Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3122/11 #1Usnesení ÚS ze dne 24.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
Trestný čin
trestní stíhání
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.3122.11.1
Datum podání18.10.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 248

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 308 odst.1, § 307


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3122/11 ze dne 24. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti S. H., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 3, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2011 sp. zn. 4 T 69/2009 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. 8 To 316/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestněprávní věci.

Shora uvedeným usnesením Městského soudu v Brně bylo rozhodnuto dle ustanovení § 308 odst. 1 tr. řádu o pokračování v trestním stíhání proti stěžovateli (pro trestný čin zpronevěry dle ustanovení § 248 odst. 1, 2 tr. zákona), jež bylo usnesením městského soudu ze dne 23. 6. 2009 podmíněně zastaveno se zkušební dobou v trvání osmnácti měsíců. Stěžovatelovu stížnost proti tomuto usnesení Krajský soud v Brně jako nedůvodnou zamítl.

Soud prvního stupně odůvodnil rozhodnutí pokračovat v trestním stíhání tím, že stěžovatel nesplnil povinnost uloženou mu usnesením o podmíněném zastavení trestního stíhání, a to nahradit ve zkušební době poškozené společnosti (Credium, a.s.) trestným činem vzniklou škodu, a ke stejnému závěru dospěl posléze i soud stížnostní.

Ústavní stížností napadená rozhodnutí vycházejí dle stěžovatele z nesprávných skutkových zjištění, neboť poškozené společnosti uhradil "několik leasingových splátek" po 9 500 Kč, k čemuž navrhl důkaz výpisem z účtu poškozené společnosti. Krajský soud však tento důkaz neprovedl, aniž by svůj postup jakkoli odůvodnil, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu doktríny tzv. opomenutého důkazu. Stěžovatel připomíná, že se bez vlastního zavinění dostal do situace, kdy nebyl objektivně schopen dodržet podmínky dohody o náhradě škody, přičemž ve světle závěrů učiněných Krajským soudem v Českých Budějovicích v usnesení sp. zn. 3 To 257/2000 nemůže být nezaviněné nedodržení této dohody důvodem pro rozhodnutí o pokračování v trestním stíhání.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že vychází ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, jež je třeba vnímat jako řízení mimořádné. Proto se řídí požadavky zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, a to zejména v situacích, kdy dosud nebylo meritorně rozhodnuto a příslušné řízení probíhá. Pravomoc Ústavního soudu je tedy založena především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž (případnou) protiústavnost již jiným způsobem, procesními prostředky, jež vycházejí z příslušných procesních norem, napravit nelze.

Podmíněné zastavení trestního stíhání představuje tzv. mezitímní rozhodnutí, jímž není rozhodnuto o vině (a trestu) a jímž není trestní stíhání ani pravomocně skončeno jinak (viz Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád, 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, s. 2319, 2320). O vině a trestu se nerozhoduje ani rozhodnutím o pokračování v trestním stíhání, jež představuje ve své podstatě procesní rozhodnutí reflektující skutečnost, že (ve zkušební době) nebyla splněna podmínka, aby trestní stíhání bylo skončeno tzv. odklonem.

Z hledisek mezí ústavněprávního přezkumu, jež byly výše vyloženy, z toho plyne, že jeho předmětem rozhodnutí o pokračování trestního stíhání zásadně není, neboť jde o otázku svojí povahou procesní provenience, jejíž posouzení náleží do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Případná ingerence Ústavního soudu se v tomto stádiu trestního řízení omezuje na nápravu zcela extrémního vybočení z rámce zákonnosti, mající za následek porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv (srov. mutatis mutandis např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2011 ve věci sp. zn. IV. ÚS 252/11). O takový případ však v projednávané věci nejde; stěžovatel ostatně nic takového v ústavní stížnosti ani netvrdí.

Z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení krajského soudu se podává, že se stěžovatel "prakticky vůbec nestaral o to, k čemu se zavázal a co bylo podmínkou podmíněného zastavení trestního stíhání" (čemuž tvrzení stěžovatele o "několika splátkách" vzhledem k celkové výši náhrady škody oponenturu očividně nepředstavuje), a že současně nebylo zjištěno (ani stěžovatelem dokládáno), že byl po celou dobu podmíněného zastavení trestního stíhání "v takové situaci, že by škodu hradit nemohl".

Tomu v kontextu ústavněprávním nelze ničeho vytknout; odůvodnění tohoto rozhodnutí (a totéž lze vztáhnout k rozhodnutí prvoinstančnímu) je adekvátní potud, že vychází ze správně identifikovaných (rozhodných) právních ustanovení, jež interpretuje smysluplně, logicky a srozumitelně, pročež mu jakkoli nelze připínat znaky neúplnosti, svévole či libovůle, jež by ospravedlňovaly (odůvodňovaly) kasační zásah Ústavního soudu. Pouze pro úplnost se sluší poznamenat, že stěžovatelem navrhovaný důkaz byl v daném kontextu zjevně nadbytečný (měl směřovat k prokázání skutečností, které nemohou zpochybnit podstatu napadených usnesení), a důsledky tzv. opomenutého důkazu se tak v projednávané věci zjevně uplatnit nemohou.

Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2011

Jiří Mucha v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru