Kč nebo aby podala proti platebnímu rozkazu do patnácti dnů od jeho doručení odpor; platební rozkaz byl doručen matce nezletilé dne 27. 3. 2009, odpor nebyl podán a platební rozkaz nabyl právní moci dne 15. 4. 2009.

4. Z obsahu spisu okresního soudu sp. zn. 99 P 409/2005 (vyžádaného ve věci sp. zn. II. ÚS 3133/19, týkající se téže stěžovatelky) vyplynulo, že stěžovatelka a její čtyři sourozenci byli rozsudkem okresního soudu z května 2005 svěřeni do výchovy matky a otci byla stanovena povinnost přispívat na jejich výživu. V červnu 2005 okresní soud stanovil nad výchovou nezletilých dohled, v květnu 2008 vydal předběžné opatření, na jehož základě byli stěžovatelka a její tři nezletilí sourozenci předáni do péče dětského diagnostického ústavu, rozsudkem téhož soudu z července 2008 u nich byla nařízena ústavní výchova.

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Ústavní soud návrhu stěžovatelky vyhověl a usnesením ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. III. ÚS 3132/19 (veřejně dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) vykonatelnost napadeného platebního rozkazu odložil do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.

II.

Argumentace stěžovatelky

6. K problematice přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že si je vědoma toho, že rozhodnutí v bagatelní věci je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod jen ve výjimečných případech. Napadené rozhodnutí tuto výjimečnou povahu má, neboť se týká rozhodování o zastupování nezletilých v řízeních před soudy v situaci, kdy mezi zájmy nezletilého a jeho zákonného zástupce může existovat rozpor.

7. Stěžovatelka uvádí, že o existenci dluhu vůči žalobkyni se dozvěděla až poté, co zjistila, že je proti ní vedeno exekuční řízení, a to soudním exekutorem Mgr. Ing. Jiřím Proškem (řízení je vedeno pod sp. zn. 77 EXE 2816/2014). Poté, co zjistila, že je vůči ní vedena exekuce, dne 1. 8. 2019 nahlédla do předmětného soudního spisu a měla poprvé možnost seznámit se s platebním rozkazem okresního soudu ze dne 4. 2. 2009 č. j. 28 EC 7/2009-13. Z něj zjistila, že proběhlo zkrácené soudní řízení. Aktuálně vůči stěžovatelce probíhá exekuce k vymožení pohledávky přiznané napadeným rozhodnutím okresního soudu a nákladů exekuce, a to formou srážek z rodičovského příspěvku.

8. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka, které v době řízení před okresním soudem bylo deset let, byla v řízení zastoupena svou matkou jako zákonnou zástupkyní. Stěžovatelka nicméně uvádí, že v dané době zřejmě nebyla v péči matky; matka zejména z důvodu své drogové závislosti dlouhodobě zanedbávala péči o stěžovatelku.

9. Stěžovatelka namítá, že v řízení před okresním soudem nebyla řádně zastoupena. S ohledem na svůj věk neměla plnou procesní způsobilost, ovšem řádný výkon jejích práv nemohla zajistit a nezajistila ani její matka. Stěžovatelka sama nebyla o řízení nijak informována a nebyl zjišťován její názor na věc. Matka stěžovatelku zastupovala pouze formálně, fakticky se soudem nijak nekomunikovala ani si řádně nepřebírala zaslané písemnosti, v důsledku čehož jednala v rozporu se zájmy stěžovatelky, což ovšem stěžovatelka nemohla nijak ovlivnit nebo se proti tomu bránit. Navíc mezi stěžovatelkou a její matkou existoval střet zájmů, neboť matka stěžovatelce neposkytovala finanční prostředky na jízdné, a tak nepředcházela vzniku dluhů stěžovatelky. Šlo tak v podstatě o srovnatelnou situaci, jako kdyby stěžovatelka nebyla vůbec zastoupena. V daném případě tak podle stěžovatelky byly splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka podle § 29 odst. 1, popř. odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").

10. Stěžovatelka poukazuje na to, že napadeným platebním rozkazem bylo rozhodnuto ve zkráceném soudním řízení. Vzhledem ke skutečnosti, že platební rozkaz nebyl stěžovatelce řádně doručen, nemohla uplatnit ani základní obranný prostředek proti tomuto rozhodnutí. Současně je stěžovatelka názoru, že podání odporu nepředstavuje efektivní prostředek nápravy pro odstranění namítaných pochybností a je si vědoma toho, že obdobná ústavní stížnost byla Ústavním soudem připuštěna k projednání, aniž by před tím stěžovatelka vyčerpala jakékoli jiné opravné prostředky.

11. Podle stěžovatelky již s ohledem na skutečnost, že řízení bylo vedeno s nezletilou velmi nízkého věku, měl okresní soud posoudit, zda jsou její práva a zájmy skutečně chráněny prostřednictvím její zákonné zástupkyně a zda se jednání nebo nečinnost její zákonné zástupkyně s těmito zájmy naopak nedostává do konfliktu.

12. Stěžovatelka dovozuje, že za této situace nemělo být v řízení pokračováno bez toho, aby byla řádně zastoupena opatrovníkem, k jehož ustanovení (nejlépe z řad advokátů) mělo dojít podle § 29 odst. 1 o. s. ř. Neustanovení opatrovníka mělo za následek, že stěžovatelce bylo znemožněno v řízení před soudem jakkoliv jednat, což je vada řízení, kterou by stěžovatelka standardně mohla uplatnit v žalobě pro zmatečnost. Lhůta k podání žaloby pro zmatečnost však stěžovatelce uplynula dříve, než se o napadeném platebním rozkazu dozvěděla, resp. mohla dozvědět.

13. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí také proti neúměrně vysoké výši náhrady nákladů řízení. V daném případě šlo o typické formulářové žaloby, u kterých je vzhledem k principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhradou nákladů spravedlivé určit výši odměny za zastupování žalobce advokátem jako ekvivalent jednonásobku vymáhané jistiny. V nalézacím řízení žalobkyně, která je velkou akciovou společností zajišťující přepravu na území města Plzně, vymáhala formulářovou žalobou jízdné a přirážku k jízdnému, přičemž se v této věci nechala právně zastoupit advokátem, čímž dluh stěžovatelky několikanásobně narostl o žalobkyni přiznanou náhradu nákladů řízení, přestože vynaložené náklady na právní zastoupení advokátem nelze v daném případě považovat za potřebné k účelnému uplatňování práva podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

III.

Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení

14. Okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že žaloba ve věci sp. zn. 28 EC 7/2009 napadla tomuto soudu dne 2. 1. 2009, stěžovatelka byla nezletilá. Platební rozkaz vydaný dne 4. 2. 2009 byl doručen matce stěžovatelky prostřednictvím České pošty, s. p., k doručení došlo 27. 3. 2019, odpor podán nebyl. K meritu věci okresní soud uvedl, že postupoval v souladu s praxí zavedenou v té době. Nebyly pochybnosti o tom, že dítě zastupuje jeho zákonný zástupce. V dané době se zcela v souladu s právními předpisy vycházelo z toho, že doručením listiny zákonnému zástupci byl splněn řádný procesní postup a nastávají všechny účinky rozhodnutí s řádným doručením spojené. Okresní soud uvedl, že v té době byla stěžovatelka v ústavní výchově a mohlo dojít k doručení přímo k jejím rukám. Okresní soud uvedl, že si lze však jen těžko představit, že by stěžovatelka ve věku deseti let navrhovala důkazy, vyjadřovala se k věci (snad s výjimkou vyjádření, zda skutečně dopravní prostředek použila). Nicméně judikaturní vývoj se ubírá směrem, kdy plnou odpovědnost za chování dětí (otázkou dosud nedořešenou je věková hranice) ponesou jejich rodiče. Okresní soud uvedl, že s přihlédnutím k aktuální rozhodovací praxi Ústavního soudu očekává, že ústavní stížnosti bude vyhověno.

15. Žalobkyně se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřila. Ústavní soud proto v souladu s poskytnutým poučením měl za to, že se svého postavení vedlejší účastnice vzdala, tudíž s ní nadále jako s vedlejší účastnicí nejednal.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

16. V otázce zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti ve vazbě na právní účinky doručení osobě, která měla nezletilého stěžovatele zastupovat v soudním řízení, se může jevit sporným, zda toto zastoupení je možné považovat z hlediska zájmu nezletilého za řádné. K tomu se Ústavní soud vyjádřil tak, že v takovém případě je za doručení podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu třeba považovat až okamžik, kdy se stěžovatel poprvé dozvěděl nebo mohl dozvědět o dotčeném rozhodnutí, a od kterého tak měl reálnou možnost uvedený právní prostředek využít [srov. nález ze dne 21. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3598/14 (N 74/81 SbNU 285)]. Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat tvrzení stěžovatelky, že se s napadeným rozhodnutím seznámila až dne 1. 8. 2019 a ústavní stížnost, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 9. 2019, považuje za podanou ve lhůtě stanovené zákonem.

17. Pokud jde o možnost podání žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. z důvodu nedostatku řádného zastoupení stěžovatelky v řízení před okresním soudem, Ústavní soud uvádí, že v posuzované věci tříletá objektivní lhůta k jejímu podání uplynula dříve, než se stěžovatelka o pravomocném platebním rozkazu vůbec dozvěděla. Poté již žádný efektivní procesní prostředek k ochraně svých práv, jehož vyčerpáním by bylo podmíněno podání ústavní stížnosti, k dispozici neměla [srov. obdobně nález ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 3055/16 (N 250/83 SbNU 895)]. Takovým prostředkem nemohla být ani žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 3 o. s. ř., neboť citované ustanovení v rozhodném znění, tj. ve znění účinném do 31. 12. 2012, umožňovalo napadnout pouze pravomocný rozsudek nebo usnesení odvolacího soudu, nikoli tedy i pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, proti němuž je odvolání podle § 202 odst. 2 o. s. ř. nepřípustné; tato možnost byla do uvedeného ustanovení doplněna až novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., a to s účinností od 1. 1. 2013 [srov. nález ze dne 5. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 3038/16 (N 94/85 SbNU 593)].

18. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

19. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

20. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

21. Ústavní soud předně poukazuje na to, že obdobnými ústavními stížnostmi téže stěžovatelky a v podstatě se shodnou argumentací se již dříve zabýval, a to např. v nálezech ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 3133/19, ze dne 20. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 3135/19 a ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3131/19.

22. V nálezu sp. zn. II. ÚS 3133/19 Ústavní soud uvedl, že základní právo nezletilého žalovaného zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny, ve spojení s čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy a čl. 32 odst. 1 větou druhou Listiny, vyžaduje, aby se soud před vydáním platebního rozkazu vůči takovému nezletilému žalovanému zabýval otázkou, zda u něj lze mít za splněné ústavněprávní podmínky pro vydání platebního rozkazu. Platební rozkaz nelze vydat vůči nezletilému žalovanému, který nemá plnou procesní způsobilost a v řízení musí být zastoupen zákonným zástupcem či opatrovníkem, jestliže má soud jakékoli pochybnosti či nejistotu ohledně řádnosti a efektivnosti jeho zastoupení zákonným zástupcem; u takového nezletilého žalovaného totiž není zaručeno, že má reálnou možnost domoci se projednání věci v řádném nalézacím řízení a že případná pasivita jeho zákonného zástupce po vydání platebního rozkazu je projevem vědomého vzdání se práva žalovaného na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti učiněným při ochraně práv a v zájmu nezletilého žalovaného. Za takové situace, tj. při existenci jakýchkoli pochybností či nejistoty ohledně řádnosti a efektivnosti zastoupení nezletilého žalovaného zákonným zástupcem, je naopak před projednáním věci a vydáním rozhodnutí nutné zabývat se právě řádným zastoupením nezletilého dítěte a ony pochybnosti či nejistotu odstranit, případně zvážit, zda v daném případě není namístě ustanovit nezletilému účastníkovi opatrovníka podle § 29 odst. 1 o. s. ř., a to s ohledem na nejlepší zájem nezletilého zpravidla z řad advokátů.

23. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3135/19 Ústavní soud vyslovil, že zastoupení nezletilého zákonným zástupcem v řízení před soudem nemusí být za všech okolností (posuzováno vždy z hlediska zájmu nezletilého) zastoupením řádným; problém vzniká, jestliže zákonný zástupce zastupuje nezletilého pouze formálně, nečiní žádné procesní úkony k ochraně jeho práv, v důsledku čehož jedná v rozporu s jeho zájmy i samotným účelem zastoupení. S ohledem na omezenou schopnost porozumět významu řízení nemusí mít nezletilý vůbec příležitost či možnost na nečinnost svého zákonného zástupce sám soud upozornit nebo se proti ní bránit, ačkoli případný nepříznivý výsledek řízení půjde k jeho tíži. Jde v podstatě o srovnatelnou situaci, jako kdyby nebyl vůbec zastoupen. Z těchto důvodů je povinností soudu v takové situaci vždy přinejmenším zvážit, zda jsou v konkrétní věci dány podmínky pro ustanovení opatrovníka podle § 29 odst. 1 o. s. ř. Jsou-li dány a není-li dítěti opatrovník ustanoven, dochází k porušení jeho práv plynoucích z čl. 38 odst. 2 Listiny [srov. např. nálezy ze dne 6. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 3655/16 (N 39/84 SbNU 451), bod 13, ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3814/17 (bod 19) a ze dne 20. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 3055/16 (250/83 SbNU 895 ), bod 17 odůvodnění].

24. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3131/19 Ústavní soud konstatoval, že v důsledku postupu okresního soudu, který, ačkoli mu z jeho úřední činnosti muselo být známo, že matka nezletilé zanedbává výchovu dětí svěřených jí do péče, nezkoumal schopnost matky řádně hájit zájmy nezletilé a nezabýval se podmínkami pro ustanovení opatrovníka pro řízení. Zájmy nezletilé tak nebyly v rozporu s čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy řádně hájeny.

25. Od závěrů uvedených ve výše uvedených nálezech neshledal Ústavní soud důvod se ani v nyní posuzované věci odchýlit.

26. Ústavní soud řádným posouzením způsobilosti nezletilého k právnímu jednání při jízdě městskou hromadnou dopravou bez platného jízdního dokladu, ochranou jeho zájmů před závazky, jakož i náhradou nákladů řízení a odměnou advokáta u tzv. formulářových žalob ve své rozhodovací praxi již opakovaně zabýval [např. v nálezech ze dne 15. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 1775/14 (N 29/84 SbNU 349), ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3814/17, ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 3055/16 (N 250/83 SbNU 895), ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 3303/18]. Tato nálezová judikatura, jíž je Ústavní soud podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán, se týká zejména dluhů nezletilých vzniklých jejich jízdou bez platného jízdního dokladu hromadnou dopravou, kdy tyto děti nejsou v navazujícím řízení před soudem o zaplacení dluhu na jízdném (případně pokuty a dalšího příslušenství) řádně zastoupeny, resp. jejich zastoupení je ryze formální. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1775/14 Ústavní soud vyložil, že soudy jsou povinny posoudit, zda je nezletilý způsobilý uzavřít smlouvu o přepravě osob, a dospějí-li ke kladnému závěru, musí se zabývat tím, zda zavinil i porušení povinnosti zaplatit stanovené jízdné a zda si mohl být vědom důsledků spojených s jeho nezaplacením, tedy povinnosti zaplatit přirážku k jízdnému či hradit náklady řízení o zaplacení této částky. Obecné soudy též musí při svém rozhodování chránit zájem dítěte, aby do dospělosti nevstupovalo se závazky, jež pro něj mohou mít tzv. rdousící efekt (body 25 a 33 odůvodnění, srov. též nález sp. zn. I. ÚS 3131/19).

27. V posuzované věci okresní soud rozhodl ve zkráceném řízení platebními rozkazy a zárukami řádného a efektivního zastoupení nezletilé stěžovatelky matkou jako její zákonnou zástupkyní se tak nezabýval. Stěžovatelce bylo v době vydání napadeného platebního rozkazu deset let; neměla tedy plnou procesní způsobilost a v řízení musela být zastoupena zákonným zástupcem či opatrovníkem. Zároveň u téhož okresního soudu bylo dlouhodobě vedeno opatrovnické řízení týkající se stěžovatelky; rozsudkem z června 2005 byl nad výchovou stěžovatelky i jejích nezletilých sourozenců stanoven dohled, neboť to vyžadoval zájem na řádné výchově dětí. Orgán sociálně-právní ochrany dětí následně každého čtvrt roku podával soudu zprávu o aktuálním výchovném prostředí dětí; poslední dvě zprávy před vydáním napadeného platebního rozkazu přitom svědčily o tom, že ve výchově rodiči, resp. matkou stěžovatelky stále přetrvávají nedostatky (s ohledem na nedostatečnou spolupráci matky s úřady a zařízeními, které se v širším smyslu také podílely na výchově dětí a péči o ně; situace nakonec vyvrcholila nařízením ústavní výchovy stěžovatelky a jejích nezletilých sourozenců). Tyto skutečnosti, které okresnímu soudu v řízení o pohledávce žalobkyně měly a mohly být známy z úřední činnosti [srov. obdobně nález sp. zn. II. ÚS 3814/17, bod 21 odůvodnění a nález ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 2748/15 (N 98/81 SbNU 591), bod 24 odůvodnění)], zavdávaly jednoznačné pochybnosti o tom, zda matka stěžovatelky jako její zákonná zástupkyně je schopna stěžovatelku řádně zastupovat, hájit v řízení její práva a jednat v souladu s jejími zájmy. Za této situace nebylo možné vydat platební rozkaz vůči stěžovatelce, neboť u ní nebylo zaručeno, že má reálnou možnost domoci se (prostřednictvím své zákonné zástupkyně) projednání věci v řádném nalézacím řízení a že případná pasivita její zákonné zástupkyně po vydání platebního rozkazu bude projevem vědomého vzdání se práva stěžovatelky na veřejné projednání věci v její přítomnosti, učiněným v souladu s jejím zájmem.

28. Postupem okresního soudu, který nezkoumal schopnost matky řádně hájit zájmy nezletilé stěžovatelky a nezabýval se podmínkami pro ustanovení opatrovníka pro řízení, tak došlo k tomu, že zájmy nezletilé v soudním řízení nikdo nehájil, v důsledku čehož byla zatížena dluhem, jehož bagatelní výše se v průběhu let natolik zvýšila, že celkově vymáhanou finanční sumu již takto označit nelze.

29. Zastoupení nezletilého zákonným zástupcem v řízení před soudem totiž nemusí být za všech okolností (z hlediska zájmu nezletilého) zastoupením řádným. Zastupuje-li zákonný zástupce nezletilého pouze formálně, nečiní žádné procesní úkony k ochraně jeho práv, pak jedná v rozporu s jeho zájmy i samotným účelem zastoupení. S ohledem na omezenou schopnost porozumět významu řízení nemusí mít nezletilý vůbec příležitost či možnost na nečinnost svého zákonného zástupce sám soud upozornit nebo se proti ní bránit, ačkoli případný nepříznivý výsledek řízení půjde k jeho tíži. Jde v podstatě o srovnatelnou situaci, jako kdyby nebyl vůbec zastoupen. Povinností soudu v takové situaci proto je vždy přinejmenším zvážit, zda jsou v konkrétní věci dány podmínky pro ustanovení opatrovníka podle § 29 odst. 1 o. s. ř. Jsou-li dány a není-li dítěti opatrovník ustanoven, dochází k porušení jeho práv plynoucích z čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 3655/16, sp. zn. II. ÚS 3814/17 a sp. zn. III. ÚS 3055/16).

30. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy přitom platí, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Obdobné vyplývá z čl. 32 odst. 1 věty druhé Listiny, zaručující zvláštní ochranu dětí a mladistvých. Je-li tedy účastníkem soudního řízení dítě, je povinností státu poskytnout mu náležitou ochranu, neboť zpravidla není schopno plně porozumět významu předmětného řízení a projevovat v něm vážně svou vůli. V tomto smyslu měl okresní soud přistupovat k výkladu a použití relevantní právní úpravy rozkazního řízení vedeného vůči nezletilé, neboť podstatu a smysl institucionální záruky zájmu a zvláštní ochrany dětí je třeba zachovat, a nikoliv ji zákonnou právní úpravou zcela vyprázdnit.

31. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že je to vždy soud, který je odpovědný za dodržování všech aspektů práva na soudní ochranu v řízení, které je před ním vedeno. V posuzované věci okresní soud svým povinnostem nedostál a vydáním platebního rozkazu v situaci, kdy existovaly důvodné pochybnosti o řádnosti případného zastoupení stěžovatelky její matkou, porušil základní právo stěžovatelky na projednání věci v její přítomnosti, tedy právo účastnit se řízení ve své věci, a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, zaručená v čl. 38 odst. 2 Listiny. Okresní soud při svém postupu opomněl, že nezletilým dětem je třeba poskytovat zvláštní ochranu a že v každém soudním řízení, jehož se děti účastní, je třeba mít na paměti jejich zájem jako přední hledisko, jak to vyžaduje čl. 32 odst. 1 věta druhá Listiny a čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy.

32. K náhradě nákladů řízení o tzv. formulářových žalobách Ústavní soud konstantně připomíná, že soudy by výši odměny za zastupování advokátem měly určit s ohledem na princip přiměřenosti mezi výší vymáhané částky a náhradou nákladů řízení. Obecně má výše přiznané náhrady nákladů řízení kompenzovat účelně vynaložené náklady účastníka při úspěšném uplatnění či bránění práva; v řízeních o tzv. formulářových žalobách jsou však tyto náklady podstatně nižší než u běžných žalob, neboť úkony právní služby jsou poskytnuty v zásadě jen při podání první formulářové žaloby. Za spravedlivé tak Ústavní soud v těchto případech považuje, aby výše odměny za zastupování žalobce advokátem byla určena tak, že zpravidla nepřesáhne jednonásobek vymáhané jistiny [viz zejména nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767), bod 31 odůvodnění].

33. Závěry přijaté v odkazovaném nálezu jsou plně uplatnitelné i v posuzované věci, kdy okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, která několikanásobně převyšuje výši žalované částky, pouze s ohledem na úspěch žalující strany ve věci, bez zřetele k účelně a proporcionálně vynaloženým nákladům řízení. Okresnímu soudu nelze vytknout, že z odkazovaného nálezu nevycházel, neboť platební rozkaz vydal v roce 2009, lze však připomenout, že právní názory v nálezu vyslovené jsou založeny na obecných principech plynoucích z ústavního pořádku, především z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nemají tak povahu pravidel, která by vyžadovala zohlednit časovou působnost jako u nálezů zrušujících právní předpisy, a proto se vztahují i na řízení vedená před vydáním odkazovaného nálezu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1705/15 a další).

34. Ústavní soud dodává, že zrušením napadeného platebního rozkazu nemůže předjímat výsledek dalšího řízení před okresním soudem, ale umožňuje nové projednání věci v řízení, v němž již budou respektována základní práva stěžovatelky, včetně práva zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny, a stěžovatelce také bude umožněno uplatnit svou argumentaci jak k věci samé, tak k nákladům řízení. V tomto řízení bude zohledněna její argumentace opírající se o judikaturní závěry Ústavního soudu týkající se jak dluhů nezletilých dětí z tzv. jízd načerno, tak přiměřenosti výše nákladů řízení v případě tzv. formulářových žalob.

35. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadený platební rozkaz okresního soudu ze dne 4. 2. 2009 č. j. 28 EC 7/2009-13 podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil, neboť dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatelky zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1 větě druhé, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a porušen byl též čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy.

36. Ústavní soud ve věci rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něho nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 25. února 2020

Jiří Zemánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru