Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3127/10 #1Usnesení ÚS ze dne 10.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Svitavy
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
Bezdůvodné obohacení
úrok z prodlení
Smlouva o dílo
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.3127.10.1
Datum podání03.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 631

99/1963 Sb., § 132, § 127 odst.1, § 127 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3127/10 ze dne 10. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 10. února 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. J., zastoupeného JUDr. Jiřím Kašparem, advokátem v Poličce, Palackého náměstí 62, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 8. 2010 č. j. 28 Cdo 1024/2010-528, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. 2. 2009 č. j. 22 Co 456/2008-502 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 27. 5. 2008 č. j. 10 C 612/98-472, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 29. 10. 2010 napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2010 č. j. 28 Cdo 1024/2010-528, přičemž se domáhal, aby Ústavní soud toto rozhodnutí, jakož i rozsudky soudu prvního a druhého stupně [tj. nepochybně rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 2. 2009 č. j. 22 Co 456/2008-502 a rozsudek Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 5. 2008 č. j. 10 C 612/98-472] zrušil, a to z důvodu, že obecné soudy neochránily jeho právo na spravedlivý proces.

Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, uvedeným rozsudkem okresního soudu bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobci L. Ch. částku 108 214 Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady řízení v částce 198 985,10 Kč a dále zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 20 518 Kč. Krajský soud uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 17 842 Kč. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, neboť dospěl k závěru, že není přípustné, a to ani podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že v soudním řízení nebyl úplně zjištěn skutkový stav, resp. že věc nebyla správně skutkově a právně zhodnocena. Jednak má za to, že mezi ním a žalobcem byla ústní formou uzavřena smlouva o dílo dle § 631 a násl. občanského zákoníku, přičemž nesouhlasí s opačným závěrem obecných soudů (které právní vztah posoudily jako bezdůvodné obohacení podle § 451 a násl. občanského zákoníku). Dále stěžovatel poukazuje na to, že z výslechu znalce P. D. při jednání dne 13. 2. 2007 vyplynulo, že ve znaleckém posudku nebyly zahrnuty některé položky, konkrétně základní stavební materiál (písek, vápno, cement) a že v něm není vyčísleno, v jaké hodnotě byl zpracován jeho materiál po jeho odchodu ze stavby, přičemž trvá na tom, že měl být daný znalecký posudek doplněn, resp. vyjadřuje přesvědčení, že měl být vypracován revizní znalecký posudek. V souvislosti s tím tvrdí, že v řízení bylo prokázáno, že na stavbě žalobce dodal materiál v hodnotě 163 108 Kč, jak má plynout z listinného důkazu - posudku J. K., příp. dle znaleckého posudku P. D. v hodnotě 115 561,55 Kč, a provedl práce v hodnotě 106 596,28 Kč, což měl odsouhlasit sám žalobce. Jestliže mu žalobce zaplatil částku ve výši 300 000 Kč, pak mu měl vrátit nejvýš 30 2398,72 Kč, příp. 76 845,17 Kč, pokud by se vycházelo z hodnoty materiálu dle zmíněného znaleckého posudku. Stěžovatel považuje za nespravedlivé, aby materiál, který zakoupil ze svého a který byl posléze spotřebován, resp. který byl do stavby zabudován, nebyl nijak zohledněn. I když není možné prokázat hodnotu tohoto materiálu, vzhledem k hodnotě prací provedených po jeho odchodu ze stavby (ve výši 31 976 Kč), stěžovatel požaduje, aby v jeho prospěch byla započtena částka 29 900 Kč, představující průměrnou spotřebu materiálu 48 % při rozsahu následných prací. Následně stěžovatel tvrdí, že zakoupil a předal střešní odvětrávače za 10 951 Kč, za pronájem lešení zaplatil 11 250 Kč, za materiál LITHOPLAST 8 906 Kč (nikoliv pouze 1 800 Kč jak plyne ze znaleckých posudků) a za dopravu 11 870 Kč, přičemž odkázal na své námitky ze dne 27. 5. 2008, s nimiž se odvolací soud údajně nevypořádal. Konečně namítl, že soudy neměly žalobci přiznat právo na plný úrok z prodlení, protože to má být nespravedlivé, kdy vzhledem k délce řízení jde o vysokou částku.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích poukazuje na to, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných soudních rozhodnutí.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům, že nesprávně kvalifikovaly právní vztah mezi ním a žalobcem, aniž by ovšem uvedl, v čem má tato nesprávnost konkrétně spočívat, a především proč má případné pochybení, jež se zjevně pohybuje v rovině tzv. jednoduchého práva, dopady do roviny ústavněprávní. Stěžovatel přitom nijak ani nereaguje na příslušné závěry obecných soudů (a to rovněž z hlediska jejich vývoje v průběhu soudního řízení). V prvé řadě je možno poukázat na rozsudek okresního soudu 22. 3. 2007 č. j. 10 C 612/98-429, který se danou otázkou zabýval a který dospěl k závěru, že mezi stěžovatelem a žalobcem byla uzavřena smlouva o dílo, ovšem krajský soud usnesením ze dne 6. 3. 2008 č. j. 22 Co 598/2007-460 tento rozsudek zrušil mj. z důvodu, že je v daném ohledu "nepřezkoumatelný". To přimělo okresní soud zabývat se znovu touto otázkou, přičemž v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by se strany dohodly na podstatných náležitostech smlouvy o dílo (zejména jde-li o její předmět), a tudíž že k jejímu uzavření (ústní formou) nedošlo. Tento závěr přezkoumal odvolací soud, přičemž srozumitelně v napadeném rozsudku zdůvodnil, proč se s názorem okresního soudu ztotožnil.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav. V této souvislosti upozorňuje na údajné nedostatky znaleckého posudku znalce P. D., v němž mají (patrně) chybět některé položky v jeho prospěch, a na rozpor daného posudku s listinným důkazem - posudkem J. K., jde-li o hodnotu jím nakoupeného materiálu. Připouští, že tento materiál nelze "dokladovat", na straně druhé se domáhá vydání bezdůvodného obohacení v určité "paušální" hodnotě (stanovené podle rozsahu prací následně provedených). Jak patrno ze soudního spisu, v dané věci byla sice velmi složitá důkazní situace, avšak otázky, které stěžovatel předestírá Ústavnímu soudu k řešení, již byly opakovaně řešeny v předmětném soudním řízení. Jde-li o stěžovatelovu procesní obranu založenou na tvrzení, že je třeba proti zaplacené záloze započítat hodnotu materiálu, který byl stěžovatelem opatřen a pak zanechán na stavbě žalobce, soud prvního stupně v tomto ohledu provedl dokazování (zejména výslechy svědků), přičemž uzavřel, že se stěžovateli nepodařilo tvrzení, že se jednalo o jeho materiál, prokázat; zde však Ústavní soud v podstatě jen opakuje to, co již uvedl ke stejné námitce odvolací soud v napadeném rozsudku. Odvolací soud rovněž stěžovateli vysvětlil, proč nebylo možno vycházet z jím účtovaných (fakturovaných) prací a materiálu (tedy protože nešlo o vztah ze smlouvy o dílo). Jestliže stěžovatel tvrdí, že z výslechu znalce P. D. na jednání dne 13. 12. 2007 mělo vyplynout, že v jeho posudku nebyly zahrnuty položky základního stavebního materiálu - písek, vápno, cement, s touto námitkou se vypořádal okresní soud již ve svém rozsudku ze dne 22. 3. 2007, následně pak i v napadeném rozhodnutí, a to konstatováním, že znalec uvedl, že ve znaleckém posudku nejsou tyto položky výslovně uvedeny, nikoliv to, že by v posudku vůbec nebyly (míněno zřejmě zohledněny). Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti svou námitku jen opakuje, přičemž po Ústavním soudu v podstatě požaduje, aby ji posoudil jinak (v jeho prospěch), pak jej nepřípustně staví do pozice dalšího soudu v systému obecného soudnictví. Odkazuje-li stěžovatel na námitky uplatněné v odvolání, kde vyjadřoval svůj nesouhlas s jednotlivými závěry soudu prvního stupně, příp. se závěry znaleckého posudku, nutno upozornit, že řízení o ústavní stížnosti je řízením jednak samostatným, neboť Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (viz výše), a jednak specifickým, neboť se zde řeší výlučně ústavněprávní otázky, čemuž také musí odpovídat i způsob právní argumentace. Pokud stěžovatel tvrdí, že se odvolací soud s těmito námitkami nevypořádal, dle názoru Ústavního soudu není povinností odvolacího soudu reagovat jednotlivě a podrobně na každou námitku, z odůvodnění jeho rozsudku musí být ale zřejmé, proč stěžovatelovu argumentaci neshledal důvodnou. Že by tomu tak nebylo, Ústavní soud v dané věci nezjistil, a to ani při zohlednění obsahu souzené ústavní stížnosti. Jde-li konečně o otázku potřeby revizního znaleckého posudku či o věc výše žalobci přiznaného příslušenství, těmito se zabýval dovolací soud v napadeném usnesení a Ústavní soud musí stěžovatele na jeho závěry plně odkázat.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru