Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 312/06 #1Usnesení ÚS ze dne 07.12.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízen... více
Věcný rejstříkzdravotní péče
právní úkon/neplatný
Cena
EcliECLI:CZ:US:2006:3.US.312.06.1
Datum podání04.04.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 40a

48/1997 Sb., § 17

526/1990 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 312/06 ze dne 7. 12. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy o ústavních stížnostech stěžovatelky Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, zastoupené Mgr. Barborou Krásovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1289/7, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2006, č.j. 32 Odo 1302/2005-114, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2005, č.j. 36 Co 28/2005-87, takto:

Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění:

Stěžovatelka napadla dvěma samostatnými ústavními stížnostmi (jejichž projednání Ústavní soud spojil ke společnému projednání) v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jež byla vydána v téže jeho občanskoprávní věci. Tvrdí, že jimi byla porušena její práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listinou"), jmenovitě právo na rovné postavení v právech (čl. 1), na uplatnění stejných zákonných omezení na všechny případy, které splňují stanovené podmínky (čl. 4 odst. 3), právo na soudní ochranu (čl. 36) a konečně i právo na rovné postavení v soudním řízení (čl. 37 odst. 3).

Žalobkyně (Záchranná a dopravní zdravotní služba Karlovy Vary, příspěvková organizace, se sídlem v Karlových Varech) se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 domáhala zaplacení 534.493,- Kč s příslušenstvím, které mu podle jeho názoru žalovaná stěžovatelka neoprávněně srazila z úhrady za poskytnutou zdravotní péči. Soud prvního stupně žalobě rozsudkem ze dne 17. 12. 2004, č.j. 17 C 96/2004-57, vyhověl, a současně zamítl vzájemnou žalobu stěžovatelky o zaplacení 3,062.292,- Kč s příslušenstvím, vycházející ze shodného základu; v obou případech posuzoval otázku, zda okolnost, že náhrada za zdravotní péči stanovená tzv. paušální náhradou přesahuje úhradu přepočtenou na bodové ohodnocení výkonů, představuje na straně poskytovatele zdravotní péče bezdůvodné obohacení, jak tvrdila stěžovatelka, či nikoli, a dospěl k závěru negativnímu.

Odvolací soud toto rozhodnutí stížností napadeným rozsudkem potvrdil. Dospěl k závěru, že účastníky uzavřená smlouva o poskytování a úhradě za zdravotní péči je platná, jelikož není v rozporu s právními předpisy. Účastníci si sjednali způsob úhrady za poskytnuté zdravotní výkony "paušálním způsobem" v souladu s ustanovením § 17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb., v tehdy účinném znění, tedy jedním ze dvou jím předjímaných způsobů, a dodatečné "přepočítávání" na způsob druhý, "na bodové ohodnocení", je podle odvolacího soudu "nepřípustné, v rozporu se zákonem č. 48/1997 Sb. a ve svých důsledcích i proti smyslu úpravy způsobu úhrady za zdravotní péči ve smyslu (jeho) § 17". Dodatečné přepočítávání na bodové hodnocení by činilo sjednání paušální úhrady bezpředmětným a bylo by v rozporu se zásadou závaznosti smluv i s uznávaným principem zákazu uplatnění zpětné účinnosti právních předpisů. Na tom nic nemění, uvedl odvolací soud, ani cenová regulace, již předvídá zákon č. 526/1990 Sb.; zákon reguluje "pouze maximální cenu jednoho bodu za zdravotní výkon, nikoli však množství bodů a jeho hodnotu". Platba za zdravotní péči paušální úhradou vychází z počtu pacientů ošetřených v rozhodném období "s ohledem na počet unikátních pacientů ošetřených ve stejném období předcházejícího roku" a přísluší tím "bez ohledu na počet ošetřených pacientů"; zahrnuje tím v sobě i riziko, že v případě, že bude ošetřeno více pacientů, se úhrada nenavyšuje. Odvolací soud dále odmítl i názor stěžovatelky, že je namístě vyvodit důsledky z toho, že účastníky uzavřená smlouva je pro rozpor s cenovým předpisem (§ 589 obč. zák.) relativně neplatná; i v případě, že by tomu tak bylo, uvedl odvolací soud, by se jí stěžovatelka nemohla dovolat, neboť by musela být identifikována s tím, kdo neplatnost sám způsobil (§ 40a, věta druhá, obč. zák.).

Dovolání stěžovatelky dovolací soud zamítl; nepřisvědčil sice odvolacímu soudu v názoru, že důsledky cenové regulace podle zákona č. 526/1990 Sb. se v posuzovaných souvislostech neuplatní, ztotožnil se však s ním v závěru, že relativní neplatnost účastníky uzavřené smlouvy způsobila sama stěžovatelka, pročež se jí nemůže dovolávat. Dovolací soud neuznal stěžovatelčinu námitku, že "jí navrhovaná ujednání o paušální úhradě zdravotní péče byla zcela v souladu s tehdy platnou právní úpravou", a položil důraz na to, že rozhodným nebyl samotný stěžovatelčin návrh, nýbrž výsledek, jehož na jeho základě bylo dosaženo.

V ústavních stížnostech stěžovatelka obšírně odůvodňuje právní názory, jež předestřela v řízení před soudy všech stupňů, a jimiž jejich závěrům oponuje, a poukazuje zejména na nejednotnost rozhodovací soudní praxe, jakož i samotného soudu dovolacího, včetně otázky určení právního režimu (obchodního, resp. občanského zákoníku), jemuž má (měl) být dotčený právní vztah podroben (s důsledky pro závěry o relativní nebo absolutní neplatnosti). V rozsáhlé části své argumentace stěžovatelka zpochybňuje závěr, že neplatnost smlouvy sama způsobila; podrobným popisem procesů směřujících k určení hodnoty bodu dovozuje, že na něj neměla rozhodující vliv ("prakticky pouze doplňovala do právními předpisy definované rovnice hodnoty, které sama nestanovovala"), byť "je nutné připustit", že je to ona, kdo "zdravotnickým zařízením zpravidla zasílá či předkládá návrh cenového dodatku ke smlouvě o poskytování a úhradě zdravotní péče". Výklad ustanovení § 40a obč. zák., který uplatnily obecné soudy, proto pokládá - za této situace - za "necitlivý a restriktivní".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Těžiště posuzovaného sporu - jak se podává z výše uvedeného - spočívá výlučně v rovině právního posouzení věci; jednak jde o posouzení otázky vztahu cenové regulace v rovině nepřekročitelného určení bodového ohodnocení zdravotních výkonů a zákonem rovněž předjímané možnosti sjednat paušál za poskytnuté služby, jednak o posouzení otázky podmínek uplatnění relativní neplatnosti právního úkonu (smlouvy) za okolností předznačených zvláštními procesy podle § 17 odst. 5, 8 a 9 zákona č. 48/1997 Sb., v rozhodném znění (§ 40a, věta druhá, obč. zák.).

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Tyto podmínky v dané věci splněny nejsou.

Stěžovatelka sama poukazuje na roztříštěnost soudní praxe, pročež nelze mluvit ani o stabilizovaných výkladových standardech ani o vybočení z nich, a tím je vyloučeno uvažovat o ojedinělém excesu, resp. o založení nepřípustně odlišného (excesivního) výsledku v jejím sporu. Stěžovatelka se v podstatě dožaduje, aby Ústavní soud (nikoli soud Nejvyšší) stávající rozhodovací praxi obecných soudů usměrnil, resp. sjednotil, a to podáním té verze výkladu, již má za správnou a kterou marně prosazovala v řízení před obecnými soudy. Přisuzuje tak Ústavnímu soudu postavení, které mu z jeho ústavního zakotvení nepřísluší; k výkladu obecného práva jsou povolány soudy, a to aniž by samy byly vyvázány z respektu k principům ústavněprávního kontextu (čl. 4 Ústavy České republiky), přičemž k sjednocování výkladové a aplikační praxe obecných soudů je povolán Nejvyšší soud, jemuž zákon k tomu svěřuje i odpovídající instrumenty (§ 14 odst. 1, 3, § 21 a § 24 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů).

Ústavní stížností otevřený spor o právní posouzení dané věci se odbývá výlučně v mezích podústavního práva a jeho výkladu, a ústavněprávní roviny nedosahuje; v důsledku toho je ani z ní hodnotit nelze. Poukazy na (výše označené) články Listiny základních práv a svobod jsou nepřípadné, v nich zakotvená práva dotčena zjevně nebyla a ani objektivně být nemohla. Stěžovatelka nepřípadně očekává, že se Ústavní soud v její věci chopí role další (běžné) přezkumné instance. Ústavnímu soudu příslušelo se omezit na zjištění, že se stěžovatelce dostalo korektního procesu, s její argumentací (opětovně předestřenou v ústavních stížnostech) se soudy v úplnosti a adekvátně vypořádaly a svá rozhodnutí též náležitě (logicky a srozumitelně) odůvodnily.

Výše uvedené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, tedy v dané věci splněny nejsou. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Nad rámec řečeného a bez ambice hodnotit věcnou správnost napadených rozhodnutí pokládá Ústavní soud za vhodné uvést, že právní názory uplatněné v dané věci odvolacím soudem nemá za prima facie nesprávné ani z pohledu obecného práva; zjevně nelze paušální platbu za poskytnuté zdravotní služby připodobňovat k pojetí platby zálohové, jež podléhá pozdějšímu vyúčtování, k čemuž v podstatě stěžovatelka směřuje.

Do věci adresoval samostatné podání MUDr. J. K., jímž navrhl, aby mu bylo přiznáno postavení vedlejšího účastníka; Ústavní soud důvody vyhovění tomuto návrhu neshledal, a to ani z hlediska podmínky vyslovené v § 76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ani z hlediska nastalé procesní situace, neboť v řízení o ústavní stížnosti, jež nesplňuje podmínky přijatelnosti, pro tento institut není místa (a samostatného výroku o tom netřeba).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.

V Brně dne 7. prosince 2006

Jan Musilv. r.

předseda senátu

Za správnost:

Jana Němečková

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru