Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 309/04 #1Usnesení ÚS ze dne 19.08.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkTrestný čin
řízení/zastavení
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.309.04.1
Datum podání17.05.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 8 odst.3

141/1961 Sb., § 307


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 309/04 ze dne 19. 8. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 309/04

Ústavní soud rozhodl dne 19. srpna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, o ústavní stížnosti A. Z., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2004 sp. zn. 6 To 584/2003 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. listopadu 2003 sp. zn. 16 T 23/2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá shora označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi, respektive v řízení jejich vydání předcházejícím došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva).

Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti i obsahu připojených napadených rozhodnutí, byl stěžovatel rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (vydaným tímto soudem v trestní věci stěžovatele již v pořadí jako druhým, když jeho předchozí zprošťující rozsudek byl k odvolání státního zástupce odvolacím soudem zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení) dne 25. listopadu 2003 sp. zn. 16 T 23/2003 uznán vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. za to, že dne 28. května 2002 v Praze 6, v pojišťovně U., a. s. nejprve prostřednictvím makléře P. D., následně i písemně v podobě protokolu Hlášení škodní události, oznámil vznik škody při dopravní nehodě na osobním vozidle Mercedes S320, SPZ ALA 44-43, které je evidováno na firmu C., a. s., Praha 2, Karlovo nám. 31, ke které mělo údajně dojít dne 27. května 2002 v 03.50 hod. v obci Černošice způsobem jím udávaným a současně požádal o výplatu pojistného plnění z titulu pojistné smlouvy, které by bylo vyplaceno ve výši 817.663,-Kč, přitom uvedl nepravdivé údaje o době, místě a průběhu vzniku nehody na vozidle, jakož i o rozsahu jeho poškození, přičemž k výplatě pojistného nedošlo, neboť pojišťovna včas zjistila nepravdivé údaje stran vzniku pojistné události (bližší specifikace skutku je uvedena ve skutkové větě uvedeného rozsudku). Podle zákonné trestní sazby § 250a odst. 4 tr. zák. uložil obvodní soud stěžovateli trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem jeho výkonu dle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 tr. zák. na zkušební dobu tří let.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž zdůrazňoval, že nebyl nikdy a nikým informován, že věc je v šetření policie, a byl to on sám, kdo zabránil pojišťovně ve výplatě pojistného. Připouštěl, že se dopustil pokusu trestného činu, avšak svým vlastním a dobrovolným jednáním odstranil nebezpečí, které hrozilo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu. Proto, dle jeho názoru, mělo být aplikováno ust. § 8 odst. 3 tr. zák. a on měl být pro zánik trestnosti obžaloby podle § 226 písm. e) tr. ř zproštěn. Pro případ, že by se odvolací soud s tímto jeho návrhem neztotožnil, stěžovatel v odvolání dále namítal, že jeho verze skutkového děje, že ke škodné události skutečně došlo, nebyla vyvrácena, rozdíly byly zjištěny pouze v čase a místě nehody a nelze tak dojít k závěru, že pojistné plnění by bylo v celém rozsahu vyplaceno neoprávněně. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu Rt 29/2003, tak tvrdil, že dokazování nebylo úplné, považoval skutková zjištění výše škody se týkající za nedostatečná a domáhal se proto zrušení rozsudku soudu I. stupně a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí.

Městský soud v Praze, který o podaném odvolání rozhodoval ústavní stížností napadeným rozsudkem, považoval odvolání stěžovatele za částečně důvodné. S požadavkem stěžovatele na aplikaci ust. § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák. se odvolací soud z důvodů podrobně v jeho rozhodnutí rozvedených neztotožnil, když shodně se závěry soudu I. stupně neshledal v jednání stěžovatele uvedeným ustanovením požadovaný znak dobrovolnosti, avšak na druhé straně další odvolací námitku stěžovatele týkající se zjištění výše škody akceptoval. V tomto směru vycházel ze závěru, že v daném případě nebylo možno prokázat, že rozdíl mezi plněním, které stěžovatel od pojišťovny pro firmu C. hodlal získat a pojistným plněním, které by náleželo, kdyby neuvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje při uplatnění nároku na pojistné plnění, je větší než nula, a proto podle úvahy tohoto soudu nemohlo jednání stěžovatele vykazovat znaky pokusu trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. a tuto právní kvalifikaci nepoužil. Uznal tak stěžovatele vinným trestným činem pojistného podvodu "pouze" podle odstavce 1. uvedeného ustanovení tr. zák a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, kterýžto trest podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let.

Proti těmto rozsudkům obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel po rekapitulaci průběhu trestního řízení poukazuje na to, že je osobou bezúhonnou, ke svému jednání (v intencích rozsudku městského soudu) se v plném rozsahu doznal a případnému škodlivému následku posléze ve spolupráci s firmou C. zabránil. Zejména pak zdůrazňuje, že s ohledem na uvedené okolnosti již před soudem I. stupně navrhl, aby pro případ právní kvalifikace dle § 250a odst. 1 tr. zák. bylo trestní stíhání ve smyslu ust. § 307 tr. ř. podmíněně zastaveno. Před soudem I. stupně však došlo k takovému právnímu posouzení, které stěžovatelem navrhovaný postup v rámci tzv. odklonu znemožňovalo, když byl uznán vinným trestným činem se sazbou převyšující pět let. Stěžovatel v ústavní stížnosti vychází z názoru, že rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání je přípustné pouze před soudem I. stupně a dovozuje tak, že za stavu, kdy u odvolacího soudu došlo k překvalifikaci, která již tzv. odklon umožňovala, měl odvolací soud při dodržení pravidel spravedlivého procesu rozsudek soudu I. stupně zrušit a vrátit věc k novému projednání, kde by bylo možno zvažovat stěžovatelem navržený postup. Pokud tak odvolací soud neučinil, došlo jeho postupem k "odnětí instance". V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu také chybí jakákoliv zmínka o uvedeném návrhu stěžovatele, rozhodnutí navíc je třeba podle názoru stěžovatele hodnotit jako překvapivé. Z uvedených důvodů je proto stěžovatel přesvědčen o tom, že v jeho případě popsaným způsobem došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť právo na spravedlivý proces nepochybně zahrnuje i možnost uplatňovat práva před soudem příslušné instance.

Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy obecných soudů, není jim instančně nadřízen a nepřísluší mu tedy do jejich činnosti zasahovat, pokud dodržují zásady spravedlivého procesu a postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod.

Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 16 To 23/2003 dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Především nelze stěžovateli přisvědčit v tom, že by rozhodnutí odvolacíhosoudu bylo "překvapivé". Nemůže jím být již proto, že tímto rozhodnutím bylo odvolání stěžovatele zčásti vyhověno, když odvolací soud přisvědčil jeho námitkám týkajícím se zjištění výše případné škody a v důsledku toho také měnil právní kvalifikaci stěžovatelova jednání. V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu jsou pak úvahy tohoto soudu zevrubně rozvedeny a podrobně a přesvědčivě je zde také vysvětleno, na základě jakých skutkových zjištění a jejich zhodnocení nebylo aplikováno ust. § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák. Pokud pak jde o stěžovatelem tvrzené "odnětí instance", nebylo možno při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti pominout rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 505/2003 ze dne 25. června 2003, v němž tento soud zaujal názor (odlišný od názoru autorů Komentáře k Trestnímu řádu, C. H. Beck 2002), totiž názor, že k podmíněnému zastavení trestního stíhání může docházet i v průběhu odvolacího řízení. Bylo tedy především na stěžovateli samotném, aby v odvolacím řízení svůj návrh na podmíněné zastavení trestního stíhání zopakoval, což, jak patrno z obsahu spisu, neučinil. S přihlédnutím k tomu, že rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání je věcí úvahy příslušného soudu a nejde o rozhodnutí nárokové, pak samotný fakt, že odvolací soud se možností tzv. odklonu ve svém rozhodnutí výslovně nezabýval, nelze hodnotit jako nesprávnost dosahující svou intenzitou protiústavnosti.

Ústavnísoud proto z uvedených důvodů v posuzovaném případě zásah do ústavně zaručených práv, jejichž porušení v ústavní stížnosti stěžovatel namítal, neshledal, a proto jeho ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2004

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru