Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 31/02Usnesení ÚS ze dne 05.12.2002Předepsání daňových částek, které nebyly sraženy nebo vybrány ve stanovené výši. Povinnost zaměstnavatele zajišťovat plnění běžn

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojn... více
Věcný rejstříkDůkaz
daň/nedoplatek
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 43/28 SbNU 483
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.31.02
Datum podání17.01.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1991 Sb., čl. 1 odst.4, čl. 1 odst.6

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 31, § 69 odst.1

586/1992 Sb., § 6 odst.1 písm.a, § 6 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 31/02 ze dne 5. 12. 2002

U 43/28 SbNU 483

Předepsání daňových částek, které nebyly sraženy nebo vybrány ve stanovené výši. Povinnost zaměstnavatele zajišťovat plnění běžn

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti P. BRNO, a. s., zastoupené JUDr. P. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. října 2001, čj. 29 Ca 516/2000-45, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne

14. září 2000, čj. 110-1928/2000-0106, a rozhodnutí Finančního úřadu Brno I ze dne

21. prosince 1999, čj. 166035/99/288937/5421, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek (po odstranění vad plné moci zástupce § 31 odst. 1 zákona) ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné rozhodnutí obecného soudu (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne

9. října 2001- 29 Ca 516/2000-45) a spolu s ním také jemu předcházející rozhodnutí správních orgánů (Finančního ředitelství v Brně ze dne 14. září 2000 - 110-1928/2000-0106 a Finančního úřadu Brno I ze dne 21. prosince 1999 - 166035/99/288937/5421 - platební výměr) a tvrdila, že označené orgány veřejné moci hrubě zneužily vrchnostenské postavení státu, kdy svými rozhodnutími porušily jednak zákon (zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a zák. č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jednak práva plynoucí z čl. 1 ve spojení s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a to vše způsobem, který vyvolal zásah do práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod; dále došlo k porušení čl. 1 , čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv došlo tím, že správní orgány - stručně shrnuto - stěžovatelce vyměřily (dodatečným platebním výměrem) daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za zdaňovací období roku 1997 ve výši 1,134.528,- Kč, ačkoli pro takový postup ani co do takového způsobu vyměření daně ani co do její výše nebyly splněny zákonné podmínky (upřely jí její procesní práva dle zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ZSDP, např. přítomnost stěžovatelky při výslechu O. S., F. S., A. N.). Podrobnou argumentací v meritu věci stěžovatelka vyvodila závěr o nezákonném rozhodnutí správních orgánů, které přes její námitky a tvrzení "řádně nezkoumaly dodržení zákonných podmínek pro použití způsobu stanovení daně ze závislé činnosti" a tyto orgány vyložily zákon ústavně nekonformním způsobem.

Obdobné námitky vznesla stěžovatelka i vůči rozhodnutí obecného soudu, který ve stěžovatelčině věci rozhodoval v režimu správního soudnictví a nadto mu vytknula, že ve svém (žalobu zamítavém) rozhodnutí se omezil "jen na vágní argumentaci o udržitelnosti závěru finančních úřadů o zastírání skutečného obsahu právních úkonů stěžovatelky a jejími dodavateli, kdy se ani slovem nevypořádal s tvrzeními stěžovatelky". Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud svými nálezy zrušil všechna rozhodnutí napadená ústavní stížností.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle skutkových zjištění z předchozích řízení přistoupily správní orgány k vyměření daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za zdaňovací období roku 1997, která byla předepsána stěžovatelce k přímému placení pro závažné nedostatky v jejím účetnictví zjištěné následnou kontrolou, spočívajících v zastírání skutečného obsahu právních úkonů stěžovatelky (§ 2 odst. 7 ZSDP), kdy obsah smluv o dílo uzavřených mezi stěžovatelkou jako objednatelkou a zhotoviteli, odpovídal pracovněprávním vztahům.

Za tohoto stavu, kdy Ústavnímu soudu ve smyslu jeho ustálené rozhodovací praxe nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost či legalitu rozhodnutí orgánů veřejné moci (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další) a kdy stěžovatelka předložila správci daně jednotlivé smlouvy s dodavatelskými firmami, jakož i daňové doklady na jejich základě vystavované, jež sloužily k zastírání skutečného obsahu smluvních vztahů mezi stěžovatelkou a těmito subjekty, které směřovaly k mezinárodnímu pronájmu pracovních sil, který se na jejich základě realizoval, a zejména kdy správní orgán II. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (§ 49 odst. 3 ZSDP) podrobně vyložil důvody, které jej vedly k zamítnutí stěžovatelčina odvolání, nelze dospět k závěru, že správní orgány při vyměření daně stěžovatelce postupovaly v rozporu se zákonem a zejména že svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva, jichž se stěžovatelka dovolávala.

Nejiná situace je co do rozhodnutí obecného soudu, jímž byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta (§ 250j odst. 1 o. s. ř.); v režimu správního soudnictví posuzoval tento soud v mezích zákonem stanovených zákonnost napadených správních rozhodnutí (§ 250i o. s. ř.) a také on své rozhodovací důvody podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), a to natolik úplně, že mu nelze ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nic vytknout.

Jestliže tedy stěžovatelka jako daňový poplatník vážným způsobem porušila povinnosti jí uložené, zejména § 1 odst. 4, 6 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, který ukládá podnikatelům při plnění běžných úkolů, vyplývajících z předmětu jejich činnosti, je zajišťovat svými zaměstnanci v pracovněprávních vztazích dle zákoníku práce (zák. č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů), nelze správci daně vytýkat, že za stavu, jak správním orgánem I. stupně byl zjištěn, přistoupil k dodatečnému vyměření daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti [§ 6 odst. 1 písm. a), odst. 2 zák. č. 586/1992 Sb., v platném znění pro rok 1997]. Stěžovatelka jako plátce mzdy v postavení zaměstnavatele byla povinna srazit daň z daňového základu ve stanovené výši, pokud stěžovatelka takto daň nezajistila, byla jí příslušná částka předepsána k přímému placení (dle § 69 odst. 1 ZSDP); postup správce daně tak byl zcela ve shodě se zákonem a důsledně vzato také v souladu s ústavním pořádkem republiky.

Obdobně neobstojí stěžovatelčina námitka stran tvrzení neúplnosti a nesprávnosti řízení, dle níž se orgány státní správy a obecný soud nezabývaly skutkovou stránkou věci, a že rozhodnutí nemají oporu v provedeném dokazování; zde totiž stěžovatelka přehlíží - pokud měla na mysli, že nebyla přítomna výslechu svědků učiněném v jiné věci, kdy jejich výpověď byla použita v dokazování (i když lze přisvědčit jistou relevanci těmto námitkám), že skutečnosti použité jako daňové pomůcky § 31 odst. 4 ZSDP (vypovídací hodnota těchto prostředků se jeví nepříliš významná) zapadají do kontextu dalších provedených svědeckých výpovědí, uzavřených smluv, faktury atd. Tvrzení vznesená stěžovatelkou jsou pro posouzení věci očividně nerozhodná.

Ústavní stížnost je takto v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky s rozhodnutím obecnéhosoudu, dále odkazuji na odůvodnění ústavní stížnosti obdobného rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. III. ÚS 48/02.

Z důvodů takto vyložených byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavníhosoudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 5. prosince 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru