Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3125/16 #1Nález ÚS ze dne 21.02.2017K podmínkám aplikace moderačního práva soudu podle § 150 o. s. ř.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
zpětvzetí návrhu
soudní uvážení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 33/84 SbNU 387
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.3125.16.1
Datum vyhlášení28.02.2017
Datum podání19.09.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 146 odst.2, § 150


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Shledá-li obecný soud ve svém rozhodnutí, že tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů ve smyslu § 150 občanského soudního řádu, aniž však řádně posoudí všechny okolnosti projednávané věci, a to včetně možného dopadu přiznání či nepřiznání náhrady nákladů na každého z účastníků řízení, představuje takový postup porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 21. 2. 2017 zrušil III. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatelky Mileny Chytilové usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 8. 6. 2016 č. j. 23 Co 156/2016-134, a to pro rozpor s právem stěžovatelky na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Okresní soud zastavil řízení o stěžovatelčině žalobě na vyloučení věcí z exekuce a vedlejší účastnici uložil dle § 146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu nahradit stěžovatelce náklady řízení. K odvolání vedlejší účastnice však krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka před podáním žaloby vedlejší účastnici, jakožto oprávněnou z exekuce, nekontaktovala s žádostí, aby soudnímu exekutorovi udělila příkaz k vyloučení věcí ze soupisu, podepřenou důkazy prokazujícími vlastnické právo stěžovatelky. Dle krajského soudu navíc vedlejší účastnice již ve vyjádření k žalobě navrhovala smírné řešení, které by okamžitě ukončilo spor mezi účastníky řízení, a to za podmínky, že si každá ze stran ponese vlastní náklady. Nebylo tedy spravedlivé, aby vedlejší účastnice za dané situace hradila stěžovatelce náklady řízení, a proto krajský soud s odkazem na § 150 občanského soudního řádu žádné z účastnic náhradu nákladů nepřiznal.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud předně rekapituloval, že soud prvního stupně zastavil řízení poté, co stěžovatelka vzala svou žalobu zpět z důvodu, že věci, jejichž vyloučení ze soupisu se domáhala, byly na návrh vedlejší účastnice ze soupisu vyškrtnuty. K zastavení tak dle Ústavního soudu došlo pro chování vedlejší účastnice, a tudíž zde bylo namístě postupovat dle § 146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu a stěžovatelce přiznat náhradu nákladů řízení. Krajský soud však naproti tomu dospěl k závěru, že stěžovatelce nelze náhradu nákladů přiznat pro důvody zvláštního zřetele hodné (§ 150 občanského soudního řádu), které shledal v tom, že stěžovatelka před podáním žaloby nepožádala vedlejší účastnici o udělení pokynu soudnímu exekutorovi k vyškrtnutí věcí ze soupisu.

Co se týče aplikace a interpretace zmiňovaného § 150 občanského soudního řádu, jak z textu právní úpravy, tak ze soudní praxe vyplývá obecný požadavek, že úvaha soudu, zda jde o výjimečný případ a zda tu skutečně jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Kromě zhodnocení majetkových a sociálních poměrů účastníků řízení musí soud posoudit rovněž možný dopad přiznání, či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení jak na straně žalované, tak i na straně žalující.

V nyní projednávané věci bylo však nutno konstatovat, že krajský soud výše rozvedené posouzení zcela opomněl, čímž se dopustil pochybení při interpretaci i aplikaci zmiňovaného ustanovení, a porušil tak základní právo stěžovatelky na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

S ohledem na zde uvedené proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnosti stěžovatelky vyhovět a napadené usnesení krajského soudu zrušit.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jan Filip. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 3125/16 ze dne 21. 2. 2017

N 33/84 SbNU 387

K podmínkám aplikace moderačního práva soudu podle § 150 o. s. ř.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka - ze dne 21. února 2017 sp. zn. III. ÚS 3125/16 ve věci ústavní stížnosti Mileny Chytilové, zastoupené Mgr. Petrem Cardou, advokátem, se sídlem Pod Věží 121/3, Svitavy, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 8. června 2016 č. j. 23 Co 156/2016-134, jímž stěžovatelce nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích jako účastníka řízení a společnosti KCP Invest, a. s., se sídlem Táborská 65/29, Praha 4, zastoupené JUDr. Zbyňkem Jirouškem, advokátem, se sídlem Táborská 65/29, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení.

I. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 8. června 2016 č. j. 23 Co 156/2016-134 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 8. června 2016 č. j. 23 Co 156/2016-134 se ruší.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tím, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Usnesením ze dne 25. 2. 2016 č. j. 7 C 209/2015-104 Okresní soud ve Svitavách (dále jen "okresní soud") podle § 96 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastavil řízení o stěžovatelčině žalobě na vyloučení věcí z exekuce (výrok I), vedlejší účastnici (jako žalované) podle ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. uložil nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 7 534 Kč (výrok II) a stěžovatelce vrátil část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč (výrok III).

3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") usnesením napadeným ústavní stížností změnil usnesení okresního soudu ve výroku II tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Své rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně zdůvodnil tím, že stěžovatelka před podáním žaloby vedlejší účastnici (jako oprávněnou z exekuce) nekontaktovala s žádostí, aby soudnímu exekutorovi udělila příkaz k vyloučení věcí ze soupisu, podepřenou odpovídajícími důkazy prokazujícími její vlastnické právo, a že vedlejší účastnice již ve vyjádření k podané žalobě navrhovala smírné řešení, které by okamžitě spor mezi účastníky odstranilo, a to za podmínky, že si každá ze stran ponese své náklady řízení. Dle krajského soudu by proto nebylo spravedlivé, aby vedlejší účastnice hradila stěžovatelce náklady řízení, a proto s odkazem na ustanovení § 150 o. s. ř. žádné z účastnic náhradu nákladů nepřiznal.

II. Argumentace stěžovatelky

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že pokud krajský soud odmítl posuzovat otázku nákladů řízení podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., postupoval nesprávně, přičemž poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3705/15 [(N 72/81 SbNU 267), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz], který řešil obdobný případ, a podotkla, že kdyby nebylo možné aplikovat citované ustanovení, pak by použití § 150 o. s. ř. bylo nadbytečné, resp. nesprávné, protože postup podle tohoto ustanovení připadá v úvahu tam, kde právo na náhradu nákladů řízení má být přiznáno (ale z důvodů zvláštního zřetele hodných je přiznat nelze).

5. V souvislosti se závěry Ústavního soudu vyslovenými ve výše uvedeném nálezu pak stěžovatelka vytkla krajskému soudu, že neposuzoval a nebral v úvahu majetkové a sociální poměry účastníků řízení, s tím, že její situace je nesrovnatelná se situací vedlejší účastnice, přičemž nelze považovat za spravedlivé, že má sama hradit náklady řízení, které nevyvolala, protože musela "zachránit svoje věci". Dále krajskému soudu vytkla, že nerespektoval požadavek na vytvoření procesního prostoru k tomu, aby se mohla k případnému uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř. vyjádřit, a také že mohla legitimně očekávat, že ve skutkově a právně totožné věci bude rozhodnuto stejně.

6. Vadný je dle stěžovatelky i závěr krajského soudu, že za důvod hodný zvláštního zřetele lze považovat skutečnost, že před podáním žaloby nepožádala vedlejší účastnici o souhlas s vyškrtnutím věcí z exekuce, neboť po ní nelze požadovat plnění povinností, které zákon neukládá; osoba, jejíž věci jsou postiženy soupisem, má soudního exekutora ve stanovené lhůtě požádat o vyškrtnutí věcí, a pokud její návrh zamítne, má v další stanovené lhůtě podat žalobu.

III. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení

7. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost účastníkovi a vedlejší účastnici k vyjádření. Krajský soud, jde-li o námitky stěžovatelky směřující do skutkového stavu, odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

8. K námitce, aby soud umožnil účastníkům řízení se vyjádřit k použití § 150 o. s. ř., uvedl, že už před rozhodnutím okresního soudu byl stěžovatelce znám procesní návrh vedlejší účastnice, aby si každá ze stran nesla náklady řízení ze svého, konkrétní návrh opírající se o aplikaci uvedeného ustanovení učinila vedlejší účastnice i v odvolání proti shora uvedenému usnesení soudu prvního stupně, k němuž se stěžovatelka vyjadřovala. Dle krajského soudu bylo tudíž zřetelné, že o vhodnosti jeho použití bude rozhodovat.

9. Vedlejší účastnice upozornila na judikaturu Ústavního soudu týkající se předpokladů zásahu do rozhodování obecných soudů o nákladech řízení s tím, že tyto předpoklady nebyly naplněny, neboť nedošlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces a ani k porušení jiného základního práva. Současně vyjádřila přesvědčení, že krajský soud rozhodl správně, přičemž poukázala na body 21 a 25 nálezu ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. III. ÚS 292/07 (N 133/53 SbNU 669), kde se Ústavní soud vyjadřoval k otázce použití § 150 o. s. ř. v řízení o excindační žalobě, a to s tím výsledkem, že aplikace tohoto ustanovení ve prospěch oprávněného (věřitele) nepřipadá v úvahu, jestliže osoba, která tvrdila, že má právo k majetku nepřipouštějící výkon rozhodnutí, neúspěšně požádala tohoto oprávněného, aby přikázal soudnímu exekutorovi věc ze soupisu vyloučit, a svou žádost podepřela důkazy, s nimiž osobu oprávněnou seznámila, a která proto podala žalobu, jíž soud na základě stejných důkazů vyhověl. V této souvislosti upozornila, že stěžovatelka ji před podáním žaloby nepožádala, aby takový příkaz vydala. Dále poukázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2558/12 (v SbNU nepublikováno), dle něhož je nutné zohlednit chování oprávněného a jeho postoj k požadavku žalobce, přičemž zdůraznila, že její postoj byl k požadavku stěžovatelky maximálně vstřícný, že stěžovatelka nebyla nijak dotčena na svých právech a že jí naopak ušetřila finanční prostředky, které by musela vynaložit v souvislosti s vedením soudního sporu, kdyby vedlejší účastnice trvala na meritorním rozhodnutí věci.

10. K tvrzení stěžovatelky, že žalobu musela podat, pak vedlejší účastnice uvedla, že nemohla být úspěšná, protože své právo k movitým věcem hodlala prokazovat fotografiemi a výslechem nejbližších rodinných příslušníků. Tyto věci stěžovatelce zachránila ona, když souhlasila s jejich vyškrtnutím z exekuce, aniž by své právo k nim stěžovatelka prokázala. Závěrem vyjádřila přesvědčení, že za těchto okolností nelze po ní spravedlivě požadovat, aby platila stěžovatelce náklady řízení, resp. že jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné, a navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, případně zamítl.

IV. Procesní předpoklady projednání návrhu

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný ve vztahu k napadenému soudnímu rozhodnutí k dispozici neměla; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud jakožto orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují hodnotový základ právního řádu daný ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Proto Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelkou namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

13. V daném případě soud prvního stupně řízení zastavil poté, co stěžovatelka vzala svou žalobu zpět, a to z důvodu, že věci, jejichž vyloučení ze soupisu se domáhala, byly na návrh vedlejší účastnice pověřeným soudním exekutorem ze soupisu vyškrtnuty. K zastavení řízení tak došlo pro chování vedlejší účastnice, a tudíž zde bylo namístě postupovat podle ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. a stěžovatelce přiznat náhradu nákladů řízení. Krajský soud ale dospěl k závěru, že stěžovatelce nelze tuto náhradu přiznat pro důvody zvláštního zřetele hodné podle § 150 o. s. ř. Ty pak shledal v tom, že stěžovatelka před podáním žaloby nepožádala vedlejší účastnici, aby udělila pokyn soudnímu exekutorovi k vyškrtnutí věcí ze soupisu.

14. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad předpisů "podústavního" práva a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů; Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z odůvodnění jejich rozhodnutí nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "podústavního" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

15. V návaznosti na to se Ústavnísoud vyjádřil k interpretaci a aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., a to tak, že nejen z textu právní úpravy, ale rovněž i ze zavedené soudní praxe vyplývá obecný požadavek, že úvaha soudu, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; typicky jde o majetkové a sociální poměry účastníků řízení [např. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339)], přičemž součástí tohoto pravidla je mimo jiné posouzení, jaký je možný dopad přiznání, či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u toho kterého účastníka, tj. nejen na straně žalované, ale i na straně žalující. I v nyní souzené věci krajský soud takové posouzení zcela opomněl, čímž zásadně pochybil při interpretaci a aplikaci daného ustanovení, a porušil tak stěžovatelčino právo na soudní ochranu. Argumentaci vedlejší účastnice, že by stěžovatelka se svou žalobou nemohla být úspěšná, pak nelze považovat za přiléhavou, protože otázku náhrady nákladů je třeba posuzovat z procesního hlediska.

16. Stěžovatelka namítla, že krajskýsoud pochybil, když jí neumožnil vyjádřit se k použití moderačního práva podle § 150 o. s. ř. a vznést v tomto ohledu důkazní návrhy. K tomu je třeba uvést, že stěžovatelce bylo zasláno odvolání vedlejší účastnice, jež se dovolávala právě citovaného ustanovení, k vyjádření, přičemž stěžovatelka daného práva využila. Stěžovatelce tak právo skutkově a právně argumentovat v této souvislosti upřeno nebylo.

17. K námitce stěžovatelky, že důvod, o který krajskýsoud opřel svůj postup podle § 150 o. s. ř., nelze považovat za hodný zvláštního zřetele, třeba připomenout, že bez posouzení všech okolností případu by bylo předčasné se k této otázce vyjadřovat, nicméně obecně je nutno uvést, že jde o otázku věcné správnosti dané úvahy obecného soudu, což (bez dalšího) není referenční hledisko ústavněprávního přezkumu.

18. Z důvodu uvedeného sub 15 Ústavnísoud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené soudní rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru