Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3081/11 #1Usnesení ÚS ze dne 12.01.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
žaloba/na plnění
škoda/odpovědnost za škodu
rozsudek/pro uznání
advokát/profesní požadavky
Advokacie
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.3081.11.1
Datum podání14.10.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

85/1996 Sb., § 24 odst.1, § 16

99/1963 Sb., § 135 odst.2, § 114b, § 153a odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3081/11 ze dne 12. 1. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 12. ledna 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Hotel ORION, spol. s r. o., IČ 48289876, se sídlem v Liberci, Jizerská 250, zastoupené JUDr. Robertem Čepkem, LL.M., Dr., advokátem v Praze 1, Vodičkova 38, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 7. 2011 č. j. 25 Cdo 1738/2009-134 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 5. 6. 2008 č. j. 29 Co 208/2008-118, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní a ústavně garantovaná práva zakotvená v čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále v čl. 1 odst. 1, čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR a výše uvedená rozhodnutí tedy byla vydána v rozporu s čl. 1 Listiny a čl. 4 Ústavy ČR.

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 22. ledna 2008 č. j. 14 C 88/2004-102 zastavil řízení o zaplacení částky 2.279,- Kč, uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce 175.576,40 Kč s 2% úrokem z prodlení od 11. 12. 2003 do zaplacení, zamítl žalobu na zaplacení 66.253,60 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu na zaplacení 3% úroku z prodlení od 8. 9. 2003 do 10. 11. 2003 a 1% úrokem z prodlení od 11. 12. 2003 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný zastupoval stěžovatelku na základě plné moci jako advokát v právní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 38 Cm 135/2002, v němž stěžovatelka vystupovala v procesním postavení žalované. Na výzvu soudu v usnesení dle § 114b o. s. ř., jež bylo dne 21. 2. 2003 doručeno žalovanému, žalovaný ve stanovené lhůtě nereagoval a 29. 4. 2003 soud vydal rozsudek pro uznání, jímž byla stěžovatelce (tehdy žalovanému) uložena povinnost zaplatit společnosti KODAP, s. r. o., částku 119.437,30 Kč s příslušenstvím, kterou stěžovatelka následně zaplatila včetně úroků z prodlení, náhrady nákladů řízení a nákladů exekuce a náhradu této částky požadovala na žalovaném. Soud dospěl k závěru, že žalovaný zanedbal povinnosti stanovené zákonem o advokacii, když včas soudu nepodal vyjádření, a nebylo prokázáno, zda žalovaný měl od stěžovatelky potřebné podklady. Pochybením žalovaného byla stěžovatelka zbavena možnosti bránit se a navrhovat důkazy ke svým tvrzením, a proto žalovaný odpovídá za škodu, neboť porušil povinnost stanovenou v § 16 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen "zák. č. 85/1996 Sb."), chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta, a stěžovatelce tak vznikla škoda ve výši přisouzené částky. Podle názoru soudu nelze určit, jak by dopadl spor vedený u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, v němž byla stěžovatelka zastupována žalovaným, neboť otázku, zda stěžovatelka skutečně dlužila peníze společnosti KODAP, s. r. o., by mohl posoudit toliko věcně příslušný soud. Soud proto žalobě vyhověl s výjimkou náhrady nákladů exekuce, které byly vyvolány nedostatkem finančních prostředků stěžovatelky, nikoliv pochybením žalovaného.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 5. června 2008 č. j. 29 Co 208/2008-118 změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku tak, že žalobu na zaplacení 175.576,40 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a s poukazem na právní názor, jenž vyslovil ve svém dřívějším zrušujícím usnesení v této věci ze dne 21. dubna 2006 č. j. 30 Co 159/2006-53, jakož i na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1862/2001) dovodil, že okresní soud měl a mohl v souladu s § 135 odst. 2 o. s. ř. posoudit, zda - nebýt pochybení advokáta - by stěžovatelka ve sporu se společností KODAP, s. r. o., uspěla. Jak vyplývá z výsledků řízení, stěžovatelka v řízení nikdy nepopírala, že dlužila společnosti KODAP, s. r. o., jistinu ve výši 119.437,50 Kč s příslušenstvím, a její pohledávka vůči uvedené společnosti ve výši 145.074,- Kč, kterou v původním řízení uplatnila protinávrhem, pokud vůbec existovala, jednáním žalovaného nezanikla. Protože stěžovatelka dle názoru druhoinstančního soudu neprokázala, že by jí v příčinné souvislosti s pochybením žalovaného při výkonu advokacie vznikla majetková újma, neprokázala splnění předpokladů odpovědnosti za škodu.

Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že soud prvního stupně měl předběžně posoudit, zda v případě pokračování sporu mohla v něm stěžovatelka uspět, domnívá se, že by se jednalo jen o spekulaci. Namítá, že škoda ve smyslu zmenšení majetku jí vznikla, neboť kdyby bylo ve sporu pokračováno, nemusela by žalující společnosti zaplatit žalovanou částku nebo její část. Poukazuje na to, že žalovaný nedoplnil řádně a včas své podání ve věci, čímž porušil povinnost stanovenou v § 16 zák. č. 85/1996 Sb. a zavinil vznik škody na straně žalobce.

Dovolací soud uvedl ve svém odůvodnění, že odpovědnost za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie podle zák. č. 85/1996 Sb. je koncipována jako odpovědnost bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Škodou je míněna majetková újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného.

Dále pak uvedl, že otázkou odpovědnosti advokáta za vznik škody způsobené jeho klientovi v souvislosti s výkonem advokacie (§ 24 zák. č. 85/1996 Sb.) se opakovaně zabýval a dovodil, že je povinností soudu, rozhodujícího o nároku klienta na náhradu škody proti jeho advokátovi, vyřešit jako předběžnou otázku (§ 135 odst. 2 o. s. ř.), zda při řádném postupu žalovaného advokáta v soudním řízení, v němž svého klienta zastupoval, by žalobce (klient) ve sporu u soudu uspěl a nemusel by tak uspokojit proti němu uplatněnou pohledávku, nebo naopak od protistrany by obdržel plnění, jež na ní požadoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005 sp. zn. 25 Cdo 886/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nevyššího soudu pod č. C 3227, sešit 32/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003 sp. zn. 25 Cdo 860/2002, popř. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 6. 1984 sp. zn. 1 Cz 17/84, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 13, ročník 1986). Příčinná souvislost by v daném případě byla dána, jestliže nebýt pochybení žalovaného, spočívajícího v nečinnosti po obdržení výzvy soudu, došlo by k zamítnutí žaloby společnosti KODAP, s. r. o., proti žalobci jako nedůvodné.

Dovolací soud se plně ztotožnil s názorem soudu druhoinstančního vyjádřeným ve shora uvedených rozhodnutích a uvedl, že právnímu názoru odvolacího soudu nelze vytýkat pochybení ani v závěru, že v důsledku opomenutí žalovaného škoda žalobci nevznikla, neboť žalobce (stěžovatelka) zažalovanou pohledávku dlužil společnosti KODAP, s. r. o., a jeho protipohledávka, kterou v rámci obrany proti žalobě uplatnil vzájemným návrhem, nezanikla tím, že žalovaný advokát se ve stanovené lhůtě nevyjádřil k žalobě.

Stěžovatelka před Ústavním soudem v zásadě zopakovala argumentaci předestřenou před obecnými soudy, když mimo jiné uvádí, že se neztotožňuje s ustálenou praxí Nejvyššího soudu vyjádřenou v dostupné judikatuře týkající se náhrady škody způsobené při výkonu advokacie, kdy je zkoumáno, zda by škoda byla bývala vznikla i v případě, že by advokát postupoval v souladu se zákonem o advokacii. Následně pak stěžovatelka polemizuje s právním názorem dovolacího soudu. Dále pak stěžovatelka vytýká obecným soudům (avšak zcela obecně), že nebyla dostatečně splněna poučovací povinnost soudu vůči ní.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Odvolací i dovolací soud jasně a srozumitelně zdůvodnily svá rozhodnutí, zabývaly se námitkami stěžovatelky, která nesouhlasí s názorem odvolacího i dovolacího soudu (svůj nesouhlas rovněž vyjádřila v rámci svého dovolání). Rozhodnutí odpovídá skutkovým zjištěním a rovněž není v rozporu s ustálenou judikaturou obecných soudů. Dovolací soud výslovně uvádí, že příčinná souvislost by byla v daném případě dána, jestliže nebýt pochybení advokáta (žalovaného), spočívajícím v nečinnosti po obdržení výzvy soudu, došlo by k zamítnutí žaloby společnosti KODAP, s. r. o., proti stěžovatelce jako nedůvodné.

Stran obecné výtky stěžovatelky, že nebyla vůči ní dostatečně splněna poučovací povinnost soudu, Ústavní soud konstatuje, že ze spisu, který byl Ústavnímu soudu k dispozici, žádná taková skutečnost nevyplývá. Stěžovatelka byla poučena např. dle § 119a o. s. ř., o podání odvolání a výkonu rozhodnutí atd.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2012

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru