Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 312/98Nález ÚS ze dne 12.10.2000K zastupování obviněného dvěma či více obhájci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
Věcný rejstříkDoručování
advokát/zvolený
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 146/20 SbNU 49
EcliECLI:CZ:US:2000:3.US.312.98
Datum vyhlášení12.10.2000
Datum podání13.07.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 40 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 33 odst.1, § 37 odst.2, § 41 odst.4, § 232

85/1996 Sb., § 32


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 312/98 ze dne 12. 10. 2000

N 146/20 SbNU 49

K zastupování obviněného dvěma či více obhájci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 12. 10. 2000 mimo ústní jednání se

souhlasem účastníků a v senátě ve věci stěžovatele R. W. K.,

posledně trvale bytem SRN, proti usnesení Krajského soudu

v Hradci Králové ze dne 13. května 1998, sp. zn. 11 To 607/97,

a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. října 1997,

sp. zn. 4 T 206/96, týkající se práva na obhajobu, takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. května

1998, sp. zn. 11 To 607/97, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 al. 1 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a za

podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72

odst. 1 písm. a) zákona], napadl stěžovatel usnesení Krajského

soudu v Hradci Králové ze dne 13. května 1998 (11 To 607/97), jímž

bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu

v Hradci Králové ze dne 9. října 1997 (4 T 206/96-637), a tvrdil,

že tímto rozhodnutím označený obecný soud jako soud stížnostní

porušil jeho ústavně zaručené základní právo na obhajobu (čl. 40

odst. 3 Listiny základních práv a svobod), a to jednak tím, že mu

byl z moci úřední ustanoven další obhájce, a to přesto, že již

jeho obhajobu zajišťovali dva jím zvolení obhájci, a jednak tím,

že jeden ze zvolených obhájců nebyl řádně a včas vyrozuměn

o veřejném zasedání konaném dne 13. května 1998, při němž obecný

soud vynesl ústavní stížností napadené rozhodnutí. Tento procesní

postup obecného soudu stěžovatel pokládá za nesouladný s Ústavou

ČR a Listinou základních práv a svobod, a proto navrhl, aby

Ústavní soud napadené rozhodnutí (jak vpředu bylo označeno) svým

nálezem zrušil.

Předsedkyně senátu (§ 30 odst. 3 zákona), z něhož napadené

rozhodnutí vzešlo, se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4

zákona) k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřila tak, že

k ustanovení dalšího obhájce přistoupil soud "s ohledem na taktiku

obou zvolených obhájců a jejich zdravotní potíže", že u veřejného

zasedání konaného dne 13. května 1998 byl přítomen zvolený obhájce

obžalovaného a dále obhájce ustanovený, když "u dalšího zvoleného

obhájce nebylo vykázáno doručení". Obecný soud ve věci jednal také

proto, že obžalovaný "neměl žádné námitky" proti tomu, aby veřejné

zasedání bylo dne 13. května 1998 provedeno, a rovněž tak "neměl

žádné námitky" proti ustanovenému obhájci, který s obžalovaným

"před zahájením veřejného zasedání a v průběhu veřejného zasedání

rozmlouval, aby mu vysvětlil svoji přítomnost u tohoto veřejného

zasedání". Tvrzené porušení ústavně zaručeného základního práva

stěžovatele na obhajobu předsedkyně senátu odmítla, neboť druhý

zvolený obhájce (JUDr. P. Š.) byl o veřejném zasedání na den 13.

května 1998 vyrozuměn dne 5. května 1998, dne 5. května 1998 se

nacházel ve své kanceláři, což je zřejmé ze zprávy zaslané

Krajskému soudu v Hradci Králové dne 5. května 1998 (č. l. 765

spisu), a proto má za to, že "se lze domnívat, že uvedený obhájce,

ačkoli věděl o termínu veřejného zasedání již dne 5. května 1998,

předmětnou písemnost však odmítl vyzvednout a vyzvedl si ji až dne

13. května 1998"; námitky stěžovatele považuje proto za nedůvodné

a navrhla ústavní stížnost zamítnout.

Ústavní stížnost je důvodná.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Hradci Králové (4

T 206/96), který byl Ústavnímu soudu k jeho žádosti předložen, je

zřejmé, že stěžovatel, který byl vazebně stíhán pro podezření

z trestného činu pohlavního zneužívání (§ 242 odst. 1, 2 tr.

z.) a ohrožování mravní výchovy mládeže [§ 217 písm. b) tr. z.],

si ke své obhajobě zvolil více obhájců, které v průběhu trestního

řízení měnil. V době rozhodování o jeho odvolání jej obhajovali

dva jím zvolení obhájci (dle řádně vykázaných plných mocí ze dne

24. 3. 1998, č. l. 747, resp. dne 20. 1. 1998, č. l. 712 spisu

obecného soudu), totiž JUDr. J. Č. a JUDr. P. Š. Přes tuto

okolnost byl rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne

4. 5. 1998 (č. l. 762 spisu obecného soudu) obžalovanému ještě

navíc ustanoven obhájce JUDr. L. H. z advokátní kanceláře

v Hradci Králové. Podle doručenek (č. l. 764 spisu obecného soudu)

bylo uvědomění o konání veřejného zasedání doručeno řádně a včas

pouze obhájci ustanovenému a jednomu ze zvolených obhájců (JUDr.

J. Č.). V době konání veřejného zasedání dne 13. 5. 1998 neměl

doručení vykázáno druhý zvolený obhájce (JUDr. P. Š.), což ostatně

obecný soud sám konstatoval, neboť tuto skutečnost sám zachytil

v protokolu o veřejném zasedání (č. l. 767 spisu obecného soudu).

Přesto však obecný soud o odvolání obžalovaného jednal a o něm ve

veřejném zasedání (dne 13. 5. 1998) rozhodl.

Totožnou problematikou, tj. účastí a procesní taktikou

obžalovaným zvolených obhájců se Ústavní soud zabýval již ve věci

III. ÚS 83/96 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů

a usnesení - svazek 6., vydání 1., č. 87, Praha 1997), v níž

vyložil, jak je nutno chápat vztah zvoleného obhájce

k obžalovanému a proč do tohoto vztahu není soud oprávněn

zasáhnout tím, že obžalovanému ustanoví dalšího obhájce, a to ani

tehdy, kdy se soudu jeví, že obhajoba poskytovaná zvoleným

obhájcem, je nedostatečná a pasivní.

Obhajoba obviněného v průběhu celého trestního stíhání dvěma

či více obhájci (na rozdíl od zastoupení ve věcech

občanskoprávních) není zákonem vyloučena; je-li obviněný obhajován

dvěma (více) obhájci a nejde-li o případ, kdy obhájci ex lege

svědčí samostatné procesní postavení (kupř. § 41 odst. 4, § 304

tr. ř.), jednají obhájci vždy za obviněného a výlučně jeho jménem

(zpravidla v intencích uděleného příkazu) a v důsledku toho sluší

takto prováděnou obhajobu v každé její fázi procesně pokládat za

jednotný procesní úkon (postup), neboť - mimo jiné - takový úkon

je vždy podmíněn procesním postavením obviněného (obžalovaného)

a k němu se upíná (je k němu přiřazen), a proto obhajoba je

dovršena teprve tehdy, je-li dána příležitost (možnost) k jejímu

uplatnění všem obhájcům, kteří se na obhajobě obviněného

z udělených plných mocí podílejí, přičemž pokud jde (pro ten který

procesní úkon) o zákonem stanovené lhůty k přípravě obhajoby, ty

z procesního hlediska jsou naplněny až okamžikem, kdy proběhnou

vůči všem procesně zúčastněným, včetně obviněného samotného (§

233 odst. 3 tr. ř.).

Jestliže obecný soud rozhoduje ve veřejném zasedání (§ 232

a násl. tr. ř.), aniž by o tomto zasedání všechny obžalovaným

zvolené obhájce řádně a včas uvědomil (§ 233 odst. 3 tr. ř.),

porušuje tímto postupem ústavně zaručené právo na obhajobu (čl.

40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Rozhodl-li

v posuzované věci odvolací soud o odvolání stěžovatele, aniž měl

prokázáno, že lhůta k přípravě k veřejnému zasedání byla

poskytnuta všem zvoleným obhájcům (případně, že v den veřejného

zasedání nebyli o něm uvědoměni), rozhodl za současného porušení

již zmíněného ústavně zaručeného práva předčasně.

Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil (k tomu

srov. např. nález ve věci III. ÚS 83/96 in Ústavní soud České

republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6.,vydání 1., č. 87,

Praha 1997), že ústavně zaručené právo na obhajobu (čl. 37 odst.

2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) spolu

s presumpcí neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod) jsou základními podmínkami ústavně souladného procesu

(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), v němž vina

obviněného (obžalovaného) má být zjištěna. Tyto ústavní záruky se

promítají i do předpisů trestního řádu (§ 33 odst. 1 tr. ř.),

který ve shodě s ústavou je budován na zásadě priority volby

obhájce (§ 33 odst. 1, § 37 odst. 2 tr. ř.), kterou je obviněný

(obžalovaný) oprávněn uplatnit v kterémkoliv stádiu neskončeného

řízení (§ 37 odst. 2 tr. ř.); je proto vždy věcí obviněného

(obžalovaného), kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právní

pomoci formou obhajoby v trestním řízení (§ 37 tr. ř.) svou

obhajobou pověří, příp. zda svého práva volby vůbec využije.

Obecný soud není proto oprávněn v případech, kdy obžalovaného

obhajují jím zvolení obhájci, tomuto vnutit z úřední moci obhájce

dalšího. Rozhodl-li obecný soud o ustanovení obhájce obžalovaného

přesto, že tento si pro svoji obhajobu obhájce (jednoho nebo více)

sám zvolil, a jestliže svým procesním postupem nadto neumožnil

jednomu ze zvolených obhájců uplatnění jeho práv (jednal v jeho

nepřítomnosti za situace, kdy měl zjištěno, že nebyl o nařízeném

jednání řádně a včas uvědoměn - § 198 odst. 1 tr. ř., § 202 odst.

3 tr. ř.), porušil svým postupem ústavně zaručené právo

obžalovaného na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv

a svobod).

Pro takto vyložené důvody bylo rozhodnuto, jak z výroku

tohoto nálezu je patrno [§ 82 odst. 1, 3 písm. a) zákona].

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat

(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 12. října 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru