Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3128/10 #1Usnesení ÚS ze dne 25.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkvýkon rozhodnutí/náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.3128.10.1
Datum podání03.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 151 odst.1, § 142 odst.1, § 224 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3128/10 ze dne 25. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 25. listopadu 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem AK se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2010 č. j. 35 Co 226/2008-44, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. listopadu 2010, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2010 č. j. 35 Co 226/2008-44, a to pro porušení článku 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. března 2008 č. j. 21 C 211/2007-19 bylo zastaveno řízení, ve kterém se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") vůči žalovanému České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 150 000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy, jež vznikla na jeho straně v důsledku průtahů v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 91/2005 (výrok pod bodem I). Výrokem pod bodem II soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení vyčíslených částkou 15 000,- Kč.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2010 č. j. 35 Co 226/2008-44 bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. března 2008 č. j. 21 C 211/2007-19 v napadeném výroku o nákladech řízení potvrzeno (výrok pod bodem I) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Městský soud v Praze uvedeným usnesením rozhodl po té, co bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 11. května 2010 sp. zn. I. ÚS 1505/08 zrušeno jeho předchozí rozhodnutí v této věci.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že je mu známo, že Ústavní soud se běžně nezabývá otázkami nákladů řízení a že tak činí pouze v případech extrémního vybočení ze zásad spravedlivého procesu avšak stěžovatel má za to, že právě v tomto případě o extrémní vybočení jde. Stěžovatel namítá, že podle napadeného výroku má fakticky nést náklady celého řízení před Ústavním soudem i následného řízení před Městským soudem v Praze, ačkoli v těchto řízeních byl úspěšný a řízení se konala jen kvůli tomu, že v původně vedeném odvolacím řízení byla porušena ústavně garantovaná práva stěžovatele. Stěžovatel namítá, že Městský soud v Praze nesprávně vyložil ust. § 63 zákona o Ústavním soudu, a vytýká mu, že nepostupoval dle ust. § 151 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.) a nerozhodl o nákladech řízení vzniklých v řízení před Ústavním soudem, a to za procesní situace, kdy u Městského soudu v Praze řízení skončilo. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem Městského soudu v Praze, že úkon (podání žalobcova advokáta) učiněný v návaznosti na nález Ústavního soudu byl "procesně bezvýznamný a tudíž nadbytečný". Stěžovatel je přesvědčen, že je tak fakticky "trestán za to, že se domohl svého práva". Tento důsledek řízení pokládá stěžovatel za porušení principu spravedlivého procesu (článek 6 odst. 1 Úmluvy), práva na soudní ochranu (článek 36 odst. 1 Listiny) a práva na náhradu škody, tj. nákladů vzniklých z právního zastoupení (článek 36 odst. 3 Listiny).

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost, týkající se náhrady nákladů řízení, otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).

V souzené věci Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodl o odvolání žalovaného proti výroku o nákladech řízení vzniklých před soudem prvního stupně v souladu s právním názorem, vysloveným Ústavním soudem v předmětné věci. Proti uvedenému výroku stěžovatel žádné námitky v ústavní stížnosti neuplatňuje. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s odkazem na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť na straně procesně úspěšného žalobce v této fázi řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Podání žalobce (stěžovatele) datované dne 31. května 2010, v němž navrhl, aby odvolací soud s ohledem na zrušení předchozího rozhodnutí Městského soudu v Praze Ústavním soudem pokračoval v řízení a o podaném odvolání znovu rozhodl, zhodnotil odvolací soud jako neúčelný úkon za situace, kdy řízení nebylo přerušeno a po vydání zrušujícího rozhodnutí Ústavního soudu se bez dalšího ocitlo opět ve fázi odvolacího řízení. Ve vztahu k požadavku stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení, které stěžovatel vynaložil v řízení před Ústavním soudem, odvolací soud poukázal na ust. § 62 zákona o Ústavním soudu, ze kterého vyplývá, že o nákladech řízení před Ústavním soudem nepřísluší rozhodovat soudům obecným, ale rozhoduje o nich Ústavní soud sám.

Uvedeným závěrům Městského soudu v Praze nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na to, že podle ust. § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Dle ust. § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení.

Pro úplnost je třeba poukázat dále na ust. § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve kterém se uvádí, že odůvodňují-li to osobní a majetkové poměry stěžovatele, zejména nemá-li dostatečné prostředky k placení nákladů spojených se zastoupením (ust. § 29 a ust. § 30 odst. 1) a nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta, soudce zpravodaj rozhodne na návrh stěžovatele podaný před prvním ústním jednáním, že náklady na jeho zastoupení zcela nebo zčásti zaplatí stát. Ze spisového materiálu vedeného u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1505/08 nevyplývá, že by stěžovatel takový návrh před prvním jednáním Ústavního soudu podal.

Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení, náhrady nákladů řízení se týkajících. V postupu obecného soudu nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho obecný soud vyvodil. Nelze tedy rozhodnutí městského soudu hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle. Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by ve vztahu ke stěžovateli byla porušena ústavně zaručená práva.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru