Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3075/16 #1Usnesení ÚS ze dne 19.09.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTÁTNÍ ORGÁN JINÝ - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových
Dotčený orgánSOUD - OS Domažlice
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkpozemek
Bezdůvodné obohacení
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.3075.16.1
Datum podání13.09.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 2991


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3075/16 ze dne 19. 9. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Plzeň, sídlem Radobyčická 14, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7. června 2016 č. j. 4 C 62/2016-121, za účasti Okresního soudu v Domažlicích, jako účastníka řízení, a Jana Bohaty, Petry D´mello, manželů Jindřicha Gabriela a Aleny Gabrielové, Pavla Kováříka, Martiny Kučerové, manželů Oldřicha Macnera a Jitky Macnerové, manželů Antona Mašlonky a Gabriely Mašlonkové, MUDr. Marie Mrázové, Ing. Jana Skládala, Ladislava Sokola a Jany Záhořové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

2. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti vedlejším účastníkům na zaplacení v něm blíže specifikovaných finančních částek s příslušenstvím.

3. Uvedenou žalobou bylo stěžovatelkou požadováno vydání bezdůvodného obohacení z toho titulu, že je vlastníkem pozemkové parcely č. X v katastrálním území Domažlice, na které stojí dům č. p. XY, v němž vlastníky jednotlivých bytových jednotek jsou žalovaní, přičemž žalovaným nesvědčí žádný právní titul k užívání uvedené parcely.

4. Okresní soud žalobu zamítl, stručně shrnuto, s poukazem na to, že dle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, bezdůvodné obohacení vzniká, pokud se někdo na jiném "bez spravedlivého důvodu obohatí". Bezdůvodně se tedy neobohatí ten, kdo pro to měl spravedlivý důvod, což je dle okresního soudu právě případ vedlejších účastníků. Žalovaní totiž nebyli nepoctivými příjemci bezdůvodného obohacení, když Česká republika jako vlastník předmětného stavebního pozemku dala s výstavbou dané stavby na něm svůj souhlas.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítá, že sice dala souhlas se zřízením stavby na svém pozemku, avšak tímto se nijak nezavázala, že nebude požadovat žádnou náhradu za jeho užívání. Mezi stěžovatelkou jako vlastníkem pozemku a vlastníky bytových jednotek v domě nebyla uzavřena žádná smlouva o úpravě práv k pozemku. Z dobré víry vlastníků bytových jednotek v domě nelze vyvozovat jakoukoliv formu vlastnictví či vydržení. Vlastníci bytových jednotek v domě daný pozemek užívají tím, že na něm stojí dům, čímž je znemožněno užívání pozemku jeho vlastníkovi, to jest stěžovatelce. Základními atributy vlastnického práva jsou věc držet, nakládat s ní jako s vlastní, užívat ji, těžit z ní užitky a přírůstky, přičemž extenzivní výklad soudu v této věci zjevně deformuje smysl vyplývající z dikce čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pro stanovení výše bezdůvodného obohacení pak měla být užita výše obvyklého nájemného (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2412/2014).

6. Stran své aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že, byť je právnickou osobou sui generis, v dané věci nevystupuje z pozice vrchnostenské, nýbrž je účastníkem soukromoprávního vztahu a má rovné postavení s ostatními fyzickými či právnickými osobami. Je proto přesvědčena, že v této věci svědčí ústavněprávní ochrana i jí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. V rámci řízení o ústavní stížnosti se Ústavní soud musel nejprve zabývat otázkou aktivní legitimace stěžovatelky. Nutno připomenout, že Ústavní soud se ve své judikatuře k možnosti státu, respektive jeho orgánů a složek, podat ústavní stížnost, již v minulosti vyslovil. Tato judikatura vychází z principu, že pokud vystupuje stát v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, tedy jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem základních práv a svobod. Správní orgán, jehož rozhodnutí bylo úspěšně napadeno správní žalobou, tak kupříkladu není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního soudu (stanovisko pléna ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99).

8. Naproti tomu v případech, kdy stát (respektive orgán veřejné moci od něj odvozený) ve věci nevystupuje ve svém mocenském, vrchnostenském postavení, může být nositelem základních práv a svobod a tím i legitimován k podání ústavní stížnosti (obdobně viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 182/05). Jestliže stát jedná v roli soukromé osoby, je mu ochrana jeho základních práv, včetně práva na soudní ochranu, v judikatuře Ústavního soudu garantována jako u kteréhokoli jiného účastníka řízení. Tak je tomu typicky jedná-li jako vlastník při nakládání se svým majetkem. V rámci tohoto přístupu Ústavní soud akceptoval i možnost ústavní stížnosti státu proti rozhodnutím vydaným v soudních řízeních vedených o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1343/10], či například proti zamítnutí občanskoprávní žaloby na vrácení poskytnutého státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu (nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 3758/11, N 172/71 SbNU 45). Další typický okruh možných ústavních stížností představují situace, kdy stát vystupuje jako zaměstnavatel v pracovněprávním sporu (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 367/03, U 24/33 SbNU 465). V tomto směru Ústavní soud neshledává překážkou ústavního přezkumu ani to, má-li daný pracovněprávní vztah určité veřejnoprávní prvky (srov. již zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 182/05).

9. Ústavní soud stěžovatelce přisvědčuje, že její aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti je dána. Je zjevné, že v dané věci stěžovatelka o ničem nerozhodovala ani jinak jakkoliv nejednala z pozice orgánu veřejné moci. Naopak její žaloba se týkala finančních nároků v souvislosti s jejím nemovitým majetkem a jeho užíváním vedlejšími účastníky. Ústavní stížnost státu jednajícího z pozice vlastníka je, jak vyplývá z výše uvedeného, třeba považovat za podanou osobou k tomu oprávněnou.

10. Rovněž ostatní procesní předpoklady řízení má Ústavní soud za splněné. To platí i o přípustnosti ústavní stížnosti, když stěžovatelka nemohla vyčerpat žádné další opravné prostředky k ochraně svých práv, neboť odvolání proti rozsudku okresního soudu nebylo přípustné dle § 202 odst. 2 o. s. ř., když ve vztahu k žádnému z vedlejších účastníků nebylo rozhodováno o peněžitém plnění převyšujícím 10 000 Kč.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost se týká občanskoprávního řízení vedeného stěžovatelkou jakožto žalobkyní na peněžité částky, které u žádného z žalovaných nedosahují větší výše než 1 700 Kč, u většiny z nich se dokonce jedná o méně než 1 000 Kč. Stěžovatelka zároveň respektovala poučení okresního soudu, že v této věci není odvolání přípustné, nepodala jej, a je si tedy zjevně vědoma a jakkoliv nerozporuje, že podává ústavní stížnost ve věci, kde se jedná o finanční částce nedosahující hranice 10 000 korun, u které procesní úprava nepřipouští ani podání opravného prostředku v podobě odvolání.

12. S ohledem na to Ústavní soud připomíná, že již opakovaně judikoval, že v případě žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000 Kč (a důvod k jiným závěrům Ústavní soud neshledává ani v případech, kdy jde o obdobné částky v jiných typech řízení) ve smyslu § 202 odst. 2 občanského soudního řádu jde o případy tzv. bagatelní, kdy ústavní stížnost je, byť s výhradou nutnosti individuálního posouzení v některých extrémních případech flagrantních pochybení s intenzivními reálnými následky do sféry určité osoby, v podstatě vyloučena. Ústavní soud tak např. ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 530/03 dospěl k závěru, "že zjevná neopodstatněnost daného návrhu vyplývá již jen z materiální stránky věci. Úkolem Ústavního soudu je (mimo jiné) ochrana fyzických a právnických osob před zásahy orgánů veřejné moci, jež mají ústavněprávní dimenzi, tedy zásahy z hlediska ochrany práv jednotlivců zcela zásadního významu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, § 72 odst. 1 písm. a) zákona]. Pakliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, v němž nebylo vyhověno žalobě stěžovatelky co do částky 1.940,- Kč, a tedy jde o věc evidentně bagatelní, pak jen stěží se lze domnívat, že by takové rozhodnutí bylo z kvantitativního hlediska s to porušit ústavně zaručená práva stěžovatelky."

13. Obdobně ve věci sp. zn. I. ÚS 2599/09 Ústavní soud uvedl, že "v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod". Obdobně lze odkázat také např. na odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3119/09, I. ÚS 2763/11, II. ÚS 508/12, I. ÚS 4071/12, IV. ÚS 2294/13, II. ÚS 3687/13, II. ÚS 3079/14 či II. ÚS 886/15.

14. Ústavní soud má za to, že ústavní stížnost stěžovatelky je bagatelního charakteru a zároveň nejsou dány ani žádné výjimečné důvody, které by navzdory tomu odůvodňovaly nutnost jeho zásahu.

15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru