Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3115/17 #1Usnesení ÚS ze dne 24.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ostrava
POLICIE - Ředitelství služby cizinecké policie
POLICIE - Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
základní práva a svobody/svoboda pohybu a pobytu /vyhoštění cizince
právo na soudní a jin... více
Věcný rejstříkextradice
pobyt/cizinců na území České republiky
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.3115.17.1
Datum podání04.10.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 10 odst.2, čl. 36 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 14 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

326/1999 Sb., § 119 odst.2 písm.b, § 174a, § 87l


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3115/17 ze dne 24. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. srpna 2017 č. j. 7 Azs 146/2017-44, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. dubna 2017 č. j. 20 A 3/2017-25, rozhodnutí Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 10. ledna 2017 č. j. CPR-20516-2/ČJ-2016-930310-V237 a rozhodnutí Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje ze dne 22. července 2016 č. j. KRPT-753-54/ČJ-2016-070022, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě, Ředitelství služby cizinecké policie a Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 12 Úmluvy.

2. Stěžovateli bylo napadeným rozhodnutím Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje (dále též "správní orgán I. stupně") podle § 119 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba v délce 2 let, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie.

3. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání. Napadeným rozhodnutím Ředitelství služby cizinecké policie bylo odvolání zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.

4. Správní žalobu proti rozhodnutí Ředitelství služby cizinecké policie o odvolání napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") zamítl (viz níže).

5. Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelovu kasační stížnost. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelovým námitkám a shledal, že rozhodnutí o vyhoštění stěžovatele i navazující rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel považuje rozhodnutí o vyhoštění za nepřiměřeně tvrdé, neboť narušení veřejného pořádku z jeho strany nebylo tak závažné, aby ospravedlnilo zásah do jeho soukromého a rodinného života po více než 20 letech nepřetržitého života v České republice.

7. Napadenému rozhodnutí o vyhoštění stěžovatel vytýká též to, že mu byl zakázán vstup na území všech členských států Evropské unie v situaci, kdy většina obyvatel těchto států stejně jako stěžovatel vyznává křesťanství a stěžovatelovi rodinní příslušníci jsou státními občany členského státu Evropské unie.

8. Stěžovatel upozorňuje na to, že na území České republiky žije se svou manželkou, státní občankou České republiky a svými třemi dětmi. Manželka je invalidní, starší dcera je nezaměstnaná a trpí depresemi, kvůli kterým podstupuje psychiatrickou léčbu, mladší dcera právě nastoupila na vysokou školu. Pouze stěžovatelův syn je zaměstnán. Z těchto důvodů tak je stěžovatelova rodina ekonomicky závislá na stěžovateli.

9. Stěžovatel dále srovnává situaci v Černé Hoře, jejímž je státním občanem, s Českou republikou, a dochází k závěru, že není finančně únosné, aby svou rodinu podporoval z Černé Hory, či aby se vzájemně navštěvovali.

10. Stěžovatel poukazuje na to, že sice byl v minulosti odsouzen za trestné činy, avšak trestní soudy mu neuložily trest vyhoštění. Potom, co byl z výkonu trestu podmínečně propuštěn, se již žádné další trestné činnosti nedopustil a žije se svou rodinou. Stěžovatel pokládá za neproporcionální, pokud jeho minulé trestní odsouzení převáží nad jeho současným životem, déle než 20 let trvajícím pobytem na území a silným citovým poutem mezi stěžovatelem a jeho rodinou.

11. Stěžovatel zároveň požádal, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. Poukázal na to, že okamžitým vyhoštěním by došlo k nepřiměřeně větší újmě stěžovatele, než jaká újma by mohla hrozit jiným osobám.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (respektive napadá-li rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti, již k dispozici žádný takový opravný prostředek neměl).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

14. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy); není obecným soudem dalšího stupně, součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických či právnických osob, neznamená-li současně porušení základního práva nebo svobody zaručené na ústavní úrovni; zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy - právo na soudní ochranu. Z napadeného rozhodnutí však žádné takové porušení ústavního práva zjevně nevyplývá.

15. Stěžovatel pouze obecně namítá, že právní závěry správních soudů nijak nevyplývají ze skutkových zjištění a že tak jde o situaci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením. S touto námitkou, kterou stěžovatel nijak nerozvedl, se Ústavní soud neztotožňuje. Stěžovatel předně nijak nezpochybňuje rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vycházely správní orgány i soudy. Tedy, že byl zadržen a následně zajištěn policejní hlídkou, když řídil motorové vozidlo pod vlivem drog v situaci, kdy pobýval na území České republiky neoprávněně. Podobně stěžovatel nezpochybňuje ani další skutková zjištění týkající se stěžovatelovy minulosti či rodinných poměrů. Pouze se neztotožňuje s hodnocením, že stěžovatelovy rodinné poměry neodůvodňují závěr, že jeho vyhoštění není zásahem do stěžovatelova práva na soukromý a rodinný život. Tyto závěry však, jak bude vyloženo dále (sub 19 a n.), nejsou v rozporu s ústavním pořádkem.

16. Stěžovatel namítá porušení práva podle čl. 36 odst. 2 Listiny zaručujícího přístup k soudu ve věcech přezkumu správních rozhodnutí. Toto právo stěžovatel prokazatelně využil, neboť v jeho věci již rozhodoval krajský soud a Nejvyšší správní soud. Smyslem tohoto práva je umožnit, aby nezávislý a nestranný soud přezkoumal rozhodnutí správního orgánu, nikoliv garantovat věcně správný výsledek, respektive výsledek příznivý pro stěžovatele. Z tohoto důvodu nemohlo v dané věci dojít k porušení tohoto práva.

17. Stěžovatel vytýká rozsudku Nejvyššího správního soudu též to, že na jeho případ aplikoval nepřiléhavou judikaturu, konkrétně Nejvyšším správním soudem citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "ESLP") ze dne 23. 4. 2015 ve věci Khan proti Německu, stížnost č. 38030/12. Toto rozhodnutí se ovšem týká spáchání vraždy bezdětným cizincem, proto lze ospravedlnit extrémní řešení v podobě vyhoštění. Stěžovatelova situace je ovšem odlišná.

18. Obdobně se na stěžovatelův případ nevztahuje ani čl. 12 Úmluvy, neboť rozhodnutí o vyhoštění stěžovatele, který v době rozhodování o vyhoštění již žil řadu let v manželství, nepředstavuje zásah do jeho práva na uzavření manželství a založení rodiny, neboť čl. 12 Úmluvy nezakládá státům závazek respektovat volbu manželského páru ohledně místa, kde chtějí založit rodinu, ani přijmout cizince k pobytu na svém území za účelem výkonu tohoto práva (srov. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ze dne 16. 1. 1996 ve věci Yavuz proti Rakousku, stížnost č. 25050/94).

19. Ústavní soud upozorňuje, že z Listiny ani z Úmluvy nevyplývá pro žádnou kategorii cizinců právo na vstup či pobyt na území České republiky. Vyhoštění cizinců je tak v zásadě suverénním oprávněním každého státu [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 3328/13 nebo ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 3743/13 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Toto oprávnění je přitom limitováno pouze těmito omezeními:

1) požadavkem, že cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem (čl. 14 odst. 5 Listiny),

2) zákazem hromadného vyhoštění (čl. 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě),

3) procesními zárukami týkajícími se vyhoštění cizinců (čl. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, čl. 13 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech) a

4) podmínkami vyplývajícími z práva na respektování rodinného a soukromého života (čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 8 odst. 2 Úmluvy).

20. Překročení těchto mezí Ústavní soud neshledal. V posuzovaném případě stěžovatel v době, kdy bylo rozhodováno o jeho vyhoštění, pobýval na území České republiky nelegálně, neboť jeho trvalý pobyt byl dříve zrušen rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 14. 5. 2013 č. j. OAM-397-10/ZR-2013 (toto rozhodnutí bylo následně přezkoumáno soudy včetně Ústavního soudu, jenž ústavní stížnost stěžovatele odmítl svým usnesením ze dne 12. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 4057/16) a stěžovatel území státu neopustil ani nepodnikl žádné kroky k legalizaci svého dalšího pobytu. Není proto možné, aby již zjednaný právní stav (neoprávněný pobyt na území České republiky) bylo možno zpochybňovat za pomoci jeho nerespektování, a tím vlastně hledáním cest, jak již rozhodnutou věc stále otevírat a vracet ji k soudnímu přezkumu. Není proto v rozporu s ústavním pořádkem dání průchodu prastaré právní maximě, podle které si nikdo nemůže zlepšit své postavení protiprávním jednáním (nemo ex suo delicto meliorem suam conditionem facere potest). Z tohoto důvodu se na stěžovatelovu situaci nevztahují čl. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě ani čl. 13 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, neboť tam uvedené procesní záruky se týkají pouze cizinců, kteří na území dotčeného státu pobývají legálně.

21. V případě stěžovatele bylo vydáno individuální rozhodnutí o vyhoštění aiv dalším přezkumu odvolací správní orgán i soudy vycházely vždy z individuální situace stěžovatele. Je tak pojmově vyloučeno, aby se na stěžovatelovu situaci vztahoval zákaz hromadného vyhoštění cizinců dle čl. 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě.

22. Stěžovatelovy námitky je tak třeba posuzovat výhradně z pohledu práva na soukromý a rodinný život, potažmo z pohledu čl. 14 odst. 5 Listiny, podle něhož může být cizinec vyhoštěn pouze z důvodu stanoveného zákonem.

23. Pro posouzení, zda vyhoštění stěžovatele představuje zásah do jeho práva na soukromý a rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy použil Ústavní soud tzv. pětikrokový test vycházející z limitační klauzule čl. 8 Úmluvy a judikatury ESLP.

24. Ústavní soud konstatuje, že posuzované opatření, spočívající ve vyhoštění stěžovatele spojené se zákazem vstupu na území členských států Evropské unie v trvání dvou let, spadá do rámce práva na soukromý a rodinný život (první krok) a je způsobilé vyvolat zásah do stěžovatelova práva (druhý krok). Zároveň však Ústavní soud shledává, že toto opatření bylo učiněno na základě zákona (třetí krok) a sleduje legitimní cíl v podobě ochrany veřejné bezpečnosti (čtvrtý krok). Zbývá tak posoudit, zda je sledované opatření nezbytné v demokratické společnosti.

25. Při tomto posuzování je třeba sledovat, zda je veřejný zájem dostatečně závažný, aby převážil nad zájmem jednotlivce na nezasahování do jeho práva na soukromý a rodinný život [srov. např. rozsudek pléna ESLP ze dne 24. 3. 1988 ve věci Olsson proti Švédsku (č. 1), stížnost č. 10465/83, § 67].

26. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadeným rozhodnutím vytýká, že není zřejmé, z jakých kritérií orgány vycházely, pominuly-li stěžovatelem konkrétně uvedené okolnosti svědčící v jeho prospěch.

27. Této námitce však nemůže Ústavní soud přisvědčit. Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i z ostatních rozhodnutí je zřejmé, že orgány rozhodující v dané věci zohledňovaly i situaci stěžovatelovy rodiny a byly srozuměny s tím, že stěžovatelovo vyhoštění způsobí jeho rodině obtíže, a to nejen ekonomického charakteru.

28. Kritéria, jež byla pro posuzování věci použita, navíc jsou v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu výslovně uvedena (srov. jeho bod 11). Ústavní soud se ztotožňuje s metodologickým postupem, který použil Nejvyšší správní soud pro posouzení otázky vztahu mezi veřejným zájmem a právem stěžovatele. Podle Nejvyššího správního soudu bylo třeba posoudit (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) "imigrační historii" cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem. Ústavní soud se ztotožňuje i s tím, že tato kritéria je třeba hodnotit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce s protichůdným zájmem státu na ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku.

29. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje faktory, které svědčí v jeho prospěch, zamlčuje však jiné faktory. Zdůrazňuje-li stěžovatel, že na území České republiky žije nepřetržitě již déle než dvacet let, je třeba dodat, že významnou část této doby strávil ve výkonu trestu odnětí svobody. Zdůrazňováním nepřetržitosti svého pobytu stěžovatel současně přiznává, že po zrušení trvalého pobytu vědomě pobýval na území České republiky bez pobytového oprávnění, které mu bylo shora uvedeným správním rozhodnutím zrušeno (viz sub 22).

30. Podobně je sice pravda, že stěžovatel od svého propuštění z výkonu trestu nebyl již znovu odsouzen za spáchání trestného činu. Na druhé straně je třeba připomenout, že byl vyhoštěn poté, co byl zadržen policejní hlídkou v situaci, kdy řídil motorové vozidlo pod vlivem drog, a nebyl schopen prokázat oprávnění k pobytu na území České republiky, neboť mu byl předtím zakázán.

31. Namítá-li stěžovatel, že mu byl zakázán vstup na území všech členských států Evropské unie, ač obyvatelstvo těchto států většinově vyznává křesťanské náboženství stejně jako stěžovatel, je třeba poznamenat, že z náboženské svobody nevyplývá právo na vstup či pobyt na území žádného smluvního státu Úmluvy. Stěžovatel není vyhoštěním nijak omezen ve vyznávání své víry na území Černé Hory, opak ostatně stěžovatel ani netvrdil.

32. K dalším námitkám stěžovatele je třeba uvést, že všechny jeho děti jsou již zletilé a že v minulosti byla stěžovatelova rodina vystavena mnohem delšímu odloučení v důsledku stěžovatelova výkonu trestu odnětí svobody, v němž strávil více než šest let.

33. Ústavní soud tak uzavírá, že vyhoštění stěžovatele bylo nezbytné v demokratické společnosti, a toto opatření tak obstálo v celém pětikrokovém testu, a tudíž nedošlo k porušení stěžovatelova práva na soukromý a rodinný život.

34. Ústavní soud může pouze vytknout napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu, že odůvodnění svého rozhodnutí založil též na rozsudku ESLP ze dne 23. 4. 2015 ve věci Khan proti Německu, stížnost č. 38030/12. Tento rozsudek se však nikdy nestal konečným dle čl. 44 Úmluvy, neboť věc byla postoupena Velkému senátu ESLP a ten následně dne 21. 9. 2016 rozhodl o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu podle čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy, neboť Německo poskytlo soudu záruku, že stěžovatelka nebude vyhoštěna na základě rozhodnutí, jež bylo předmětem přezkumu v řízení před ESLP. Z tohoto důvodu nelze citovaný rozsudek považovat za zdroj relevantní interpretace Úmluvy. Ústavní soud však zároveň konstatuje, že toto pochybení Nejvyššího správního soudu nemělo takovou intenzitu, aby vyžadovalo zrušení napadeného rozsudku. Svou interpretaci Úmluvy, s níž se ostatně Ústavní soud výše ztotožnil, totiž Nejvyšší správní soud nezaložil výlučně na citovaném rozsudku Khan proti Německu, nýbrž též na dalších rozhodnutích ESLP (srov. body 18 a 19 napadeného rozsudku).

35. Ústavní soud dodává, že v Černé Hoře nehrozí stěžovateli porušení čl. 2 či 3 Úmluvy, ani nehrozí, že by zde docházelo k flagrantnímu porušování práva stěžovatele na soukromý a rodinný život (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 28. 2. 2006 ve věci Z. a T. proti Spojenému Království, stížnost č. 27034/05), jeho vyhoštěním tak nedojde k porušení závazků České republiky týkajících se ochrany lidských práv.

36. Ústavní soud proto uzavírá, že stěžovatel byl vyhoštěn v souladu se zákonem, a tudíž nemohlo dojít k porušení jeho základního práva dle čl. 14 odst. 5 Listiny. Stejně tak, jak plyne ze shora uvedeného, nebylo možno přisvědčit stěžovatelovu výslovnému tvrzení o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod uvedených sub 1.

37. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

38. Pro úplnost Ústavní soud doplňuje, že samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť by to bylo za situace, kdy rozhodl bez zbytečného odkladu, zjevně neúčelné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru