Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 31/97Nález ÚS ze dne 29.05.1997K ukládání pokut soutěžitelům za zneužití dominantního postavení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu
základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a ... více
Věcný rejstříkinterpretace
vlastnické právo/omezení
Hospodářská soutěž
pokuta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 66/8 SbNU 149
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.31.97
Datum podání27.01.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 9 odst.3, čl. 2 odst.4

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.3, čl. 26 odst.2, čl. 1, čl. 2 odst.3, čl. 4 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

63/1991 Sb., § 9 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997

N 66/8 SbNU 149

K ukládání pokut soutěžitelům za zneužití dominantního postavení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 29. května 1997 ve

věci ústavní stížnosti navrhovatele Š. proti rozsudku Vrchního

soudu v Olomouci ze dne 14. listopadu 1996, sp. zn. 2 A 6/96,

kterým byla zamítnuta žaloba do rozhodnutí ministra pro

hospodářskou soutěž ze dne 20. května 1996, čj. R 26/95,

takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, podaným Ústavnímu soudu České republiky ve lhůtě

stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., se stěžovatel

domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14.

listopadu 1996, sp. zn. 2 A 6/96, kterým byla zamítnuta žaloba

proti rozhodnutí ministra pro hospodářskou soutěž ze dne 20.

května 1996, čj. R 26/95. Napadeným rozhodnutím se cítí být dotčen

na svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 2

odst. 4, čl. 9 odst. 3, čl. 90 Ústavy a z čl. 2 odst. 3, čl. 4

odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ze spisu sp. zn. 2 A 6/96, jenž si Ústavní soud České

republiky vyžádal od Vrchního soudu v Olomouci, bylo zjištěno

následující:

Rozhodnutím Ministerstva pro hospodářskou soutěž ze dne 22.

června 1995, čj. 843/95-220, byla stěžovateli uložena pokuta ve

výši 5.000.000,- Kč za zneužití svého dominantního postavení na

trhu plechových náhradních dílů k automobilům Škoda Favorit

a Škoda Forman ve smyslu § 9 odst. 3 zákona č. 63/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů. Naplnění uvedené skutkové podstaty

přestupku podle zákona o ochraně hospodářské soutěže se měl

stěžovatel dopustit tím, že v souvislosti s přechodem na výrobu

nového typu automobilu Škoda Felicia zastavil výrobu plechových

náhradních dílů k automobilům Škoda Favorit a Forman a převedl ji

na VAB, spol. s r. o. Hranice. Tato skutečnost vedla v období od

měsíce října 1994 do konce února 1995 k citelnému nedostatku

předních pravých a levých blatníků a vík motorového prostoru.

V řádném nezajištění zásobování tuzemského trhu náhradními díly

spatřuje proto Ministerstvo pro hospodářskou soutěž zneužití

dominantního postavení soutěžitele a tím jednání dle § 9 odst. 3

zákona č. 63/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Jádro

argumentace správního orgánu, jež vedla k uvedeným závěrům,

vyjadřuje zejména tato její část: "Zneužívání je nutno spatřovat

v chování společnosti Š. na trhu, které je determinováno jejím

postavením, neboť není v dodávkách plechových náhradních dílů na

vozy Škoda Favorit a Škoda Forman vystavena žádné konkurenci.

Takovéto postavení účastníku řízení např. umožňuje bez přihlédnutí

ke konkrétním okolnostem či schopnostem subdodavatele zastavit

určitý druh výroby, převést jej k subdodavateli bez náležitých

záruk kvality a kvantity následné produkce, umožňuje neprovést

dostatečné předzásobení náhradními díly před převodem výroby, kdy

je zákazník odkázán pouze na jednoho výrobce, kterým je účastník

řízení. Umožňuje dále rozhodovat o prioritách výroby nového typu

vozu společnosti bez ohledu na dostatečné plnění svých závazků

v souvislosti se zásobováním trhu náhradními díly pro automobily,

jejichž výroba byla v souvislosti s výrobou vozu nového skončena

(Škoda Favorit)."

Do uvedeného rozhodnutí podala Š. rozklad. Uvádí v něm

zejména tyto námitky: Podle jejího přesvědčení se správní orgán

měl zabývat otázkou, na čí újmu, tj. zda jiných soutěžitelů či

spotřebitelů, bylo dominantního postavení zneužito, dále zda

nebyla splněna objektivní stránka skutkové podstaty přestupku

proti pravidlům hospodářské soutěže, jelikož nedošlo k omezení

konkurence v oblasti náhradních dílů, a konečně Ministerstvem pro

hospodářskou soutěž nebylo objasněno, v čem mělo spočívat zneužití

dominantního postavení Š.

V měnícím rozhodnutí ze dne 20. května 1996, čj. R 26/95,

ministr pro hospodářskou soutěž kvalifikoval předmětné jednání Š.

opětovně jako naplnění skutkové podstaty § 9 odst. 3 zákona č.

63/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, snížil však výši pokuty

na 3.500. 000,- Kč. V odůvodnění je argumentováno demonstrativním

koncipováním skutkové podstaty, obsažené v ustanovení § 9 odst.

3 zákona ochraně hospodářské soutěže, přičemž v daném případě bylo

za zneužití označeno zastavení výroby náhradních dílů

v souvislosti s náběhem na výrobu jiných typů automobilů bez

řádného zajištění zásobování tuzemského trhu těmito výrobky, což

způsobilo jejich nedostatek po dobu pěti měsíců. V rozhodnutí se

dále uvádí, že újma, kterou Š. způsobila těm spotřebitelům, kteří

si nemohli k vozidlům Škoda Favorit a Škoda Forman v době od října

1994 do března 1995 plechové náhradní díly zakoupit a nahradit

jimi poškozené části svých vozidel, spočívala v nemožnosti své

automobily řádně užívat. Dle přesvědčení ministra pro hospodářskou

soutěž demonstrativní povaha ustanovení § 9 odst. 3 zákona

o ochraně hospodářské soutěže, z jehož dikce kromě jiného vyplývá

i ochrana spotřebitele, umožňuje za porušení zákona zastavením

výroby monopolistou či soutěžitelem v dominantním postavení

považovat i to, že tímto způsobem vznikne vážnější újma

spotřebitelům, a to v důsledku neuspokojení jejich poptávky nebo

tím, že jsou nuceni platit za nedostatkové zboží podstatně vyšší,

než obvyklou cenu, což v posuzované věci považuje za prokázané.

Zároveň se v rozhodnutí konstatuje, že provedené řízení vedlo

k závěru, že Š. nevyvíjela dostatečnou aktivitu pro uspokojení

spotřebitele. Snížení výše uložené pokuty je odůvodněno tím, že

k zneužití monopolního nebo dominantního postavení nedošlo

úmyslně, a dále tím, že nedošlo k majetkovému prospěchu

soutěžitele, a to vzhledem k délce doby, po kterou se projevoval

nedostatek náhradních dílů na trhu.

V žalobě, směřující proti rozhodnutí ministra pro

hospodářskou soutěž, Š. namítá zejména rozpor mezi zjištěným

skutkovým stavem a jeho právním hodnocením. Poukazuje dále na

smysl ustanovení § 9 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže,

jenž spatřuje nikoli v přímé ochraně spotřebitelů, nýbrž v postihu

takového jednání soutěžitele s dominantním postavením na trhu,

které je cíleno k získání hospodářských výhod, jichž by takovýto

soutěžitel "za normálních okolností při existující soutěži nemohl

dosáhnout". Z toho dále dovozuje, že není-li výroba zastavena nebo

omezena za tímto účelem, tedy pro výhody, které z toho

dominantnímu podniku plynou, např. zvýšení ceny a tudíž vyšší

zisky atp., není zneužití hospodářské moci dáno. Podle přesvědčení

stěžovatele, takto žalobce v řízení před Vrchním soudem

v Olomouci, musí být dána příčinná souvislost mezi jednáním

soutěžitele s dominantním postavením, jím získaným prospěchem

a újmou určité skupiny účastníků soutěže. Dále se domnívá, že

v řízení před správním orgánem nebylo zjištěno ani prokázáno, že

by žalobce zastavil výrobu náhradních dílů za účelem získání

neoprávněného hospodářského prospěchu a, resp. nebo, že by takový

prospěch získal. Konstatuje, že se v dané věci jednalo o poruchu

v zásobování, související s převodem výroby, nikoli o jednání

zaměřené účelově na získání hospodářského prospěchu na úkor

kohokoli. Žalobce současně upozorňuje, že v rozhodované věci došlo

k aplikaci generální klauzule, zakotvené v § 9 odst. 3 zákona č.

63/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Namítá, že jakkoli je

uvedené ustanovení koncipováno příkladmo a že podle něj lze

postihnout i jiná jednání v něm výslovně neuvedená, není možnost

rozšíření skutkových podstat cestou správního uvážení zcela

arbitrární, nýbrž naopak, musí se pohybovat jen uvnitř mezí,

daných pro ně zákonem. Tyto meze spatřuje v první větě § 9 odst.

3 zákona o ochraně hospodářské soutěže a v následujícím příkladmém

výčtu. Z uvedeného pak žalobce dovozuje závěr, že jeho jednáním

nebyly naplněny znaky skutkové podstaty, obsažené v § 9 odst. 3

zákona o ochraně hospodářské soutěže. Konečně vytkl rozhodnutí

ministra pro hospodářskou soutěž i nesprávné posouzení vlivu

dominantního postavení Š. na její jednání v rozmezí 5 měsíců,

z čehož opětovně dovozuje závěr, že se nejednalo o zneužití

takovéhoto postavení, spjatého se získáním hospodářského

prospěchu, nýbrž o poruchu v zásobování, související s převodem

výroby.

Jak bylo již uvedeno, Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne

14. listopadu 1996, sp. zn. 2 A 6/96, žalobu stěžovatele zamítl.

Toto rozhodnutí bylo založeno zejména na následujících důvodech:

V souvislosti s námitkou relevance délky jednání soutěžitele

s dominantním postavením, jež naplňuje skutkovou podstatu § 9

odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže, Vrchní soud

v Olomouci konstatoval, že ke zneužití monopolního nebo

dominantního postavení na trhu může dojít byť jediným činem

soutěžitele, jestliže ten splňuje podmínky monopolního či

dominantního soutěžitele a dopustil se jednání, jehož znaky jsou

obsaženy v uvedeném zákonném ustanovení, aniž by bylo zapotřebí

zkoumat, zda takové jednání je pravidlem či výjimkou s ohledem na

dosavadní činnost soutěžitele. Ohledně výtky, týkající se mezí

volné úvahy při aplikaci generální klauzule, obsažené v § 9 odst.

3 zákona o ochraně hospodářské soutěže, vrchní soud poukázal na

zdvojený účinek uvedeného zákonného ustanovení, jež chrání

hospodářskou soutěž, což však činí skrze ochranu zájmu veřejného,

jiných soutěžitelů a konečně i spotřebitelů. Za hmotnou podmínku

pro aplikaci tohoto ustanovení je považováno tedy způsobení újmy

třetím osobám. Tak je tomu dle přesvědčení soudu vždy, jde-li

o případy, uvedené v demonstrativním výčtu pod písm. a) až d). Ve

vědomí závaznosti právní úpravy soutěžního práva v České republice

vrchní soud nepovažuje za pochybení správního orgánu, když jej

tento interpretuje a aplikuje z pohledu Evropské dohody,

zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně

a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně

druhé, jakož i z pohledu Smlouvy o založení Evropského

společenství. Vrchní soud považuje za nepochybné, a to ve světle

čl. 86 písm. b) Smlouvy o založení Evropského společenství, že

omezení výroby ke škodě spotřebitele dominantním soutěžitelem je

zneužitím postavení v objektivní rovině. Poukazuje současně na to,

že při posuzování mezí, v nichž se může pohybovat diskreční právo

správního orgánu, při vyloučení libovůle jakož i vyloučení případu

vis maior (čili deliberačního důvodu), správněprávní odpovědnost

nastupuje bez ohledu na zavinění (jakkoli jsou znaky zakotvené

v písm. a) až d) § 9 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže

spjaty s jednáním úmyslným). Vrchní soud konečně upozornil na

příčinnou souvislost mezi postupem stěžovatele, jenž nezajistil

výrobu náhradních dílů, a újmou spotřebitelů. Důvody nezajištění

této výroby, spočívající v preferenci produkce nových automobilů,

resp. v dalších okolnostech, mohou být a byly, dle jeho

přesvědčení, zohledněny ve výši uložené pokuty.

Bylo již uvedeno, že svou ústavní stížností se stěžovatel

domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14.

listopadu 1996, sp. zn. 2 A 6/96, kterým se zamítá žaloba proti

rozhodnutí ministra pro hospodářskou soutěž ze dne 20. května

1996, čj. R 26/95, přičemž napadeným rozhodnutím se cítí být

dotčen na svých základních právech a svobodách, vyplývajících

z čl. 2 odst. 4, čl. 9 odst. 3, čl. 90 Ústavy a z čl. 2 odst. 3,

čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Shodně s obsahem správní žaloby stěžovatel vytýká rozhodnutí

vrchního soudu nesprávnou interpretaci a aplikaci skutkové

podstaty, obsažené v § 9 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské

soutěže. Obsah této nesprávnosti spatřuje zejména ve vybočení

z rámce volné úvahy, dané generální klauzulí uvedeného ustanovení,

jež v sobě zahrnuje i subjektivní stránku předmětného správního

deliktu. Intenzita tohoto pochybení dosahuje, dle přesvědčení

stěžovatele, míry předpokládané čl. 9 odst. 3 Ústavy ČR.

V důsledku této skutečnosti měla být Š. nucena k jednání, které jí

zákon neukládá, a to ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 4 odst.

1 Listiny základních práv a svobod. K interpretaci § 9 odst. 3

zákona č. 63/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel

připomíná, že uvedený zákon předpokládá, že samotné zastavení

výroby soutěžitelem v dominantním postavení není zneužitím tohoto

postavení, jestliže to výrobce neučiní proto, aby získal

neoprávněné výhody na úkor kupujících.

Stěžovatel se dále v ústavní stížnosti neztotožňuje

s výkladem čl. 86 Smlouvy o založení Evropského společenství, jak

jej vyjádřil ve svém rozhodnutí vrchní soud, a odkazuje přitom na

rozhodnutí ve věcech Tetra Pak Rausing SA proti Komisi Evropských

společenství (T-51/89, Slg. II 309) a 238/87 AB Volvo/Erik Veng.

Konečně stěžovatel vytýká vrchnímu soudu to, že se nezabýval

skutkovými okolnostmi případu, zejména, dle jeho přesvědčení,

rozporem mezi skutkovými zjištěními a enunciátem rozhodnutí

ministra pro hospodářskou soutěž. Z hlediska ústavněprávního toto

tvrzené pochybení soudu však nijak nekvalifikoval.

Ústavní soud si podle § 42 odst. 3 a § 76 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb. vyžádal od Vrchního soudu v Olomouci vyjádření

k předmětné ústavní stížnosti. Vyjádření, doručené Ústavnímu soudu

dne 28. února 1997, vypracované předsedou senátu 2 A Vrchního

soudu v Olomouc, upozorňuje, že správní žalobou nebyl zpochybňován

skutkový základ, přičemž v nařízeném ústním jednání soud probral

obsah celého spisu, aby si mohl o věci učinit vlastní úsudek.

Zásadní námitka ústavní stížnosti, dle názoru předsedy senátu

2 A Vrchního soudu v Olomouci, směřuje do aplikace volného uvážení

správního orgánu ve vztahu k § 9 odst. 3 zákona o ochraně

hospodářské soutěže. Dále poukazuje na skutečnost, že soud se

zabýval tím, zda lze připustit, aby pod případy zneužívání

monopolního (dominantního) postavení bylo podřazeno i jednání,

označované v soutěžní terminologii jako quiet life, tedy pohodlný

život, obecně charakterizovaný jako nevyvinutí maximálního úsilí

k minimalizaci nepříznivých rozhodnutí monopolisty na trh.

Upozorňuje dále na to, že ustanovení § 9 odst. 3 zákona č.

63/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nepředpokládá

zjišťování neoprávněných výhod při zneužívání monopolního

(dominantního) postavení jako nutnou podmínku pro svoji aplikaci.

Ohledně argumentace rozhodnutími Evropského soudního dvora, resp.

Evropské komise je ve vyjádření vysloveno přesvědčení, že se

nejedná v převážné většině o rozhodnutí typová, ale naopak

o rozhodnutí se značnou mírou jedinečnosti, přičemž k předmětné

věci soud analogický případ nenašel. Pokud v rozsudku judikaturou

Evropského soudního dvora vrchní soud argumentoval, tak pouze ve

smyslu demonstrace přístupu tohoto orgánu k interpretaci čl. 86

Smlouvy o založení Evropského společenství a v této souvislosti

proto nepovažoval v ústavní stížnosti uváděná rozhodnutí za

případná. Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti přitom

argumentuje pojmem "neoprávněné výhody", pak dle vyjádření lze za

ně považovat veškerou úsporu lidského potenciálu, nákladů a času,

jehož by bylo třeba vynaložit na zajištění plynulého převodu

výroby náhradních dílů. Ve prospěch závěrů vrchního soudu je

naopak citováno rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci

C 179/90 Port of Genoa v. Gabrielli (1991), ve kterém bylo pod

ustanovení čl. 86 písm. b) Smlouvy o založení Evropského

společenství podřazeno zneužití dominantního postavení soutěžitele

formou nečinnosti. Ve vyjádření je dále odmítnut názor, že by

vrchní soud svým rozsudkem aproboval voluntární přístup správního

orgánu a zdůrazněno stanovisko, že je věcí příslušného

exekutivního orgánu, jakou míru zásahů ve veřejném zájmu, v rámci

vymezeném mu zákonem, do tržního prostředí zvolí. Dle přesvědčení

soudu byl rozhodnutím Ministerstva pro hospodářskou soutěž chráněn

oprávněný zájem spotřebitelů na fair přístupu dominantního

soutěžitele ke svým povinnostem výrobce, což demonstrativní

konstrukce ustanovení § 9 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské

soutěže umožňuje. V této souvislosti je zároveň poukázáno ve

vyjádření na čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod,

podle něhož vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých

anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy, za něž, dle

názoru soudu, nepochybně lze ochranu soutěže na trhu zboží

považovat. S ohledem na uvedené důvody, jakož i argumentaci

obsaženou v odůvodnění napadeného rozhodnutí, navrhuje Vrchní soud

v Olomouci zamítnutí ústavní stížnosti Š.

II.

Stěžovatel své dotčení na základních právech a svobodách,

vyplývajících z čl. 2 odst. 4 Ústavy a z čl. 2 odst. 3, čl. 4

odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, odvíjí

od tvrzené protiústavní interpretace ustanovení § 9 odst. 3 zákona

o ochraně hospodářské soutěže, jež dosahuje, dle jeho přesvědčení,

intenzity předpokládané čl. 9 odst. 3 Ústavy.

Podle čl. 9 odst. 3 Ústavy výkladem právních norem nelze

oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.

V řadě svých rozhodnutí (III. ÚS 114/94, Pl. ÚS 48/95, III.

ÚS 283/96) Ústavní soud zdůraznil svoje stanovisko, podle kterého

v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě

různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony

a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky

a druhá je s nimi v rozporu, je úkolem soudů při jeho aplikaci

interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem.

Pokud obecné soudy při aplikaci ustanovení právních předpisů

tyto neinterpretují ústavně konformním způsobem, v důsledku čehož

vzniká dotčení na základních právech a svobodách, není tím

automaticky naplněn čl. 9 odst. 3 Ústavy. Tedy nikoli každá, nýbrž

pouze "kvalifikovaná" protiústavnost interpretací zakládá porušení

uvedeného ustanovení Ústavy. Protiústavnost interpretací je proto

nutným a nikoli dostatečným důvodem porušení čl. 9 odst. 3 Ústavy.

Tím je až odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.

Pro hodnocení interpretace právních norem státními orgány ve

smyslu čl. 9 odst. 3 Ústavy nutno tudíž posuzovat dopad takovéhoto

jednání na některý z okruhu tímto ustanovením chráněných principů.

Pojem demokratického státu dle čl. 9 odst. 2 Ústavy je

interpretován Ústavním soudem, jakož i doktrínou.

Ve svém rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 19/93

(ÚS, 1, 10) Ústavní soud pod zmíněný pojem vztáhl materiální

a nikoli formální chápání právního státu. Konstatoval zároveň (ÚS,

1, 7), že pojem demokratického právního státu je tvořen

"konstitutivními principy demokratické společnosti", přičemž

"odstranění některého z těchto principů ...by nemohlo být

interpretováno jinak než jako odstranění tohoto ústavního státu

jako takového".

Dle interpretace doktrinární k podstatným náležitostem

demokratického právního státu ve smyslu čl. 9 odst. 2 a 3 Ústavy

patří "především svrchovanost lidu a principy, obsažené v čl.

5 a 6 Ústavy a přirozenoprávní ustanovení Listiny základních práv

a svobod, která zakládají ústavní právo na odpor (čl. 23 Listiny)"

(V. Pavlíček, J. Hřebejk, Ústava a ústavní řád České republiky,

Sv. I., Ústava České republiky, Praha 1994, s. 55), resp.

vyjádřeno jinak jsou tyto náležitosti "koncentrovány v několika

článcích I. hlavy Ústavy a I. a V. hlavy Listiny a slavnostně

prohlášeny v Preambuli Ústavy". (A. Gerloch, J. Hřebejk, V.

Zoubek, Ústavní systém České republiky. Základy ústavního práva,

2. vydání, Praha 1996, s. 84).

Z hlediska komparativního lze zmínit čl. 79 odst. 3

Základního zákona SRN, jenž pod konstitutivní, a tudíž neměnné

náležitosti ústavy zařazuje kromě principu federace rovněž

základní práva a vázanost legislativy, exekutivy a justice těmito

právy, dále principy demokratického a sociálního státu, suverenity

lidu, zastupitelské demokracie, ústavnosti a vázanosti výkonné

moci a soudnictví zákonem a právem, jakož i právo na odpor.

Obdobně Ústava Řecké republiky v čl. 110 odst. 1 stanoví

nezměnitelnost základů státu, jeho parlamentní formy, jakož i řady

výslovně uvedených základních práv a svobod. Rozsáhlým

kazuistickým způsobem vymezuje Ústava Portugalské republiky v čl.

288 svoje podstatné a neměnitelné náležitosti, mezi které řadí

zejména suverenitu státu, jeho unitární uspořádání, republikánskou

formu, oddělení státu a církve, práva, svobody občanů a jejich

garance, politický pluralismus, dělbu moci, ochranu ústavnosti,

nezávislost soudů a místní samosprávu.

Pokud stěžovatel v jím odmítané interpretaci § 9 odst. 3

zákona o ochraně hospodářské soutěže ze strany správního orgánu

a následně Vrchního soudu v Olomouci spatřuje porušení čl. 9 odst.

3 Ústavy, nelze se s jeho tvrzením ztotožnit. I v případě, pokud

by Ústavní soud vztáhl princip nullum crimen sine lege, nulla

poena sine lege (čl. 39 Listiny základních práv a svobod) do

okruhu principů chráněných ustanoveními čl. 9 odst. 2 a 3 Ústavy,

v posuzované věci nespočívá namítané ohrožení demokratického

právního státu v utvoření nové skutkové podstaty trestného činu

v procesu aplikace práva, nýbrž toto ohrožení je spatřováno

v utvoření nové skutkové podstaty přestupku. Kromě toho pro

naplnění čl. 9 odst. 3 Ústavy nutno vyžadovat takovou intenzitu

postupu státních orgánů, jež má za následek odstranění nebo

ohrožení demokratického právního státu (resp. některého z jeho

konstitutivních komponentů), což v případě rozhodování ve věci

uložení pokuty za přestupek v konkrétní věci dáno není.

Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti namítá, že

nesprávnou interpretací zákonného ustanovení státními orgány byl

nucen činit, co zákon neukládá, čímž, dle jeho přesvědčení, byl

dotčen na základních právech a svobodách, plynoucích z čl. 2 odst.

4 Ústavy a z čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod.

Ústavní soud v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS

12/94 čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod interpretoval

v tom smyslu, že "toto ustanovení totiž neuvádí samostatná

jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost ukládat

obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování

základních práv a svobod. Tohoto ustanovení se lze tedy domáhat

pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny základních práv

a svobod, Ústavy nebo mezinárodních smluv ve smyslu čl. 10 Ústavy,

která obsahují konkrétní základní práva nebo svobody, k jejichž

porušení došlo." (ÚS, 3, 127) Shodné konstatování platí rovněž pro

čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy. Tato ustanovení,

zjevně inspirována čl. 5 Deklarace práv člověka a občana z 26.

srpna 1789, vymezujíce v návaznosti na čl. 1 Listiny prostor

svobodného jednání jednotlivce, patří mezi ty ústavní normy, které

v reakci na zkušenosti totalitní minulosti stanoví principiální

rámec vztahu jednotlivce a státu.

Pokud je tedy uplatnění čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst.

3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vázáno dotčením

stěžovatele na některém ze základních práv a svobod, v posuzované

věci přichází v úvahu právo vlastnické, chráněné ustanovením čl.

11 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo svobodného

podnikání dle čl. 26 Listiny základních práv a svobod.

Čl. 11 odst. 3 a čl. 26 odst. 2 Listiny však zároveň

zakotvují ústavně přípustný rámec omezení vlastnického práva

a práva podnikat, a to ve vědomí maximy, vyplývající z čl. 4 odst.

4 Listiny, podle níž každé omezení základního práva nebo svobody

musí šetřit jejich podstatu a smysl a tohoto omezení nesmí být

zneužíváno pro dosažení jiného účelu, než pro který bylo

stanoveno.

Ustanovení § 9 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže

představuje omezení vlastnického práva a práva svobodně podnikat

za účelem ochrany svobodného trhu, k jehož pojmovým znakům patří

konkurenční prostředí. Dle přesvědčení stěžovatele Ministerstvo

pro ochranu hospodářské soutěže a následně Vrchní soud v Olomouci

při jeho aplikaci překročily jím stanovené meze volné úvahy.

Úvodem k této námitce stěžovatele se Ústavní soud ztotožňuje

se stanoviskem právní teorie k rozdílu mezi aplikací právních

norem, obsahujících neurčité právní pojmy a volnou úvahou orgánu

aplikujícího právo: "Mezi postupem orgánu při aplikaci norem

s neurčitými právními pojmy a realizací diskreční pravomoci je

podstatný rozdíl, i když v obou případech má orgán určitou míru

volnosti. Při interpretaci neurčitých právních pojmů se uvážení

orgánu zaměřuje na konkrétní skutkovou podstatu a její

vyhodnocení. Objasní si význam neurčitého pojmu a jeho rozsah

a hodnotí skutečnosti konkrétního případu z toho hlediska, zda je

lze zařadit do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého právního

pojmu. ...U diskreční pravomoci je úvaha orientována na způsob

užití právního následku: např. vyslovit zákaz určité činnosti nebo

ji jen omezit nebo nechat věci volný průběh." (D. Hendrych a kol.,

Správní právo - obecná část. Praha 1994, s. 45-46)

V posuzované věci se tudíž nejedná o volnou úvahu, nýbrž

o aplikaci zákonného ustanovení, obsahujícího neurčitý právní

pojem, a to pojem zneužívání monopolního nebo dominantního

postavení soutěžitelem. Uvedený pojem je v § 9 odst. 3 zákona

o ochraně hospodářské soutěže zákonodárcem vymezen příkladmým

výpočtem. Z toho vyplývá, že jím samotným rozsah pojmu zneužívání

monopolního, resp. dominantního postavení soutěžitele není

vyčerpán a že orgán, jenž jej aplikuje, může pod něj podřadit

i další jednání soutěžitele. Uvedený postup zákonodárce při

vymezení neurčitého pojmu je postupem obvyklým (lze uvést jako

příklady § 44 odst. 2 obch. zák., § 206 tr. zák., § 31 odst. 1

zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších

předpisů) a sám o sobě protiústavnost nezakládá. Pokud Ústavní

soud rozhodl o zrušení rozhodnutí státního orgánu z důvodu

protiústavní extenzivní interpretace hmotněprávního zákonného

ustanovení, omezujícího určité základní právo nebo svobodu, učinil

tak proto, že touto interpretací nebylo šetřeno podstaty a smyslu

dotčeného základního práva, resp. svobody ve smyslu čl. 4 odst.

4 Listiny (jak tomu kupř. bylo ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS

114/94).

V posuzovaném případě se státní orgány při interpretaci pojmu

zneužívání monopolního, resp. dominantního postavení soutěžitele

opíraly o čl. 64 Evropské dohody, zakládající přidružení mezi

Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími

a jejich členskými státy na straně druhé (publikované pod č.

7/1995 Sb.) a o čl. 86 písm. b), Smlouvy o založení Evropského

společenství, na něž citované ustanovení smlouvy o přidružení

odkazuje. Ačkoli dle ní Česká republika do přijetí pravidel

upravujících hospodářskou soutěž Radou přidružení bude vůči

praktikám neslučitelným s odstavcem 1 čl. 64 Smlouvy o přidružení

postupovat podle svých příslušných právních předpisů, nelze

považovat za jejich protiústavní interpretaci tu, jež vychází ze

soutěžních pravidel, upravených Smlouvou o založení Evropského

společenství. Tato smlouva, stejně jako smlouva o Evropské unii,

vychází ze stejných hodnot a principů, na nichž je založen

i ústavní řád České republiky.

Interpretace ustanovení § 9 odst. 3 zákona o ochraně

hospodářské soutěže, obsažená v ústavní stížností napadených

rozhodnutích, z hlediska ústavního obstojí však i bez ohledu na

Evropskou dohodu, zakládající přidružení mezi Českou republikou na

jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy

na straně druhé.

Účelem zákona č. 63/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

je ochrana hospodářské soutěže na trhu výrobků a výkonů.

Ekonomická konkurence je v demokratickém právním státě podmínkou

uplatnění vlastnického práva i práva podnikat, paradoxně však, za

určitých omezených podmínek, zároveň vede k jejich omezení.

Jednou z hypotéz fungování svobodného trhu je teze, podle níž

spotřebitelé a výrobní, resp. obchodní partneři upřednostňují

soutěžitele (výrobce) s fair jednáním. ("Mnohé firmy

zbankrotovaly, protože opomenuly pravdu hospodářského života, že

nejlepší službu firma koná tím, že poskytuje vysoce kvalitní

statky za nízké ceny." P. A. Samuelson, W. D. Nordhaus, Ekonomie.

Praha 1992, s. 569) Z toho jako důsledek vyplývá, že pokud chce

soutěžitel v konkurenčním prostředí být úspěšný, měl by se chovat

fair. Konkurenční prostředí tedy umožňuje spotřebiteli (nebo

partneru) vybírat si soutěžitele s fair jednáním, jinak řečeno,

toto prostředí vyvíjí tlak na soutěžitele jednat fair, a tím se

ucházet o přízeň spotřebitelů. Omezenost konkurenčního prostředí

monopolním, resp. dominantním postavením soutěžitele omezuje

konkurenční tlak na něj chovat se fair. Soutěžním právem proto

není v této souvislosti postihováno monopolní, resp. dominantní

postavení soutěžitele a v prvním plánu jím není ani chráněn

samotný spotřebitel, nýbrž je postihováno unfair jednání

v situaci, kdy na jeho utváření neexistuje adekvátní tržní tlak

konkurence. Za takovéto jednání lze opodstatněně považovat

i jednání quiet life, tj. nevyvinutí všeho úsilí soutěžitele, jež

od něj lze rozumně vyžadovat, k minimalizaci nepříznivých dopadů

jeho rozhodnutí pro jiné soutěžitele nebo spotřebitele. Platí to

i v předmětné věci. Pokud je trh zásobován výrobky monopolního,

resp. dominantního soutěžitele, přičemž k výrobě určitých

náhradních dílů k nim má tento rovněž monopolní, resp. dominantní

postavení, je povinen v rozumné proporci k dalším svým

podnikatelským aktivitám zajistit výrobu náhradních dílů tak, aby

spotřebitelům bylo umožněno výrobky soutěžitele užívat po dobu

jejich životnosti.

Pokud stěžovatel spatřuje v jím namítané nesprávné

interpretaci zákonného ustanovení rovněž porušení základních práv,

plynoucích z čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, nutno k tomu

uvést následující. Čl. 90 Ústavy z hlediska svého obsahu

i z hlediska svého systematického zařazení tvoří tu část Ústavy,

jež vymezuje formu vlády (frame of government) a v jejím rámci

postavení a poslání soudů a jejich vztah k moci zákonodárné a moci

výkonné, a nikoli tu část ústavy, jež zakotvuje základní práva

a svobody (bill of rights).

Nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při

aplikaci práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítanou nebo

Ústavním soudem autoritativně konstatovanou) nelze podřadit pod ta

pochybení, jejichž důsledky řeší čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto

interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu

Ústavním soudem pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé

z ústavních hmotných subjektivních práv.

V posuzované věci tudíž namítanou nesprávnou interpretací

zákonného hmotněprávního ustanovení (přičemž Ústavní soud se

s důvody stěžovatele ohledně této nesprávnosti neztotožnil)

k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo a ani dojít nemohlo.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost

navrhovatele Š. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne

14. listopadu 1996, sp. zn. 2 A 6/96, kterým se zamítá žaloba do

rozhodnutí ministra pro hospodářskou soutěž ze dne 20. května

1996, čj. R 26/95, zamítl.

Poučení: Proti tomuto nálezu není odvolání přípustné.

V Brně 29. května 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru