Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 310/15 #1Usnesení ÚS ze dne 26.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Beroun
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo n... více
Věcný rejstříkstyk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
výchova
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.310.15.1
Datum podání02.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3 odst.1

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 909


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 310/15 ze dne 26. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 26. února 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti: A) nezletilé M. K., B) nezletilé T. K. a C) P. R., zastoupených Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem se sídlem Bubenská 1477/1, 170 00 Praha 7, proti výroku pod bodem I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 2014 č. j. 26 Co 317/2014-1055 a proti výrokům pod body I a II rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 15. května 2014 č. j. 23 P 16/2013-805 ve znění opravného usnesení ze dne 27. února. 2014 č. j. 23 P 16/2013-875 za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

P. R. je otcem nezletilých dětí M. a T. K., matkou nezl. dětí je H. K.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadají v záhlaví usnesení označená rozhodnutí ve výše uvedeném rozsahu pro údajné porušení čl. 1, 2 odst. 2, odst. 3, odst. 4, čl. 3 odst. 3, čl. 4, čl. 5, čl. 8, čl. 10 odst. 1, čl. 11, čl. 12, čl. 18, čl. 19, čl. 29, čl. 32 odst. 1, odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, Listiny základních práv a svobod, článků 90 a 96 Ústavy České republiky, jakož i korespondujících článků Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Úmluvy o právech dítěte a dodatkového protokolu k Úmluvě).

V ústavní stížnosti se stěžovatelé obsáhle vyjadřují k právům nezletilých dětí podat ústavní stížnost prostřednictvím jejich otce a jím zvoleného advokáta. V tomto smyslu odkazují na závěry uvedené v nálezech Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13, resp. nález ze dne 2. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 1945/08 (všechny judikáty jsou dostupné na http://nalus.usoud.cz). Podle jejich názoru zmocnění jednoho ze zákonných zástupců nezletilých dětí udělené advokátovi k zastupování nezletilých v řízení o ústavní stížnosti nemůže vést ke střetu zájmů mezi rodiči a jejich nezletilými dětmi. Pokud takový střet zájmů v řízení o ústavní stížnosti hrozí, je prý namístě ustanovit nezletilým dětem v řízení před Ústavním soudem opatrovníka.

S odkazem na závěry uvedené v usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2768/14 stěžovatelé uvádějí, že v případě nezletilých stěžovatelů není splněna podmínka vyčerpání procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje, neboť opatrovník ustanovený nezletilým stěžovatelům v řízení o snížení výživného a o změně výchovy nepodal odvolání, což prý však nelze klást k tíži nezletilým stěžovatelům.

I když tedy není v případě nezletilých stěžovatelů splněna podmínka vyčerpání opravných prostředků před podáním ústavní stížnosti, je podle názoru stěžovatelů ústavní stížnost přípustná, neboť svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů. Tuto mimoběžnou argumentaci, která postrádá jakékoli ústavněprávní aspekty, předkládají stěžovatelé v očekávání, že rozhodnutím Ústavního soudu o předmětné ústavní stížnosti by údajně došlo "k sjednocení judikatury Ústavního soudu" ohledně případů přípustnosti ústavních stížností nezletilých stěžovatelů zastoupených advokátem na základě plné moci podepsané jedním z jejich zákonných zástupců.

Obecným soudům stěžovatelé vytýkají, že při svém rozhodování neupřednostnily zájem nezletilých dětí, neboť je nesvěřily do výhradní péče stěžovatele, ale svěřily je do střídavé péče obou jejich rodičů. K tomu prý došlo za situace, v níž údajně matka nutila starší nezletilou stěžovatelku lživě vypovídat proti stěžovateli o jeho neprokázaném pohlavním zneužívání obou nezletilých dcer. Tím prý matka měla vystavit děti psychickému trýznění a ohrozit jejich zdárný psychický vývoj i vztah k jejich otci.

Stěžovatelé dále vytýkají obecným soudům, že při rozhodování o rozsahu střídavé péče nerespektovaly přání rodičů s ohledem k jejich pracovnímu vytížení a tím zasáhly do jejich rodinného života. Takové rozhodnutí považují stěžovatelé za svévolné a překvapivé, přičemž shledávají zásadní nedostatky procesního charakteru i v nedostatečném odůvodnění předmětných rozhodnutí.

V další části ústavní stížnosti otec dětí uvádí důvody, které ho vedly k podání návrhu na snížení výživného na obě nezletilé dcery M. a T. s matematickým vyčíslením "odpovídajícího" poměru výše výživného na obě nezl. děti a na dalších pět stěžovatelem vyživovaných dospělých dětí z jeho předchozího manželství. Stěžovatel považuje za "nemravné", jestliže mu bylo soudy uloženo přispívat na výživu nezletilých dcer za situace, v níž oba rodiče mají ve střídavé péči obě nezletilé, a tudíž podle jeho názoru jejich potřeby má hradit každý z rodičů ze svých prostředků v době, kdy je má v péči.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se zjišťuje, že Okresní soud v Berouně ve věci péče o nezletilou M. a nezletilou T. nevyhověl návrhu otce na svěření obou nezletilých dcer do jeho výlučné výchovy a svěřil obě nezletilé děti do střídavé výchovy obou rodičů, přičemž upravil střídání výchovy v týdenních intervalech. Dále upravil střídání výchovy v době letních prázdnin, místo předání a převzetí nezletilých dětí, výši výživného otce v rozsahu 2 600,- Kč a 2 400,- Kč měsíčně a výživného matky shodně částkami po 1 100,- Kč měsíčně. Návrh otce na snížení výše vyživovací povinnosti, stanovené naposledy rozsudkem ze dne 20. 9. 2012 č. j. 23 Nc 701/2012-317, okresní soud zamítl.

Důvodem změny rozhodnutí o výchově byla jak změna poměrů na straně obou nezletilých dětí (vyšší věk), tak na straně rodičů, přičemž výchovné předpoklady shledal okresní soud na základě znaleckých posudků u obou rodičů v podstatě stejné.

Prvoinstanční rozsudek napadli odvoláním oba rodiče. Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a konstatoval, že rozsah dokazování provedeného před soudem prvního stupně byl dostatečný pro skutková zjištění, jež jsou relevantní pro rozhodnutí soudu v projednávané věci. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěními soudu prvního stupně jak v otázce nově upravené střídavé péče o obě nezletilé dcery, tak i v případě výše stanoveného výživného pro otce i matku, přičemž v případě otce dospěl k závěru, že je v jeho možnostech dosahovat mimo příjmu z pracovního poměru ve výši 41 000,- Kč čistého měsíčně dalšího výdělku jako osoba samostatně výdělečně činná ve výši kolem 25 000,- Kč čistého měsíčně. Tento závěr odpovídá údajům o podnikání otce z roku 2013, přičemž od přiznaných příjmů soud již odečetl i výdaje a daň z příjmu.

III.

Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovateli předložená tvrzení, zvážil obsah stěžovateli napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o otázku procesního zastupování nezletilých stěžovatelek, Ústavní soud konstatuje, že obě nezletilé děti byly, v souladu se zákonem, v řízení o výživném a o změně jejich výchovy, vedeném před Okresním soudem v Berouně a následně před Krajským soudem v Praze, zastoupeny kolizním opatrovníkem - Městským úřadem Beroun.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, nepovažoval Ústavní soud na potřebné ustanovit oběma nezletilým stěžovatelkám opatrovníka, neboť z důvodů níže vyložených shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a ustanovení opatrovníka nezletilým stěžovatelkám by nemohlo zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti nijak zvrátit. Ustanovení opatrovníka pro řízení o projednávané ústavní stížnosti by pouze prodlužovalo řízení a stalo by se pouhým formalismem (obdobně viz usnesení ze dne 30. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 650/14, ze dne 3. 9. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2965/12, případně usnesení ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 2235/13).

Ve stěžovateli namítaných nálezech ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 a ze dne 2. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 1945/08 není skutková a procesní situace srovnatelná či obdobná s nyní projednávanou ústavní stížností.

IV.

Ústavní soud posoudil též další námitky stěžovatelů, vztahující se k meritu věci, tj. především k problematice střídavé výchovy a k výši výživného.

V souladu se svou konstantní judikaturou nezbývá než opakovat, že v rodinněprávních věcech zasahuje Ústavní soud jen ve skutečně extrémních případech. Důvodem takového zdrženlivého postupu je především skutečnost, že svěření nezletilého dítěte do výchovy jednoho z rodičů nebo do jejich střídavé výchovy je výsledkem komplexního hodnocení důkazů provedených obecnými soudy v pravomocně skončeném řízení. Je především na obecných soudech, aby při svém rozhodování zajistily a zhodnotily dostatek relevantních důkazů, přičemž je vždy nutné vycházet z konkrétních a velmi individuálních okolností každého případu, které jsou obecné soudy povinny posoudit především pod zorným úhlem nejlepšího zájmu dítěte.

Ústavní soud se zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování, které bylo obecnými soudy provedeno. Takový postup by mu příslušel jedině za situace, kdy by v procesu dokazování byla porušena ústavně zaručená práva a svobody; k tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Taková situace v nyní projednávané věci nenastala.

Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že od doby posledního rozhodování soudu o úpravě výchovy obou nezletilých dívek došlo ke změně poměrů (§ 909 NOZ), které odůvodňují novou úpravu výchovy a výživy obou nezletilých dětí. Tuto kvalifikovanou změnu poměrů soudy posoudily zejména na základě četných psychologických vyšetření, kterým byly podrobeny obě nezletilé dcery s cílem prokázat či vyloučit případné sexuální zneužívání, resp. ovlivňování dívek jejich matkou s cílem poškodit výchovné zájmy stěžovatele jako jejich otce. Obecné soudy přihlédly ke znaleckým posudkům PhDr. K. Humhala a MUDr. Ludmily Josefovičové. Za vhodný typ výchovy znalci označili střídavou výchovu podmíněnou dohodou rodičů. V případě nemožnosti dohody pak jako vhodnější variantu znalci označili svěření nezletilých do výchovy matky s široce upraveným stykem s otcem.

Prvostupňový soud tak dospěl k závěru, že střídavá výchova je v zájmu obou nezletilých dívek, které mají o rovnoměrnou výchovu obou rodičů zájem. Soud s odkazem na judikaturu Ústavního soudu dospěl k závěru, že i když existují mezi rodiči konfliktní vztahy a komunikační bariéry, přesto dosud fungující široce upravený styk otce s nezletilými v podstatě vytváří pro nezletilé děti podmínky, které jsou "téměř" srovnatelné se střídavou výchovou. Jestliže bylo v řízení prokázáno, že rodiče jsou schopni (dosud) soudem stanovený výchovný režim zachovávat, neshledaly obecné soudy žádnou zásadní překážku, která by bránila, i s ohledem na výsledky znaleckého zkoumání, svěřit nezletilé dívky do střídavé výchovy rodičů.

Ústavní soud konstatuje, že závěry soudů o fungujícím výchovném modelu nejsou neadekvátní a odpovídají závěrům a doporučením soudních znalců. Ustálené výchovné poměry nijak nenarušují pozitivní vztah nezletilých dětí k oběma rodičům. Soudem stanovený rozsah styku odpovídá dosud běžné soudní praxi podmíněné jak poměrně nízkým věkem obou nezletilých dívek, tak i potřebě eliminovat na minimum četnost předávání a přebírání nezletilých dívek oběma rodiči a tím i možnost vzniku konfliktů mezi nimi.

V případě námitek stěžovatele týkajících se výše soudy stanovené vyživovací povinnosti Ústavní soud souhlasí se závěrem, že ke snížení výše výživného na obě nezletilé děti není důvod, neboť od jeho poslední úpravy nedošlo k takové změně poměrů, která by vyžadovala jinou úpravu.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že při interpretaci a aplikaci pojmu "změna poměrů" mají obecné soudy možnost volné úvahy, jejíž obsah Ústavní soud nepřezkoumává a zabývá se jí pouze z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybuje (srov. nález sp. zn. II. ÚS 519/04 ze dne 24. 3. 2005, N 64/36 SbNU 689, nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47). Je tedy na obecných soudech, aby při zohlednění všech konkrétních okolností daného případu a nejlepšího zájmu dítěte (viz čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, uvážily nejvhodnější uspořádání vztahů mezi rodiči a dětmi (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1487/13 ze dne 30. 5. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími obou obecných soudů byla zasažena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelů, z důvodů výše vyložených ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., neboť dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru