Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3112/11 #1Usnesení ÚS ze dne 13.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříktrestný čin/vražda
svědek/výpověď
dovolání/důvody
Obhajoba
vina
důkaz/formální posouzení
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.3112.11.1
Datum podání17.10.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 219 odst.1, § 219 odst.2 písm.h

141/1961 Sb., § 265b odst.1 písm.g, § 209 odst.1, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3112/11 ze dne 13. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele A. W., zastoupeného JUDr. Marií Stodolovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Radhošťská 24, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. listopadu 2010 sp. zn. 3 T 2/2010, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 2011 sp. zn. 8 To 101/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2011 sp. zn. 4 Tdo 735/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Stěžovatel se domníval, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces zaručená čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále má stěžovatel za to, že rozhodnutími soudů v trestním řízení byla porušena zásada presumpce neviny "in dubio pro reo" vyjádřená v čl. 40 odst. 2 Listiny a došlo i k procesnímu pochybení obecného soudu, kterým mu byla znemožněna účinná soudní ochrana.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdil, že byl uznán vinným z trestného činu vraždy dle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zákona [pozn. zkratka "tr. zákon" označuje v textu tohoto rozhodnutí zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů], i přesto, že v celém trestním řízení nebyla žádným způsobem prokázána jeho vina tak, aby byly vyloučeny pochybnosti, jak se skutek stal. Stěžovatel byl obecným soudem nespravedlivě odsouzen na 14 let, aniž by byly splněny zákonné předpoklady. Výrok o vině stěžovatele byl založen pouze na výpovědích syna A. W. ml., A. K. druha dcery V. W., kteří pro stejný trestný čin byli odsouzeni Krajským soudem v Plzni, sp. zn. 3 T 6/2009 ze dne 18. února 2010 a ve věci stěžovatele stáli na pozici svědků.

Dále stěžovatel namítal procesní pochybení soudu, kdy bezdůvodným opatřením soudu dle § 209 odst. 1 tr. ř. nebyl přítomen hlavnímu líčení (27. července 2010, 22. října 2010) při výpovědi svědků a nemohl uplatnit svoje právo na obhajobu. S obsahem výpovědi svědka nebyl seznámen po návratu do jednací síně, ale až 22. října 2010 při hlavním líčení. V trestním řízení byly porušeny i procesní předpisy, a to především hodnocením důkazů v rozporu s § 2 odst. 5 tr. ř., kdy se obecné soudy nezabývaly otázkou důvodných pochybností o vině stěžovatele.

Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatele zamítl, aniž by se vypořádal s námitkami stěžovatele ohledně rozporů ve výpovědi A. K. a tvrzení A. W. ml., který uvedl, že se stěžovateli chtěl pomstít, tak jej křivě obvinil. Stěžovatel nesouhlasil s hodnocením důkazů, které se mu jeví jako nesprávné a nepřesvědčivé. Dle názoru stěžovatele se odvolací soud ani neseznámil s výpovědí A. W. ml., učiněnou dne 27. července 2010, a usoudil, že se aktivně zapojil do událostí na Točníku v roce 2006, ačkoli žádným způsobem nebyla jeho účast prokázána. Stěžovatel odmítl úvahy odvolacího soudu ve věci hodnocení důkazů, a to že mohl důvodně předpokládat, že vyjde najevo jeho aktivita na Točníku, dále nesouhlasil s hodnocením důkazu, a to obsahu zadrženého dopisu A. K. adresovaném V. W. (založeno do spisu dne 7. října 2010). Odvolací soud se v odůvodnění rozhodnutí ani nevypořádal s argumentací stěžovatele nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 260/05.

Dovolacímu soudu stěžovatel vytýkal, že při přezkoumání důvodů dovolání postupoval formalisticky a dovolání odmítl. Stěžovatel je toho názoru, že žádná právní kvalifikace, která se opírá o nesprávnou interpretaci provedených důkazů nebo o jejich neúplný soubor, nemůže být v souladu s hmotným právem. Postupem Nejvyššího soudu mu byla odepřena možnost nápravy pochybení soudu nalézacího i odvolacího.

Stěžovatel opakoval argumentací nálezy Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 258/99 sp. zn. IV. ÚS 260/05 sp. zn. II. ÚS 2168/07 sp. zn. III. ÚS 224/04) a navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí napadená ústavní stížností zrušil.

II.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. listopadu 2010 sp. zn. 3 T 2/2010 uznán vinným trestným činem vraždy dle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zákona a za tento čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou [§ 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona].

Uvedeného trestného činu se dopustil s odsouzeným A. K. a A. W. ml. na poškozeném F. K., jehož dne 15. března 2008 za použití násilí odvezli oba odsouzení do obce Kařez, okres Rokycany, na pozemek kde bydlel, a poté co poškozený odmítl odvolat trestní oznámení (Krajský soud v Praze sp. zn. 4T 29/2008), v době kdy seděl na zadním sedadle vozidla zn. Škoda Favorit, držel jej tak, že se nemohl bránit, zatímco odsouzený A. W. ml., mu přes páté dveře vozidla dvakrát obtočil kolem krku lano, které společně s odsouzeným A. K. utahovali do té doby, než se poškozený přestal hýbat, poté jej vysvlékli a jeho tělo vhodili do předem vykopané jámy na pozemku v hloubce asi 2 m, kde bylo dne 9. dubna 2009 nalezeno a pitvou byla zjištěna smrt poškozeného v důsledku udušení při škrcení. Citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto, že poškození K. K. a V. K. se svými nároky na náhradu škody odkazují na řízení ve věcech občanskoprávních.

Vrchní soud v Praze rozhodl o odvolání stěžovatele usnesením ze dne 12. ledna 2011 sp. zn. 8 To 101/2010, odvolání zamítl dle § 256 tr. ř.

Usnesením Nejvyšší soud ze dne 13. září 2011 sp. zn. 4 Tdo 735/2011 odmítl dovolání stěžovatele dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

III.

Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování vyvozená skutková zjištění jsou v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nálezy Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, III. ÚS 166/95, N 79/04 SbNU 255, II. ÚS 182/02, N 130/31 SbNU 165). Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, čímž jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.

Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud jde o rozsah dokazování a hodnocení důkazů, je i v tomto případě nucen potvrdit stanovisko vyjádřené ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy), není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy, což je v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny).

Bylo proto nezbytné posoudit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu ústavně zaručených základních práv stěžovatele a řízení jako celek bylo spravedlivé. Takové vybočení z ústavních postulátů však v dané věci zjištěno nebylo.

V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že námitky uvedené v ústavní stížnosti stěžovatel převážně uplatnil již v odvolání a v dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je v podstatě totožná s odůvodněním těchto opravných prostředků. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že došlo k údajnému procesnímu pochybení nalézacího soudu a jeho tvrzení dále spočívají především v polemice s provedenými důkazy, se způsobem jejich hodnocení, se skutkovými a právními závěry obecných soudů.

Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, konstatuje Ústavní soud, že i dovolací soud se zabýval všemi opakovanými námitkami, které stěžovatel uplatnil i v odvolání. Stěžovatel podal sice dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ve skutečnosti však nenamítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale fakticky napadl výhradně soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, když nesprávně hodnotily provedené důkazy a neodstranily mezi nimi vzniklé rozpory. Výhrady uvedené v dovolání směřovaly jen proti správnosti zjištění, že se stěžovatel skutečně dopustil vytýkané trestné činnosti. Stěžovatel napadal závěr soudu zejména v tom, že se jednání, tak jak je popsáno ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku vůbec nedopustil. Stěžovatel popíral svou účast na spáchaném trestném činu. Poukazoval na faktické nesprávnosti rozhodnutí odvolacího soudu, polemizuje s hodnocením provedených důkazů, nedostatečného zjištění motivu vraždy, nevěrohodnost svědecké výpovědi A. K. atd.

Dovolací soud konstatoval, že jakékoliv skutkové námitky nezakládají žádný důvod dovolání dle § 265b tr. ř., proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné tzv. opomenuté důkazy, nezákonné důkazy, nebo se jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

Ve věci stěžovatele dovolací soud konstatoval, že obecné soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z obsahu spisu vyplynulo, že nalézací soud v souladu s požadavky § 2 odst. 5, 6 tr. ř. se náležitě vypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a odvolací soud pak rozhodnutí doplnil ve směrech odvolacích námitek stěžovatele. Dospěl k závěru, že se ve věci stěžovatele nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Dovolací soud se ztotožnil s právním hodnocením jednání stěžovatele tak, jak to učinily soudy obou stupňů, a podotkl, že se pečlivě a svědomitě vypořádaly se všemi skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo, a to za situace, kdy stěžovatel i odsouzení A. K. a A. W. ml. a další vyslechnutí svědci, kteří jsou mezi sebou vázáni rodinnými či jinými vazbami, opakovaně měnili svoje výpovědi a soudy se tak musely vypořádat s velkým množstvím protichůdných důkazních prostředků. Stěžovatel v dovolání uplatnil svoji verzi průběhu skutkového děje, aniž by zpochybnil hmotně právní posouzení skutku resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem. Stěžovatel se tedy pouze snažil primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku.

Ústavní soud konstatuje, že se všemi podstatnými námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti se zákonným způsobem již vypořádaly soudy odvolací a dovolací a své závěry v souladu s ustanoveními § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. odůvodnily. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné se těmito námitkami znovu zabývat, s odůvodněními napadených rozhodnutí obecných soudů se ztotožňuje a na tato odkazuje. Pouze na okraj Ústavní soud poznamenává, že nálezy Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 258/99 sp. zn. IV. ÚS 260/05 sp. zn. II. ÚS 2168/07 sp. zn. III. ÚS 224/04), jejichž právní závěry měl stěžovatel zřejmě na mysli, vychází ze zcela rozdílné procesní i hmotněprávní situace a na věc stěžovatele nedopadá.

Ústavní soud uvádí, že obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů vztahující se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Důkazy byly provedeny v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a vyvození skutkových zjištění z provedených důkazů ve vztahu ke stěžovateli věnovaly soudy dostatečnou pozornost. Ústavní soud nezjistil žádné vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo jeho výjimečný zásah do právního stavu, který byl zjednán pravomocnými rozhodnutími obecných soudů. Nebylo možno učinit závěr o tom, že postupem obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a nebylo zjištěno ani porušení dalších ústavně zaručených práv namítané stěžovatelem, ani zásah do jiných práv či svobod garantovaných Listinou a Úmluvou.

Ze shora rozvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 13. prosince 2011

Jan Musil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru