Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3099/14 #1Usnesení ÚS ze dne 15.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
odůvodnění
škoda/odpovědnost za škodu
zaměstnanec
odpovědnost
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3099.14.1
Datum podání22.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 147 odst.1, § 170, § 152, § 182, § 250, § 257

99/1963 Sb., § 132, § 79


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3099/14 ze dne 15. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky FANER SPEDITION s. r. o., IČ 27772217, se sídlem Křelov, Lipové náměstí 383/9a, zastoupené Mgr. Markem Gocmanem, advokátem Advokátní kanceláře Jünger, Gocman a Kopřiva, se sídlem Ostrava - Mariánské Hory, 28. října 219/438, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2014 č. j. 21 Cdo 2084/2014-245, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 22. 9. 2014, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že Nejvyšší soud jím porušil její ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 a 95 Ústavy České republiky.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 3. 2012 č. j. 16 C 241/2011-80 byla zamítnuta žaloba Antonína Zbořila, kterou se tento žalobce na stěžovatelce domáhal zaplacení částky 49 110 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále pak jím bylo jednak zastaveno řízení o protinávrhu stěžovatelky, aby žalobce byl povinen zaplatil jí částku 7 920,96 € (výrok II), a jednak jím byl zamítnut stěžovatelčin protinávrh, aby jí žalobce uhradil částku 8 727,35 € (výrok III), a současně bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).

3. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 10. 2013 č. j. 16 Co 252/2012-175 byl k odvolání stěžovatelky i žalobce rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku I tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci částku 49 110 Kč s příslušenstvím, ve výroku III byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 129 267 Kč a České republice na náhradě nákladů odvolacího řízení 1 059 Kč.

4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") odmítnuto stěžovatelčino dovolání s tím, že v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť stěžovatelka zpochybnila pouze skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že žalobce vznik škody nijak nezpůsobil, protože nebylo prokázáno, že o jednání žalované věděl a že je toleroval; současně jím Nejvyšší soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 495 Kč.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že se žalobce domáhal zaplacení výše uvedené částky z titulu neproplacených cestovních náhrad za pracovní cesty v letech 2010 a 2011 a že ona se vzájemným návrhem domáhala na žalobci náhrady poměrné části škody, která jí měla být způsobena úmyslným nerespektováním závazného pokynu stran cestovní trasy, v důsledku kterého musela hradit mýtné. Okresní soud dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že (stěžovatelka) měla žalobci dlužit nevyplacené cestovní náhrady, a jde-li o vzájemný návrh, že soud shledal, žalobce jí sice způsobil škodu, ale že se ona na ní měla podílet. Možno dodat, že okresní soud vzájemné nároky započetl, krajský soud pak vytkl okresnímu soudu, že se nezabýval otázkou zavinění, přičemž sám dospěl k závěru, že žalobce způsobil stěžovatelce škodu (maximálně) z nedbalosti a že za ni odpovídá pouze do výše 45 000 Kč.

6. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že v dovolání namítala nesprávné právní posouzení věci, spočívající v nesprávné aplikaci ustanovení § 147 odst. 1, § 152, § 170 a § 182 a násl. zákoníku práce včetně prováděcích předpisů, jež se týkají cestovních náhrad, ustanovení § 250 a 257 zákoníku práce týkající se odpovědnosti zaměstnance za škodu a dále § 79 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce nevylíčil rozhodné skutečnosti, a přesto byl nárok projednán, jakož i § 132 o. s. ř. Podrobně přitom stěžovatelka dle svých slov specifikovala, v čem konkrétně spatřovala nesprávné právní posouzení věci ze strany soudů nižších stupňů, přičemž namítáno bylo jak ve vztahu k nároku na zaplacení údajně nevyplacených cestovních náhrad, tak ve vztahu ke vzájemnému nároku na zaplacení náhrady škody.

7. Nesprávné právní posouzení pak bylo konkrétně namítáno jednak k tomu, že soud v rozporu s § 170 zákoníku práce neurčil přesnou výši nároku žalobce, a to s odkazem na uvedené předpisy, a že nekonstatoval zánik nároků žalobce v důsledku jejich zaplacení, ačkoliv platby byly vůči němu prokázány. V dovolání upozornila i na to, že výše škody nebyla mezi účastníky sporná, najisto bylo také postaveno, kdo za škodu odpovídá a jaké je jeho zavinění, a to (podle stěžovatelky) přinejmenším ve formě eventuálního úmyslu (uvedenou skutečnost vyvodila z toho, že si žalobce musel být vědom toho, že koná trasu po zpoplatněných cestách, a tedy i toho, že ona jako provozovatelka vozidla bude muset zaplatit mýto), a proto byla nesprávně aplikována ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti zaměstnance za škodu. Nesprávný právní názor měl (tedy) spočívat i v nesprávném posouzení subjektivní složky zavinění.

8. V návaznosti na to stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné v důsledku nedostatečného odůvodnění. Ačkoliv totiž v dovolání obsáhle vysvětlila, proč považuje právní posouzení věci soudy nižších stupňů za nesprávné, dovolací soud se spokojil s konstatováním, že byl uveden jiný dovolací důvod, aniž by specifikoval, jaké závěry jej k takové úvaze vedly. Poukazuje na povinnost soudu řádně odůvodňovat svá rozhodnutí, tj. způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., přičemž se dovolává judikatury Ústavního soudu (konkrétně rozhodnutí vydaných např. ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 170/99, II. ÚS 444/01 a I. ÚS 654/03) a v návaznosti na ni svého ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. ve vztahu k napadenému rozhodnutí žádný k dispozici neměla.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.

11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká Nejvyššímu soudu vadné, resp. nedostatečné odůvodnění jeho usnesení a potažmo porušení práva na projednání a rozhodnutí věci. Ústavní soud musí v prvé řadě připomenout, že podle ustanovení § 243f odst. 3 věty první o. s. ř. má dovolací soud za povinnost v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, (pouze) stručně uvést, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Dané pravidlo představuje výjimku z pravidla plynoucího z ustanovení § 157 odst. 2 a § 169 odst. 4 o. s. ř., neboť stanovuje povinnost uvést pouze stručný popis důvodů rozhodnutí bez nutnosti reprodukčního popisu dosavadního průběhu řízení či obsáhlé argumentace k důvodům rozhodnutí; nicméně i odůvodnění takového usnesení musí odpovídat požadavkům předvídatelnosti a srozumitelnosti; nepostačuje proto pouze odkaz na text příslušného ustanovení občanského soudního řádu a obecné konstatování, že nebyl uplatněn zákonem přepokládaný dovolací důvod [srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 313/14 mutatis mutandis (dostupný na adrese http://nalus.usoud.cz)].

12. Ústavní soud poté, co si vyžádal rovněž spisový materiál, však dospěl k závěru, že v projednávané věci se o takový případ nejedná, byť dovolací soud své rozhodnutí zdůvodnil velice stručně (a výslovně se vyjádřil jen ke stěžovatelčině argumentaci týkající se náhrady škody). Jak plyne z odůvodnění napadeného usnesení, Nejvyšší soud vyložil text stěžovatelčina dovolání tak, že ve skutečnosti je jím napadán zjištěný skutkový stav věci. Za účelem přezkoumání ústavnosti daného postupu (závěru) Nejvyššího soudu si Ústavní soud vyžádal příslušný soudní spis, přičemž z obsahu dovolání (viz č. l. 220-223) zjistil, že primárně v něm stěžovatelka obsáhle polemizovala se skutkovým závěrem soudů nižších stupňů stran existence (konkrétní výše a možného zániku) žalobcova nároku, přičemž vyslovila nesouhlas s tím, jak bylo vedeno dokazování, resp. o jaké důkazy obecné soudy svůj závěr opřely, jednak odmítla zjištění soudů ohledně svého podílu na vzniku škody, resp. jak tuto skutečnost krajský soud zhodnotil z hlediska žalobcova zavinění. Jinak vyjmenovala zákonná ustanovení, jež měla být porušena, a namítla-li nesprávné právní posouzení, pak zcela okrajově, a (což je podstatné) nanejvýš zprostředkovaně.

13. Dlužno dodat, že současná právní úprava klade na dovolatele poměrně přísné nároky, jde-li o vyhovění obsahovým náležitostem dovolání (srov. § 241a o. s. ř.). Na straně druhé nelze přehlédnout, že daná pravidla "nutí" dovolatele právě k tomu, aby si uvědomil povahu námitek, jež míní v dovolání uplatnit; podle § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. musí totiž dovolatel jednak vymezit důvod dovolání, a to tak, že uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, a jednak je jeho povinností uvést, v čem spatřuje přípustnost dovolání, tj. musí specifikovat, které z hledisek uvedených (mj.) v § 237 o. s. ř. považuje za splněné a dále (podle situace), proč tomu tak mělo být. Stěžovatelka v úvodu dovolání jen obecně uvedla, že dovolání pokládá za přípustné, protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného, resp. procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. O jakou zcela konkrétní právní otázku by mělo jít, však z dovolání neplyne, a vzhledem k tomu není ani zřejmé, jak stěžovatelka k závěru o dovolacím soudem dosud neřešené otázce vlastně dospěla, a to v tak frekventované oblasti rozhodování, jako je náhrada škody nebo procesní problematika v oblasti břemene tvrzení či hodnocení důkazů. Za těchto okolností Ústavní soud nemá, co by mohl dovolacímu soudu vytknout, pokud stěžovatelčino dovolání po meritorní stránce neprojednal - buď z objektivního hlediska relevantní dovolací důvod v dané věci neexistoval, nebo si stěžovatelka při formulaci dovolání (resp. právních otázek) nepočínala dostatečně pečlivě. V postupu Nejvyššího soudu tak nebylo zjištěno extrémní vybočení z ústavních pravidel soudního řízení, pro které by jeho rozhodnutí ve světle ustálené judikatury Ústavního soudu v této oblasti bylo třeba zrušit.

14. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru