Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3115/10 #1Usnesení ÚS ze dne 25.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Šumperk
SOUD - KS Ostrava
SOUD - NS
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.3115.10.1
Datum podání02.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.6, § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3115/10 ze dne 25. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 25. listopadu 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. K., právně zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 39, proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 2. 2010 č. j. 3 T 1/2009-358, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 23. 3. 2010 č. j. 2 To 73/2010-380 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 8. 2010 č. j. 7 Tdo 979/2010, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 36 odst. 1 a článkem 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku uznán vinným spácháním trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "tr. zák."), za nějž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků, přičemž současně byl nad stěžovatelem vysloven dohled. Dále byl stěžovatel rozsudkem nalézacího soudu zavázán zaplatit poškozenému na náhradě škody částku 736.820,- Kč.

K odvolání stěžovatele byl rozsudek soudu prvého stupně odvolacím soudem zrušen v celém rozsahu a odvolací soud sám ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 23. 10. 2010 uznal stěžovatele vinným trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Za uvedený trestný čin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Dále byl stěžovatel zavázán zaplatit poškozenému na náhradě škody částku 621.820,- Kč.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel ještě dovolání, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, jelikož bylo podáno z jiných než zákonem vymezených důvodů (§ 265b tr. řádu).

Dle skutkových zjištění obecných soudů se stěžovatel trestného činu dopustil (zkráceně řečeno) tím, že se počátkem roku 2006 v Lošticích, okr. Šumperk, ústně dohodl s poškozeným R. M. na tom, že mu poskytne pomoc při uhrazování dluhů, které poškozený měl na sociálním a zdravotním pojištění, a od počátku roku 2006 do 31. 1. 2008 ve více případech převzal od poškozeného a jeho rodinných příslušníků finanční částky v celkové výši nejméně 621 820,- Kč na úhradu těchto závazků, ačkoliv již od počátku měl úmysl si tyto finanční prostředky ponechat; ze závazků poškozeného stěžovatel nic neuhradil a způsobil mu tak škodu nejméně ve výši 621 820,- Kč.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel zopakoval námitky skutkového rázu, které vznášel již v trestním řízení, a to jak v odvolání, tak i v řízení dovolacím. Dle názoru stěžovatele se obecné soudy nevypořádaly s jeho obhajobou a jednotlivé důkazy hodnotily v rozporu s § 2 odst. 6 tr. řádu, bez pochopení jejich vzájemných souvislostí. Obecné soudy zejména náležitě nevyřešily otázku věrohodnosti poškozeného M.; nevyvrátily tvrzení stěžovatele, že mu poškozený sám dlužil peníze a inkasované částky představovaly úhradu tohoto dluhu. Stěžovatel zároveň zdůraznil, že poškozený nikdy nepředložil žádný doklad o tom, že stěžovateli vyšší finanční částky předával. Soudy se dále nezabývaly absencí plné moci, již by poškozený musel stěžovateli vystavit, pokud by mezi nimi skutečně existovala dohoda, že stěžovatel bude za poškozeného hradit příslušným subjektům jeho dluhy. Obecné soudy nevěnovaly náležitou pozornost tomu, že poškozený dlužil peníze různým dalším fyzickým a právnickým osobám. Dle názoru stěžovatele obecné soudy nekriticky akceptovaly jako pravdivou výpověď poškozeného a jeho rodinných příslušníků. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě dochází k nepřípustnému uplatňování občanskoprávních nároků cestou trestního práva.

Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas s názorem dovolacího soudu, že námitky v jeho dovolání neodpovídaly jím deklarovanému důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, totiž, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Stěžovatel zdůraznil, že námitky uvedené v dovolání se týkaly mimo jiné typu smlouvy, kterou stěžovatel s poškozeným uzavřel, když se s ním dohodl na tom, že bude uhrazovat jeho dluhy. Námitky se dále týkaly škody a její výše jako základního znaku trestného činu, za který byl stěžovatel odsouzen. Stěžovatel má za to, že jeho námitky se vztahovaly k právní kvalifikaci předmětného jednání dle § 250 tr. zák., zejména pokud jde o znak uvedení v omyl, obohacení se a přisvojení si svěřené věci. Nejvyšší soud se dle názoru stěžovatele s těmito námitkami nijak nevypořádal a odepřel tak stěžovateli právo na soudní ochranu.

II.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vyjádřil meze své přezkumné pravomoci, pokud jde o rozhodnutí, jimiž Nejvyšší soud odmítl dovolání obžalovaných podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Možnosti ústavněprávního přezkumu se v zásadě vyčerpávají v okamžiku konstatování, že dovolací soud adekvátně odůvodnil (logicky, podrobně a přesvědčivě) svůj závěr o nezpůsobilosti námitek stěžovatele naplnit některý z důvodů dle § 265b tr. řádu. Nejvyšší soud je při svém rozhodování vázán zákonem; z důvodů dovolání, vymezených v trestním řádu, může vybočit jen v případě zcela zjevných extrémních pochybení nalézacího či odvolacího soudu (zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp.). V projednávané věci však dovolacímu soudu přepjatý formalismus, odůvodňující případně kasační zásah Ústavního soudu, vytknout nelze (srov. argumentaci uvedenou např. v usnesení III. ÚS 2817/10 a starší rozhodnutí tam citovaná, všechna dostupná v databázi NALUS). Ve světle podrobných odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů lze souhlasit s hodnocením uvedeným na str. 3 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, s nímž se Ústavní soud ztotožňuje.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu (a nepřímo i z předchozích rozhodnutí soudů obou stupňů) je dostatečně patrné, že stěžovatel v rámci výše uvedeného důvodu dovolání usiloval primárně o změnu skutkových zjištění (ohledně skutečného obsahu dohody s poškozeným, účelu předávání peněz, existence úmyslu stěžovatele peníze nevrátit od samého počátku atp.). Teprve od těchto změn skutkových zjištění na základě odlišného hodnocení důkazů stěžovatel odvozoval odlišnou právní kvalifikaci. Z toho, že odlišnému - stěžovatelem předestřenému skutkovému závěru - odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, nelze automaticky usuzovat, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod "právní" podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak se stěžovatel zřejmě domníval (srov. nověji např. usnesení III. ÚS 1800/2010).

Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu proto Ústavní soud považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.

III.

Zbývá se zabývat ústavní stížností v části, v níž napadá rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Je namístě mít především na zřeteli, že dovolání v trestním řízení (§ 265a a násl. tr. řádu) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy. Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§ 265b odst. 1 tr. řádu) jím není kupříkladu právě tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v § 265b odst. 1 tr. řádu uvedených procesních vad; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a tím je i případ posuzovaný) je nutně "posledním procesním prostředkem" již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm i počíná běh 60-ti denní lhůty k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení § 74 odst. 4 tohoto zákona se zde uplatnit nemůže, neboť mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení" (srov. kupř. sp. zn. III. ÚS 344/06, III. ÚS 454/06, III. ÚS 478/06, III. ÚS 1170/08, III. ÚS 2039/08 či III. ÚS 758/10 a další).

Z toho plyne, že bylo-li nevyhnutelné stěžovatelem podané dovolání vskutku posuzovat jako podané z jiného důvodu, než uvedeného v § 265b tr. řádu, pak je následná ústavní stížnost (obdobně odůvodněná) v části směřující proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem s následky jejího odmítnutí ve smyslu § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť běh této lhůty, jak bylo řečeno, se odvíjí již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. V případě stěžovatele muselo k doručení rozhodnutí odvolacího soudu dojít před 11. srpnem 2010, kdy rozhodoval dovolací soud. Ústavní stížnost byla k poštovní přepravě předána dne 1. 11. 2010, tedy opožděně.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s nímž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními předpisy zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení, tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení (advokátem).

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti opožděný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru