Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3088/17 #2Usnesení ÚS ze dne 26.07.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
právo na soudní a jinou právní ochra... více
Věcný rejstříkstyk rodičů s nezletilými dětmi
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.3088.17.2
Datum podání03.10.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 888, § 865


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3088/17 ze dne 26. 7. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného Mgr. Michaelou Sigmundovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Radlická 2000/3, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. června 2017 č. j. 26 Co 208/2017-684, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) nezletilé L. A. J., zastoupené městem Hořovice, sídlem Palackého náměstí 2/2, Hořovice, a 2) J. Č., zastoupené Mgr. Štěpánem Ciprýnem, advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel (dále též "otec") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále práva zaručená v čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 4, čl. 89 odst. 2, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Dále dle stěžovatele došlo k zásahu do práv dle čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dle čl. 3, 5, 7, 16 a 18 Úmluvy o právech dítěte.

2. Okresní soud v Berouně (dále též "okresní soud" nebo "soud prvního stupně") rozhodl usnesením ze dne 18. 4. 2017 č. j. 25 Nc 351/2015-612 k návrhu stěžovatele na úpravu jeho styku s vedlejší účastnicí 1) (dále též "nezletilá") o návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření tak, že ve výroku I zamítl návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, aby vedlejší účastnice 2) (dále též "matka") byla povinna předat stěžovateli nezletilou každé úterý od 14.00 hod. do 18.30 hod., každý čtvrtek od 14.00 hod. do pátku 14.00 hod. a každou sudou sobotu a neděli od 11.30 hod. do 18.30 hod. Ve výroku II zamítl návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, aby vedlejší účastnice 2) byla povinna mu předat nezletilou v době letních prázdnin v 27., 29., 31. a 34. týden vždy v pondělí od 9.00 hod. do úterý 18.30 hod., ve středu od 9.00 hod. do čtvrtka 18.30 hod. a od pátku 9.00 hod. do soboty 18.30 hod. s tím, že v době od 27. do 35. kalendářního týdne se neuplatní běžná úprava.

3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze (dále též "krajský soud" nebo "odvolací soud") napadeným usnesením tak, že se usnesení okresního soudu potvrzuje.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti namítá porušení svých ústavně zaručených práv, zejména v podobě svévole při rozhodování obecných soudů. Ta měla spočívat ve zcela odlišné interpretaci právních předpisů, než jak to vyžaduje judikatura Ústavního soudu, kterou stěžovatel obsáhle cituje a srovnává se svým případem. Konkrétně se to má týkat účelu předběžné úpravy ve věcech péče o nezletilé, kdy z judikatury plyne, že účelem této úpravy je zajištění co nejširšího styku i s rodičem, s nímž dítě trvale nežije, zatímco obecné soudy interpretují v této věci účel předběžného opatření jako zajištění styku v míře nezbytné, tedy zcela protichůdně. Navíc obecné soudy se ani nesnažily tuto svévoli odůvodnit odlišným výkladem. Stěžovatel dále namítá porušení práva na ochranu vzájemného práva dítěte a rodiče na rodičovskou výchovu a péči a práva na rodinný život spočívající v tom, že obecné soudy petrifikují minimalistickou zatímní úpravu styku vycházející z věku 9 měsíců celodenně kojeného dítěte v situaci, kdy do té doby matka zcela zamezila samostatné péči otce. Stěžovatel dále spatřuje v napadeném rozhodnutí porušení práva dítěte, kdy obecné soudy pominuly procesní pravidlo nejlepšího zájmu dítěte, když se nevypořádaly s tím, zda je vhodnější (lépe naplňující ochranu základních práv a zájmů dítěte) dosavadní úprava nebo úprava stěžovatelem navrhovaná. Konečně pak stěžovatel namítá porušení svého práva na spravedlivý proces (na soudní ochranu), spočívající v tom, že se obecné soudy nevypořádaly s právním názorem stěžovatele a s jím uváděnou judikaturou. Napadené usnesení je dle stěžovatele rozhodnutím, které nevratným způsobem zasahuje do celého budoucího života dítěte, když fakticky předjímá vyloučení otce z péče o dítě a omezení péče a výchovného působení celé poloviny rodiny dítěte. Tím působí dítěti (a stěžovateli) nevratnou újmu. To stejné stěžovatel vztahuje i k usnesení okresního soudu ze dne 18. 4. 2017 č. j. 25 Nc 351/2015-612. Lze očekávat, že odůvodnění rozhodnutí ve věci samé se bude opírat o fakt, že dítě je od narození v převažující řádné péči matky, tedy že není v zájmu dítěte toto prostředí, na které je navyklé, měnit. Tím soud zakonzervuje jednak nezákonné omezování péče otce matkou, jednak silně restriktivní rozsah styku, který soud sám nastavil ve věku 9 měsíců celodenně kojeného dítěte. Prakticky tak vyloučil naplnění zájmu dítěte na péči obou rodičů a zmařil účel řízení, tedy nalézt nejvhodnější řešení pro dítě.

III.

Vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení a replika stěžovatele

5. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi řízení a vedlejším účastníkům řízení.

6. Krajský soud ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a dále uvedl, že s argumentací stěžovatele v ústavní stížnosti nesouhlasí. Odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel z aktuálně zjištěných poměrů účastníků. Dříve provedená předběžná úprava odpovídá právu na zachování vztahů nezletilé k otci a zákonnému požadavku na zatímní úpravu rozsahu styku, proto rozšíření zatímní úpravy styku považoval odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za nedůvodné.

7. Město Hořovice, jako kolizní opatrovník nezletilé, Ústavnímu soudu sdělil, že s rozhodnutím obou soudů se zcela ztotožňuje. Otec má dle zjištění opatrovníka zajištěn styk s dcerou a víceméně ho využívá. Pokud ke styku nedojde, děje se tak především z důvodů na straně otce, kterými jsou jeho nemoc či případné pracovní vytížení. Matka styku otce s nezletilou v rozsahu stanoveném původním předběžným opatřením nebrání, striktně dodržuje stav podle rozhodnutí krajského soudu ze dne 25. 4. 2016. Opatrovník má za to, že vzhledem k věku nezletilé, jejímu vývoji, kdy již není biologicky nutně závislá na matce v důsledku kojení, vytvoření citové vazby s otcem a nutností jejího prohloubení a dalšího rozvíjení, tedy podstatné změny okolností, je na namístě otcův styk s nezletilou rozšířit. Toto stanovisko ostatně vyjádřil i v řízení ve věci samé, v němž došlo v mezidobí k rozhodnutí okresního soudu ze dne 22. 12. 2017, podle kterého okresní soud stanovil ve věci samé rozsah styku, pokud jde o čas strávený s nezletilou, v rozsahu téměř identickém, kterého se otec domáhal ve svém návrhu na vydání předběžného opatření. Otcem sledovaného účelu tedy bylo meritorním rozhodnutím dosaženo. Nutno podotknout, že matka v průběhu řízení s takovým rozšířením souhlasila, což je patrné z protokolu z jednání před okresním soudem. Lze tedy předpokládat, že matka bude rozhodnutí respektovat a otec bude mít možnost se s dcerou vídat ve výrazně rozšířeném rozsahu, jak sám chtěl. Kolizní opatrovník pro úplnost uvádí, že situace, kdy k rozhodnutí ve věci samé, a tím i rozšíření úpravy styku stěžovatele s nezletilou došlo až nyní, zčásti způsobil sám stěžovatel. Opakovaně od doby narození dítěte nereagoval na doporučení odboru sociálních věcí a zdravotnictví Městského úřadu Hořovice k podání návrhu na úpravu poměrů a styku. Soudní řízení bylo zahájeno až na podnět Městského úřadu Hořovice, a to dne 2. 11. 2015, resp. 2. 2. 2016. V průběhu jednání se otec několikrát ze soudního jednání omlouval a jednání tak muselo být odročeno. A to i přesto, že v návrhu na vydání předběžného opatření uvádí, že kromě pracovních povinností, které si má možnost díky akademické pozici flexibilně časově uspořádat, nemá jiné závazky, které by péči o dceru bránily. Soudem nařízeným jednáním se nepřizpůsobil, stejně tak jako několikrát v případě spolupráce s opatrovníkem, kdy např. probíhala pomoc při asistovaném styku, či měly proběhnout případové konference. Opatrovník je přesvědčen, že v době do vydání rozsudku ve věci samé neexistovala ani u stěžovatele ani u nezletilé naléhavá potřeba nové prozatímní úpravy, pročež navrhuje, aby Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.

8. Vedlejší účastnice 2) ve svém vyjádření uvádí, že s argumenty stěžovatele a s jeho návrhem na zrušení napadeného usnesení zásadně nesouhlasí, neboť je přesvědčena, že zejména s ohledem na okolnosti daného případu není účelné ani žádoucí, aby Ústavní soud zasahoval do rozhodnutí obecných soudů. V projednávané věci nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto by měla být stěžovatelem podaná stížnost odmítnuta.

IV.

Replika stěžovatele

9. Stěžovatel ve svých replikách na výše uvedená vyjádření setrval na své argumentaci, odmítl argumentaci účastníka i vedlejších účastníků, když zdůraznil, že jejich vyjádření postrádá vypořádání se s ústavněprávní argumentací stěžovatele, a dodal, že i přes vydané rozhodnutí ve věci samé (ze dne 22. 12. 2017) na podané ústavní stížnosti setrvává, neboť nebylo dosud (po více než 3 měsících) ani doručeno písemné vyhotovení rozsudku, tedy nezapočal ani běh odvolací lhůty. Otci nebyl ani po opakovaných urgencích ještě 16. 3. 2018 poskytnut do spisu soudcem ověřený protokol ze soudního jednání. Navzdory návrhu zástupce otce soud nevyhlásil předběžnou vykonatelnost rozsudku, tedy stav silně restriktivního styku by bez případného zásahu Ústavního soudu trval i v průběhu odvolacího řízení. Obecné soudy se dle stěžovatele dopustily dalších intenzivních zásahů do ústavních práv stěžovatele i nezletilé, a to usnesením krajského soudu ze dne 22. 11. 2017 č. j. 101 Co 46/2017-752, jímž opětovně krajský soud odmítl změnit zatímní úpravu styku vhodnou pro novorozence, navíc s odkazem na to, že "zvláště věkový posun" není relevantním důvodem.

10. Další zásah do ústavních práv stěžovatele a dítěte nastal usnesením okresního soudu ze dne 12. 12. 2017 č. j. 25 Nc 351/2015-760, jímž tento soud odmítl upravit vánoční prázdniny s odkazem na existující předběžné opatření krajského soudu vhodné pro dítě ve věku novorozence. Samotné vyhlášení rozsudku bez předběžné vykonatelnosti je pouze pokračováním porušování základních práv, kdy předběžnou úpravou z doby, kdy matka zcela znemožňovala samostatnou péči otce o kojeného novorozence, je prejudikováno nejen rozhodnutí soudu prvního stupně, ale i rozhodnutí odvolacího soudu, neboť si lze těžko za současného stavu styku představit jiné rozhodnutí, než jaké vynesl okresní soud. Stěžovatel tedy trvá na projednání své stížnosti a na zrušení napadeného usnesení, aby se mohl domáhat vhodnější zatímní úpravy pro dobu odvolacího řízení, která by otevřela cestu k naplnění nejlepšího zájmu dítěte být v péči obou rodičů, ať už v právní formě střídavé péče nebo širokého styku. Dosavadním průběhem řízení obecné soudy dle názoru stěžovatele aktivně zabránily naplnění zájmu dítěte být v péči obou rodičů (při srovnatelném zájmu rodičů o péči, možnosti a schopnosti rodičů o dítě pečovat), v příkrém protikladu se smyslem a účelem zákona, zejména čl. 32 Listiny a s čl. 5 a 18 Úmluvy o právech dítěte.

V.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

VI.

Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud v minulosti mnohokrát judikoval, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů obecných, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, pokud by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

13. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně i z vyžádaného soudního spisu.

14. Ústavní soud požádal okresní soud o zapůjčení soudního spisu sp. zn. 25 Nc 351/2015, přičemž této žádosti bylo vyhověno po opakovaných urgencích až po více než 6 měsících (první žádost ze dne 15. 1. 2018, spis zapůjčen až dne 2. 7. 2018). Takovéto jednání okresního soudu (a to jak samosoudkyně, tak předsedkyně soudu, která byla o dané situaci zpravena) je na hranici akceptovatelnosti ze strany Ústavního soudu a Ústavní soud musí důrazně apelovat na Okresní soud v Berouně, aby se takovýchto průtahů vyvaroval.

15. Z vyžádaného soudního spisu se mj. podává, že rozhodnutím krajského soudu ze dne 25. 4. 2016 č. j. 26 Co 157/2016-224 byl předběžným opatřením upraven styk otce s nezletilou tak, že otec je oprávněn mít nezletilou u sebe každé úterý, čtvrtek a každou sudou sobotu a každou lichou neděli vždy od 14.00 hod. do 16.30 hod., přičemž předmětem této ústavní stížnosti je přezkum nevyhovění žádosti otce o nařízení předběžného opatření, který by stanovil širší styk otce s nezletilou (srov. sub 2 tohoto usnesení).

16. Z vyžádaného soudního spisu se pak také podává, že v mezidobí po podané ústavní stížnosti a do vydání tohoto usnesení byl vydán okresním soudem rozsudek ve věci samé (rozsudek ze dne 22. 12. 2017 č. j. 25 Nc 351/2015-853), podle kterého bylo mj. rozhodnuto, že otec je oprávněn se s nezletilou stýkat v každém sudém týdnu v úterý od 14.00 hod. do 16.30 hod., v pátek od 14.00 hod. do soboty 18.00 hod. a v lichém týdnu od čtvrtka 14.00 hod. do pátku 18.00 hod. a dále v každém sudém kalendářním roce od 23. 12. od 10.00 hod. do 25. 12. do 16.00 hod. a v každém lichém roce od 26. 12. od 10.00 hod. do 28. 12. do 16.00 hod. Upraven byl též styk o letních prázdninách s tím, že otec je oprávněn se s nezletilou stýkat vždy od 1. 7. od 10.00 hod. do 5. 7. 18.00 hod. a od 1. 8. 10.00 hod. do 5. 8. 18.00 hod. s tím, že v této době běžná úprava styku neplatí. Ústavní soud na tomto místě odkazuje na vyjádření kolizního opatrovníka nezletilé (srov. sub 7 tohoto usnesení), že stanovení rozsahu styku otce s nezletilou (na základě tohoto rozhodnutí okresního soudu ve věci samé) je téměř identické, kterého se stěžovatel domáhal ve svém návrhu na vydání předběžného opatření. Přesto stěžovatel setrval na podané ústavní stížnosti, pročež se jí zabýval a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

17. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tuto způsobilost obecně vyloučit nelze; je však třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a mnohá další]. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.

18. Ústavní soud vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), a usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15].

19. V posuzované věci neshledal Ústavní soud po důkladném studiu předloženého soudního spisu v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele či jeho nezletilé dcery a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.

20. Je třeba uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí také celou řadu námitek, které směřují nikoliv do obsahu napadeného rozhodnutí, ale do procesního postupu obecných soudů v průběhu celého opatrovnického řízení (srov. zejména repliku stěžovatele rekapitulovanou sub 9 tohoto usnesení). Na tomto místě Ústavní soud konstatuje toliko to, že předmětem tohoto řízení před Ústavním soudem je posouzení ústavní konformity postupu obecných soudů při zamítnutí návrhu stěžovatele na změnu předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy), čímž je determinován rozsah přezkumu možných námitek v rámci tohoto řízení o ústavní stížnosti, což již ostatně Ústavní soud uvedl výše s odkazem na svou předchozí rozhodovací praxi.

21. Ústavní soud shledává, že okresní soud se návrhem stěžovatele na nařízení předběžného opatření (tak je uveden sub 2 tohoto usnesení) vypořádal dostatečně, a to na str. 3 usnesení ze dne 18. 4. 2017 č. j. 25 Nc 351/2015-612, stejně tak jako krajský soud na str. 2 napadeného rozhodnutí, přičemž Ústavní soud v odůvodnění obecných soudů neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry obecných soudů jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)] a vyplývá z nich, z jakých důvodů shledaly předběžné opatření stanovené na základě rozhodnutí krajského soudu ze dne 25. 4. 2016 č. j. 26 Co 157/2016-224 za dostatečné, pročež dovodily, že není třeba jeho změny. Na nastavení styku v rozsahu stanoveném výše uvedeným rozhodnutím krajského soudu nelze shledat nic, co by svědčilo o jeho protiústavnosti, naopak závěr obecných soudů, že v daném případě není dána naléhavá potřeba styk otce s nezletilou upravovat znovu a jiným způsobem, je třeba označit za rozumný.

22. Z obsahu ústavní stížnosti, jakož i z obsahu napadeného usnesení, a také s obsahu celého soudního spisu, pak dle Ústavního soudu vyplývá, že v tomto případě se jedná o silně problematický vztah mezi rodiči (o čemž svědčí mj. i rozhodnutí Metropolitního církevního soudu Arcidiecéze pražské o zneplatnění církevního sňatku rodičů), kteří se dosud nedokázali přenést přes své spory v minulosti a na sebe v průběhu soudního řízení vzájemně útočí a neustále se snaží řešit formou předběžných opatření vzájemné neshody. Za této situace je nutno považovat stabilitu výchovného prostředí nezletilé dcery za hodnotu, již je třeba nepochybně chránit, naopak kasační zásah Ústavního soudu do nyní nastavených poměrů, a to navíc za situace, když již bylo rozhodnuto okresním soudem ve věci samé, je spojen se značným rizikem, že bude docházet ke vzniku dalších konfliktů, což se - prakticky vždy - negativně odrazí v poměrech nezletilé dcery. Ústavní soud apeluje na oba rodiče, aby respektovali nejlepší zájem své nezletilé dcery (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), jelikož (nejen) svým dosavadním procesním postupem v řízení před obecnými soudy, ale zejména svým výchovným působením, jí mohou způsobit nenávratné škody na její psychice, které si může nést v průběhu celého života.

23. Protože nic nesvědčí tomu, že by napadeným soudním rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, Ústavní soud jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá další rozhodování civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru