Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 308/97Nález ÚS ze dne 04.06.1998Právo být zastoupen více obhájci v trestním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na práv... více
Věcný rejstříkadvokát
lhůta/procesněprávní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 63/11 SbNU 119
EcliECLI:CZ:US:1998:3.US.308.97
Datum podání19.08.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8, čl. 36 odst.1, čl. 40

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67, § 41 odst.4, § 304, § 248 odst.2, § 71 odst.3, § 240, § 244


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 308/97 ze dne 4. 6. 1998

N 63/11 SbNU 119

Právo být zastoupen více obhájci v trestním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 4. 6. 1998 ve věci stěžovatele

P. T. proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. července

1997, sp. zn. 2 Tvno 23/97, o prodloužení vyšetřovací vazby,

takto:

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. července

1997, sp. zn. 2 Tvno 23/97, se zrušuje.

Odůvodnění.

Ústavní stížností, podanou včas (§ 70 odst. 2 al. 1. zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a za

podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 1, 2, §

72 odst. 1 písm. a) zákona], napadl stěžovatel usnesení

Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. července 1997 (ve věci 2 Tvno

23/97) a tvrdil, že tímto usnesením označený soud jako soud

stížnostní porušil jeho ústavně zaručené základní právo na osobní

svobodu (čl. 8 odst. 1, 2, 5 Listiny základních práv a svobod),

a to tím, že o jeho stížnosti do rozhodnutí soudu nižšího stupně

(Vrchního soudu v Praze) rozhodl způsobem odporujícím zákonu;

s poukazem na to, že "ačkoli každé soudní rozhodnutí má přesně

stanovené náležitosti stanovené trestním řádem", obecné soudy

posoudily důvody zakládající podmínky omezení jeho osobní svobody

zcela formálně a bez dostatečného přihlédnutí ke stavu věci, jak

tento se v průběhu vyšetřování ke dni vydání napadeného

rozhodnutí objektivně jevil. V obšírně rozvedených námitkách

- stručně shrnuto - vytkl obecným soudům a především stížnostnímu

soudu - že své rozhodnutí stran prodloužení jeho vazby založil ne

na zjištěných skutkových okolnostech, ale toliko na obecně

formulovaných závěrech podložených pouhým opisem zákonných znaků

jednotlivých vazebních důvodů [§ 67 písm. a), b), c) tr. ř.].

Nadto stížnostní soud rozhodl o jeho opravném prostředku

- opomenuv, že stěžovatele obhajují dva obhájci - předčasně;

jednomu z nich totiž v době rozhodnutí stížnostního soudu ještě

běžela zákonem stanovená lhůta k podání opravného prostředku (§

143 odst. 1 tr. ř.), zatímco odůvodnění stížnosti vypracované

druhým obhájcem bylo liknavostí soudu nižšího stupně zřejmě

předloženo opožděně. Pokud tedy stížnostní soud v odůvodnění

napadeného rozhodnutí konstatuje, že "do doby rozhodování

Nejvyššího soudu ČR nebyla podaná stížnost odůvodněna", jde

o zjištění, které nemá oporu ve skutečném procesním stavu věci,

a které plně odůvodňuje závěr, že postup obou obecných soudů byl

"zcela formální a účelový" a umožnil stížnostnímu soudu, aby na

stěžovatelovy námitky "žádným způsobem nemusel reagovat

a vypořádat se s (rozsáhlými) argumenty, které v odůvodnění své

stížnosti uvedl".

S poukazem na to, že stížnostní soud o jeho stížnosti

rozhodl "v tak mimořádně zcela nezvykle krátké lhůtě, která ...

nemohla stačit ke komplexnímu posouzení" (sc. obšírně rozvedených

námitek stěžovatele) a s tvrzením, že postup obecných soudů

v této věci se jeví nejen jako rozporný se zákonem, ale - jak již

řečeno - porušuje jeho již dříve označená ústavně zaručená

základní práva, navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí stížnostního

soudu (označené vpředu) svým nálezem zrušil.

Předseda senátu (§ 30 odst. 3 zákona), z něhož napadené

rozhodnutí vzešlo, se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 3

zákona) k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřil tak, že

posouzení vývodů a tvrzení ústavní stížnosti stran merita věci

"ponechal na Ústavním soudu", a k tvrzenému porušení ústavně

zaručeného základního práva stěžovatele poznamenal, že

"k prodloužení vazby obviněného nad dobu dvou roků došlo z důvodů

uvedených v § 71 odst. 3 tr. ř., že doba nejdelšího přípustného

trvání vazby nebyla překročena a že o ní a jejím prodloužení

rozhodl soud", takže - posuzováno těmi kritérii - jeví se ústavní

stížnost "jako neopodstatněná".

Vedlejší účastník - Nejvyšší státní zastupitelství v Brně,

příp. Krajské státní zastupitelství v Praze (§ 76 odst. 2 zákona)

- ač o svém vedlejším účastenství vyrozuměn (č. l. 30 a 31) - se

ke dni ústního jednání před Ústavním soudem k ústavní stížnosti

stěžovatele nevyjádřil a svého práva z vedlejšího účastenství

nevyužil.

Ústavní stížnost je důvodná.

Z obsahu opisu vyšetřovacího spisu (ČVS: KVV-125/109), který

byl Ústavnímu soudu k jeho žádosti předložen, je zřejmé, že

stěžovatele, který je vazebně (podle usnesení Okresního soudu

v Benešově ze dne 7. července 1995, sp. zn. 1 Nt 672/95, ve znění

usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. srpna 1995, sp. zn.

9 To 374/95) stíhán pro podezření z trestného činu vraždy [§ 219

odst. 1 písm. h) tr. z.], obhajují (dle řádně vykázaných plných

mocí ze dne 16. července 1995, resp. 12. ledna 1996 - č. l. 301

a 303 spisu obecného soudu) dva obhájci, totiž JUDr. V. Ř.

a JUDr. J. Š.; rozhodnutí obecného soudu, jímž vazba stěžovatele

byla prodloužena (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23.

června 1997 - sp. zn. 7 Ntv 14/97), bylo podle příslušných

doručenek (č. l. 27) doručeno JUDr. Ř. 26. června 1997, JUDr. Š.

7. července 1997; spis týkající se trestní věci stěžovatele byl

soudem nižšího stupně k rozhodnutí o (včas ohlášené avšak později

odůvodněné) stížnosti vypracované JUDr. Ř. předložen Nejvyššímu

soudu ČR jako soudu stížnostnímu dne 7. 7. 1997 (č. l. 1 spisu

Nejvyššího soudu ČR) a tento soud své rozhodnutí vydal dne 8.

července 1997.

Z těchto skutkových zjištění a po úvaze, jak níže bude

rozvedena, vyvodil Ústavní soud následující závěry:

Obhajoba obviněného (obžalovaného, dále jen obviněného)

v průběhu celého trestního stíhání dvěma či více obhájci - na

rozdíl od zastoupení ve věcech občanskoprávních - není zákonem

vyloučena; je-li obviněný obhajován dvěma (více) obhájci

a nejde-li o případ, kdy obhájci ex lege svědčí samostatné

procesní postavení (kupř. § 41 odst. 4, § 304 tr. ř.), jednají

obhájci vždy za obviněného a výlučně jeho jménem (zpravidla

v intencích jeho pokynů či příkazů) a v důsledku toho sluší takto:

prováděnou obhajobu v každé její fázi procesně pokládat za

jednotný procesní úkon (postup), neboť - mimo jiné - je takový

úkon vždy podmíněn procesním postavením obviněného a k němu se

upíná (k němu je přiřazen), a proto obhajoba je dovršena teprve

tehdy, je-li dána příležitost (možnost) k jejímu uplatnění všem

obhájcům, kteří se na obhajobě obviněného podílejí, přičemž pokud

jde (pro ten který procesní úkon) o zákonem stanovené lhůty, ty

- z procesní pozice obviněného - jsou naplněny okamžikem, kdy

proběhnou vůči všem procesně oprávněným včetně obviněného

samotného (§ 248 odst. 2 tr. ř. per analog.).

Jestliže obecné soudy rozhodují v neveřejném zasedání (§

240 tr. ř.), a jestliže o vyhlášení svého rozhodnutí (§ 244 tr.

ř.) strany řízení neuvědomí, a jestliže je jejich rozhodnutí

doručeno obhájcům (téhož obviněného a obviněnému samotnému)

časově rozdílně, lhůta k podání opravného prostředku skončí dnem,

kdy vypršela poslednímu z nich; v posuzované věci to znamená

(vzhledem ke skutkovým zjištěním zmíněným vpředu), že lhůta

k podání stížnosti stěžovatele do prvostupňového rozhodnutí

uplynula dnem 10. července 1997. Rozhodl-li však stížnostní soud

o stížnosti stěžovatele již dne 8. července 1997, nezbývá než

přisvědčit vývodům ústavní stížnosti, totiž že stížnostní soud,

aniž by vyčkal případné realizace procesního práva všech

oprávněných (příp. k takové realizaci všem dal možnost), rozhodl

(před skončením zákonem stanovené lhůty) předčasně.

Takovýto postup však podle přesvědčení Ústavního soudu není

v souladu s ústavně zaručeným základním právem na soudní ochranu

(čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3 al. 1 Listiny základních práv

a svobod) a ve své podstatě znamená vážný zásah do práv obhajoby

(čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), neboť jednomu

z obhájců předčasným rozhodnutím obecného soudu byl znemožněn

výkon jinak nesporného procesního práva.

Naproti tomu Ústavní soud neshledal důvodné námitky

stěžovatele, pokud vytýkaly stížnostnímu soudu předčasnost

rozhodnutí ve vztahu k opravnému prostředku ex post zdůvodněném

následným podáním; ze skutkových zjištění (viz dříve) plyne, že

dotčené rozhodnutí bylo obhájci JUDr. Ř. doručeno 26. června

1997 a že (po včasném podání stížnosti) opravný prostředek byl

zdůvodněn samostatným podáním dne 4. července 1997 a že téhož dne

bylo toto podání odesláno soudu nižšího stupně; šlo tedy - v době

podání stížnosti - o tzv. blanketní opravný prostředek, který

však procesní předpisy jako takový neznají a který je obecnými

soudy za současného právního stavu toliko trpěn, jednak

v důsledku samotné procesní úpravy řízení (obligatorní přezkum

nadřízeného soudu - § 254 odst. 1 tr. ř.), jednak dlouholetou

praxí; i když ani z ústavního hlediska (zejména ve skutkově

složitých či jinak obtížných věcech) nelze proti takto vžité

soudní praxi vznášet vážnější výhrady, nelze na druhé straně

ztrácet ze zřetele, že blanketní opravný prostředek je "institut"

propter legem a že - nejedná-li se o případ, kdy (zpravidla na

žádost) lhůta k odůvodnění blanketního opravného prostředku, jako

lhůta soudcovská byla stanovená soudem, není pro jeho významové

rozšíření či zdůraznění nejmenšího zákonného (tím méně pak

ústavního) podkladu.

Podle názoru Ústavního soudu je proto v případech tohoto

(a podobného) druhu vždy věcí toho, kdo opravný blanketní

prostředek podal, aby si sám přiměřeným způsobem vytvořil takovou

situaci, za níž by v době rozhodování o něm, mohlo být soudem

přihlédnuto ke všemu, co v následném a tedy opožděném jeho

odůvodnění přednesl; opačný výklad vedl by v podstatě a ve svých

důsledcích k tomu, že by se vedení řízení před soudem

a odpovědnost za ně zcela protismyslně přenesla ze strany soudu

na tu kterou stranu (účastníka) řízení.

Pro takto vyložené důvody bylo rozhodnuto, jak z výroku

tohoto nálezu je patrno, aniž by se za daného stavu věci jevila

potřeba zabývat se meritorními - ostatně jen velmi obecně, byť

obšírně formulovanými - námitkami stěžovatele [§ 82 odst. 1, 3

písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze

odvolat (§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 4. června 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru