Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 31/96Nález ÚS ze dne 27.06.1996K právu na spravedlivý proces a povinnosti soudů vypořádat se s důkazy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříklhůta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 58/5 SbNU 445
EcliECLI:CZ:US:1996:3.US.31.96
Datum podání31.01.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 81, čl. 83, čl. 90

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 20, § 4 odst.2, § 13

243/1992 Sb.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 31/96 ze dne 27. 6. 1996

N 58/5 SbNU 445

K právu na spravedlivý proces a povinnosti soudů vypořádat se s důkazy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 27.6.1996 v ústním jednání v senátě

ve věci ústavní stížnosti navrhovatele ing. Z.S., zastoupeného

JUDr. B. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 8. listopadu 1995, sp.zn. 5 Co 1673/95, za

účasti vedlejších účastníků T. S., B. S. a Š. S., všichni

zastoupeni JUDr. B.B., advokátem,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8.

listopadu 1995, čj. 5 Co 1673/95-50 a rozsudek Okresního soudu

v Českém Krumlově ze dne 29. června 1995, čj. 6 C 748/94-27 se

zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení

rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 29.6.1995, čj.

6 C 748/94-27 a navazujícího rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 8.11.1995, čj. 5 Co 1673/95-50, protože podle

jeho tvrzení těmito rozsudky došlo k porušení práva na soudní

ochranu a práva na spravedlivé projednání věci nezávislým

a nestranným soudem.

Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne

29.6.1995, čj. 6 C 748/94-27, byl zamítnut návrh stěžovatele

a dalších účastníků, aby jim žalovaný S. D. D., s.p., poskytl

náhradu za živý a mrtvý inventář ve smyslu § 20 zákona č.

229/1991 Sb., ve výši 1.330.221,- Kč. Při svém rozhodování

vycházel uvedený soud ze zjištění, že žalobci nepochybně jsou

dalšími oprávněnými osobami, uvedenými v § 4 odst. 2 zákona č.

229/1991 Sb., v platném znění. Je také nepochybné, že právní

předchůdci žalobců byli vlastníky živého a mrtvého inventáře,

jakož i zásob, které přešly na stát zákonem předpokládaným

způsobem. Žalobci však neprokázali, že potřebují živý a mrtvý

inventář k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby. Nikdo

ze žalobců nezajišťoval zemědělskou výrobu, a to ani

prostřednictvím řádné nájemní smlouvy. Byť jsou tři ze žalobců

registrováni jako soukromě hospodařící, dosud hospodařit

nezapočali. Tvrdili sice před soudem, že v budoucnosti určitým

způsobem zemědělskou výrobu zajistí, žádný hmatatelný důkaz však

o tom soudu nepodali. Pozemky jsou zemědělsky obhospodařovány,

avšak ještě iniciativou státního zásahu, nikoliv v důsledku

jednání žalobců. Nebyla tedy splněna podmínka § 20 odst. 1

zmíněného zákona, a proto žalobcům nevznikl nárok na náhradu za

živý a mrtvý inventář.

Proti rozsudku podali navrhovatelé odvolání, ve kterém

namítali, že předložili soudu kopii výpovědi z nájmu všech

zemědělských pozemků, a tři ze žalobců jsou registrováni jako

samostatně hospodařící rolníci, čímž prokázali jednoznačně vůli

zemědělskou výrobu zajistit. Peněžité plnění požadují proto, aby

mohli nakoupit zemědělskou techniku. Pokud chtějí zajišťovat

zemědělskou výrobu vlastními silami, dostávají se rozhodnutím

soudu do neřešitelné situace, neboť zemědělskou a lesní výrobu

nemohou zajistit, protože nemají potřebný inventář a potřebný

inventář se jim nevydá, protože nezajišťují zemědělskou výrobu.

Během soudního řízení došlo ke změně žalobního petitu tak, že

žalobci navrhli místo peněžité náhrady převod této pohledávky na

Pozemkový fond, jak to několikrát během jednání doporučoval

zástupce žalovaného. Soud tuto změnu petitu svým usnesením

připustil, avšak v rozsudku tento alternativní petit zcela

ignoroval.

O odvolání stěžovatele pak rozhodoval Krajský soud v Českých

Budějovicích, který prováděl další dokazování a dne 8.11.1995

vydal rozsudek čj. 5 Co 1673/95-50, kterým rozsudek soudu I.

stupně potvrdil. Krajský soud však odůvodnil svůj rozsudek jiným

právním názorem a to tím, že žalobci uplatnili svůj nárok u soudu

po uplynutí zákonem stanovené lhůty, tedy opožděně, čímž právo na

náhradu za živý a mrtvý inventář zaniklo. Krajský soud nemohl

rozhodovat o stejném petitu jako okresní soud, neboť jeden

z navrhovatelů zemřel a za něj vstoupili do řízení jeho dědicové.

Odvolací soud proto rozhodoval o petitu ve znění, které vyplynulo

z procesního nástupnictví. Podle § 20 odst. 5 zákona o půdě právo

na náhradu živého a mrtvého inventáře zaniká, nebude-li uplatněno

ve lhůtách uvedených v § 13 téhož zákona. Závisí-li právo na

náhradu na rozhodnutí Pozemkového úřadu nebo soudu, končí tato

lhůta uplynutím 6 měsíců ode dne právní moci rozhodnutí. Podle §

13 odst. 1 zákona o půdě náhrady za živý a mrtvý inventář podle

§ 20 může oprávněná osoba uplatnit do 31.3.1993, jinak právo

zanikne. Odvolací soud vycházel z toho, že lhůty stanovené v ust.

§ 13 odst. 1 a § 20 odst. 5 zákona o půdě platí pro uplatnění

nároku u soudu. Stěžovatelé podali žalobu k soudu dne 15.9.1994.

Odvolací soud vyšel z toho, že v daném případě právo na náhradu za

živý a mrtvý inventář záviselo na rozhodnutí Pozemkového úřadu

o vydání nemovitostí a že tudíž lhůta stanovená v ust. § 13 odst.

1 zákona o půdě skončí až uplynutím 6 měsíců od právní moci

rozhodnutí Pozemkového úřadu o vydání nemovitostí. Rozhodnutí

Pozemkového úřadu v této věci nabylo právní moci dne 13.1.1994,

takže lhůta pro uplatnění nároku na náhradu za živý a mrtvý

inventář skončila navrhovatelům dne 13.7.1994. Z toho vyplývá, že

navrhovatelé uplatnili návrh pozdě. Krajský soud proto rozsudek

okresního soudu dne 8.11.1995, pod čj. 5 Co 167/395-50, jako věcně

správný, potvrdil. Rozsudek nabyl právní moci dne 30.11.1995.

Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel včas ústavní

stížnost, v níž poukazuje na to, že: krajský soud porušil základní

právo uvedené v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, dále právo navrhovatele

na soudní ochranu práv, jak je zakotveno v čl. 90 Ústavy a čl. 36

Listiny základních práv a svobod a konečně, že postupem soudu bylo

porušeno jeho právo na spravedlivé projednání věci před nezávislým

a nestranným soudem, jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozsudkem Krajského soudu

v Českých Budějovicích byla porušena jeho výše uvedená základní

práva, protože soudci při rozhodování ve věci neaplikovali

všechna, nýbrž jen některá zákonná ustanovení upravující institut

náhrady za živý a mrtvý inventář. Dále soud podle stěžovatele

nepřihlížel k důkazu provedenému rozhodnutím Ministerstva

zemědělství ČR, aniž by pro to měl důvod a aniž by tento postup

vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Podle stěžovatele nelze celé

jednání považovat za spravedlivé, jestliže při jednání odvolací

soud nepřihlédl k výsledkům předchozího řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve

vyjádření k obsahu ústavní stížnosti, podepsaném předsedkyní

senátu a předsedou krajského soudu uvedl, že nebylo porušeno právo

na vázanost soudu zákonem. Odvolací soud v rozsudku, proti němuž

ústavní stížnost směřuje, zaujal právní názor, že je v souzené

věci nutno aplikovat ustanovení § 20 odst. 5 zákona č. 229/1991

Sb., ve znění platném v době rozhodování soudu. Ze zjištění

okresního soudu, jehož rozsudek krajský soud přezkoumával,

neplynulo, že rozhodnutí Ministerstva zemědělství o určení povinné

osoby ze dne 20.6.1994 bylo rozhodnutím uvedeným v § 20 odst. 7

zákona o půdě, tedy rozhodnutím o určení povinné osoby podle

zákona č. 243/1992 Sb. Zaujetím určitého právního názoru nedošlo

k porušení práva na soudní ochranu. Odvolací soud neaplikoval

ustanovení § 20 odst. 7 zákona o půdě, a proto k němu neprováděl

ani další dokazování. Vycházel ze zjištění okresního soudu

a obsahu rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR. Ze žádného

ustanovení zákona o půdě neplyne povinnost oprávněné osoby učinit

v určité lhůtě výzvu k vydání náhrady za živý a mrtvý inventář

podle § 20 cit. zákona. Z toho odvolací soud dovodil svůj právní

závěr o tom, že lhůty uvedené v § 13 a § 20 odst. 5 zákona o půdě,

týkající se náhrad podle § 20 téhož zákona, jsou lhůty k uplatnění

nároku u soudu. Krajský soud v Českých Budějovicích pak navrhl

ústavní stížnost zamítnout.

V této souvislosti je třeba podotknout, že Ústavní soud není

oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není

vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a již proto

nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich

činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy postupují ve shodě

s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83

Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy

ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 občanského

soudního řádu); jestliže obecné soudy při svém rozhodování

respektují kautely dané ustanovením § 132 občanského soudního

řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení

důkazů obecnými soudy. Protože navrhovatel ve své ústavní

stížnosti namítal právě porušení některých základních práv

a svobod, zabýval se Ústavní soud stížností z tohoto hlediska.

Čl. 95 Ústavy ČR stanoví, že soudce je při rozhodování vázán

zákonem. Tato ustanovení Ústavy určují základní principy jednání

soudu v právním státě. Jednáním soudu nemohou být porušeny. Poukaz

stěžovatele na porušení jeho práv zakotvených v tomto článku je

tedy bezpředmětný.

Čl. 36 Listiny základních práv a svobod stanoví právo na

soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se

stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu

a ve stanovených případech u jiného orgánu. Kdo tvrdí, že byl na

svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se

obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí.

Tato uvedená práva stěžovatele postupem soudu nebyla porušena.

Stěžovateli bylo umožněno, aby se obrátil se svou věcí na

nezávislý soud, který o ní jednal a vydal příslušné rozhodnutí.

Jiná situace ovšem nastala v případě namítaného porušení čl.

90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod. Čl. 90 Ústavy ČR stanoví, že soudy jsou

povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem

poskytovaly ochranu právům. Úmluva o ochraně lidských práv

a základních svobod, zveřejněná pod č. 209/1992 Sb. v čl. 6 odst.

1 stanoví, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla

spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým

soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech

nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění

proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk

a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části

procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní

bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují

zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků, anebo

v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem

ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům

spravedlnosti. Jedná se tedy o právo na spravedlivý proces,

veřejnost jednání, přiměřenost délky jednání a veřejnost vyhlášení

rozsudku. Je zřejmé, že v posuzovaném případě celé jednání před

soudy bylo veřejné, řízení probíhalo obvyklou rychlostí. Pokud

došlo k jakýmsi "průtahům", byly odůvodněny smrtí jednoho

z účastníků a následujícím dědickým řízením, bez kterého soud

nemohl ve věci rozhodnout. V těchto bodech práva stěžovatele

porušena nebyla.

Stěžovatel však v ústavní stížnosti také namítá, že jeho

proces nebyl spravedlivý, když krajský soud nepřihlížel k určitým

důkazům provedeným okresním soudem, aniž by toto své stanovisko

jakkoli v rozsudku odůvodnil, především nepřihlížel k rozhodnutí

Ministerstva zemědělství ČR, čj. 1034, ze dne 20.6.1994, kterým se

určuje povinná osoba pro poskytnutí náhrady za vnesený živý

a mrtvý inventář S.D.D., s.p. Toto rozhodnutí bylo předloženo jako

důkaz již na prvém jednání okresního soudu dne 25.11.1994 a do

spisu bylo vloženo s doložkou právní moci na jednání dne

17.3.1995. Okresní soud se s tímto důkazem nijak nevypořádal,

pouze vzal za prokázané, že žalobci uplatnili u Ministerstva

zemědělství ČR nárok na vydání rozhodnutí, ve kterém by bylo

určeno, kdo je povinnou osobou k poskytnutí náhrad za živý a mrtvý

inventář. Krajský soud v Českých Budějovicích se tímto důkazem

rovněž nezabýval, přestože se soustředil v odůvodnění svého

rozsudku na otázku lhůt pro uplatnění nároku na náhradu za živý

a mrtvý inventář. Tvrzení, které uvádí ve stanovisku k ústavní

stížnosti, totiž že "zjištění okresního soudu, jehož rozsudek

krajský soud přezkoumával, neplynulo, že rozhodnutí Ministerstva

zemědělství o určení povinné osoby ze dne 20.6.1994 bylo

rozhodnutím uvedeným v § 20 odst. 7 zákona o půdě, tedy

rozhodnutím o určení povinné osoby podle zákona č. 243/1992 Sb.",

je nepřesvědčivé. Není totiž zřejmé, jaký jiný charakter by

zmíněné rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR mohlo mít, když

i jeho petit s odvoláním na § 9 zákona č. 243/1992 Sb. určuje

povinnou osobu k poskytnutí náhrady za vnesený živý a mrtvý

inventář ve smyslu § 20 zákona č. 229/1991 Sb. Navíc se ani

krajský soud s tímto důkazem stěžovatele v odůvodnění svého

rozhodnutí nevypořádal, když se jím vlastně ani nezabýval a ani

nevysvětlil, proč tak neučinil.

Svým postupem tedy Krajský soud v Českých Budějovicích

porušil zásadu spravedlivého procesu, zakotvenou v čl. 90 Ústavy

ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních

svobodách (č. 209/1992 Sb.). Ústavnímu soudu proto nezbylo, než

rozhodnout, jak je uvedeno ve výroku tohoto nálezu, a napadené

rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil

a z důvodů procesní ekonomie zrušil i předchozí rozhodnutí

Okresníhosoudu v Českém Krumlově.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 27. června 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru