Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3089/16 #1Usnesení ÚS ze dne 12.09.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Praha
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest ... více
Věcný rejstříktrest/výkon
stížnost
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.3089.16.1
Datum podání15.09.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 251, § 249

40/2009 Sb., § 83 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3089/16 ze dne 12. 9. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Z. D., zastoupeného JUDr. Michalem Špirkem, advokátem, sídlem Vysoká 92, Rakovník, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. července 2016, č. j. 11 To 352/2016-67, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

2. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 7. 2016 č. j. 11 To 352/2016-67 byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 6. 2016 sp. zn. 2 T 189/2015-57, jímž bylo podle § 83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), rozhodnuto, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců uložený mu trestním příkazem okresního soudu ze dne 23. 12. 2015 č. j. 2 T 173/2015-28, a že podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku se pro výkon trestu zařazuje do věznice s dozorem. Tento trest mu byl uložen za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel uvádí, že proti rozhodnutí okresního soudu ze dne 23. 6. 2016 podal okamžitě po jeho vyhlášení stížnost. Následně dne 7. 7. 2016 požádal nadepsaný soud o poskytnutí dodatečné lhůty za účelem doplnění stížnosti. Toto doplnění pak provedl dne 5. 8. 2016. Krajský soud však již dne 28. 7. 2016 o podané stížnosti rozhodl.

4. Takovýto postup stěžovatel považuje za chybný. I když to zákon v případě stížnosti výslovně neupravuje, dle stěžovatelova názoru by na základě analogie měla být použita právní úprava odvolání v § 251 odst. 1 trestního řádu, dle které nesplňuje-li odvolání náležitosti obsahu odvolání podle § 249 odst. 1 trestního řádu, vyzve předseda senátu k odstranění jeho vad v pětidenní lhůtě.

5. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že o jeho stížnosti nemělo být rozhodnuto, dokud nebyl vyzván k odstranění vad své stížnosti a neuplynula lhůta, která mu k tomu měla být stanovena. Jelikož se tak nestalo, došlo k zásahu do jeho práva na soudní ochranu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

8. Tvrdí-li stěžovatel, že měl být nejprve vyzván k odstranění vad své stížnosti, pak nutno poukázat na to, že, jak sám připouští, takovýto postup právní úprava nestanoví. Odvolání a stížnost jsou dva rozdílné opravné prostředky, užitelné proti rozdílným typům rozhodnutí a jejich právní úprava není zcela shodná.

9. Dále lze poznamenat, že stěžovatel měl v každém případě k doplnění své stížnosti několik týdnů času, a z ústavní stížnosti není zřejmé, proč by tato doba neměla být dostatečná. Přípis ze dne 7. 7. 2016, o kterém stěžovatel hovoří jako o žádosti o poskytnutí dodatečné lhůty, je nadto formulován jako sdělení stěžovatele soudu, že podanou stížnost doplní "ve lhůtě 14 dnů". To stěžovatel, jak plyne z jeho vlastních tvrzení, neučinil.

10. Ústavní soud jen na okraj poznamenává, že důvod pro vyslovení, že stěžovatel se ve zkušební době podmíněného odsouzení neosvědčil, se přitom jeví být jednoznačný, když v ní spáchal další úmyslnou trestnou činnost. Lze tak uzavřít, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti nepředkládá nic, co by svědčilo o pochybení obecných soudů a porušení jeho ústavně zaručených práv.

11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru