Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3072/17 #2Usnesení ÚS ze dne 05.12.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
POLICIE - Národní protidrogová centrála, Služby kriminální policie a vyšetřování
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkodůvodnění
trestní stíhání/zahájení
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.3072.17.2
Datum podání02.10.2017
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 134 odst.2, § 160


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3072/17 ze dne 5. 12. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Sládečka a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Doc. JUDr. Karlem Schellem, CSc., advokátem, sídlem Ambrožova 297/6, Brno - Kníničky, proti usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 11. 8. 2017 č. j. 2 NZT 35/2017-99 a usnesení Policie České republiky, Národní protidrogové centrály, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 19. 5. 2017 č. j. NPC-1206-627/TČ-2016-2200-KR, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství a Policie České republiky, Národní protidrogové centrály, Služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, a M. R., J. P., T. Č., A. J., D. M., I. S., M. N., M. H., R. J., Z. K., J. K., R. M., O. N., M. P., S. E. a J. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že napadeným usnesením Policie České republiky, Národní protidrogové centrály, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") bylo po předchozím souhlasu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro návod k přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 24 odst. 1 písm. b), § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, návod k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. b), § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, návod ke zločinu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1 písm. b), § 331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a zločin podplácení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku.

3. Stěžovatel uvedené usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání napadl stížností, kterou státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen "státní zástupce") napadeným usnesením jako nedůvodnou dle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Podle stěžovatele byl v napadeném usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání nedostatečně vymezen stíhaný skutek a usnesení bylo nedostatečně odůvodněno. Stěžovatel dále uvádí, že podle něj řadu úkonů v předmětné trestní věci realizovali podjatí policisté. Příkazy k odposlechům telekomunikačního provozu a k domovním prohlídkám, které byly v jeho věci realizovány, považuje za nedostatečně odůvodněné.

5. Stěžovatel dále brojí proti právní kvalifikaci stíhaného jednání, která je užita v napadených rozhodnutích. S odkazem na odbornou literaturu stěžovatel zejména tvrdí, že nemůže být odpovědný za účastenství ve formě návodu k trestnému činu přijetí úplatku podle § 331 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, neboť tato právní kvalifikace může být užita jen na jednání toho, kdo jednal v postavení úřední osoby, přičemž stěžovatel úřední osobou nebyl a není.

6. Podle stěžovatele je ze strany orgánů činných v trestním řízení zcela pomíjena jedna ze základních zásad trestního práva, a to zásada in dubio pro reo. Je totiž přesvědčen, že trestná činnost, která je mu kladena za vinu, mu nebyla prokázána.

7. Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud, vycházeje z principu subsidiarity ústavní stížnosti, se ve svém rozhodování řídí zásadou zdrženlivosti. Tuto zásadu uplatňuje o to důrazněji ve vztahu k řízením, v nichž doposud nebylo příslušným orgánem meritorně rozhodnuto. Do přípravného řízení v rámci trestního procesu proto Ústavní soud zasahuje zcela mimořádně, a to pouze za účelem nápravy extrémních vybočení z rámce zákonnosti, majících zpravidla za následek porušení ústavně zaručených práv. Jinak ponechává na orgánech činných v trestním řízení, aby se v dalším průběhu tohoto řízení s namítaným porušením práv obviněného vypořádaly.

9. Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli po věcné stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Toto rozhodnutí má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1465/13 či III. ÚS 693/06). Smysl usnesení o zahájení trestního stíhání nespočívá ve vyřešení všech sporných skutkových a právních otázek, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 539/98).

10. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že by napadené usnesení policejního orgánu, jímž bylo zahájeno jeho trestní stíhání, nedostatečně popisovalo stíhané skutky a že by bylo nedostatečně odůvodněno. Trestní stíhání bylo uvedeným usnesením zahajováno vůči osmnácti osobám, a to pro poměrně rozsáhlou a sofistikovanou trestnou činnost, přičemž stěžovatele se týkají jednání uvedená v něm pod body 19, 30, 34 a 36.

11. Z napadeného usnesení je zcela zřejmé, že stěžovatel měl v daných případech působit jako zprostředkovatel žadatelů o neoprávněné lustrace v policejních evidencích či žadatelů o poskytování systematické a komplexní ochrany před případně hrozícím trestním řízením, prováděné zavedením opatření tzv. blokace, tedy neoprávněným zásahem do policejních evidencí (srov. str. 6-7 napadeného usnesení policejního orgánu). Jednotlivé případy, kdy z jeho strany mělo k takovému jednání docházet, jsou přitom v napadeném usnesení policejního orgánu podrobně popsány (srov. str. 29 a násl., 42 a násl., 57 a násl. a 63 a násl.).

12. Podezření týkající se stěžovatele jsou pak i srozumitelně a dostatečně odůvodněna, a to zejména odkazem na poznatky zjištěné z provedených odposlechů a na zaznamenané osobní schůzky stěžovatele s dalšími osobami obviněnými v dané věci (srov. str. 77-78, 87 a 89-90). Toto odůvodnění dále doplnil a shrnul státní zástupce (srov. str. 24-25 napadeného usnesení státního zástupce).

13. Námitky týkající se údajné podjatosti některých policistů podílejících se na řešení předmětné trestní věci, jakož i námitky poukazující na údajnou nedostatečnou odůvodněnost příkazů k odposlechům telekomunikačního provozu a k domovním prohlídkám, stěžovatel nijak blíže nekonkretizuje. Ústavní soud je proto nemůže považovat za důvod ke zrušení napadených rozhodnutí, zvláště když podjatost orgánů činných v trestním řízení i nezákonnost nařízených odposlechů a domovních prohlídek může stěžovatel namítat v dalším průběhu trestního řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2815/09, I. ÚS 2617/08, II. ÚS 644/12 či IV. ÚS 2114/13), resp. ve vztahu k nařízeným odposlechům i postupem podle § 314l a násl. trestního řádu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3457/14 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1105/).

14. Jako důvodné nevyhodnotil Ústavní soud ani námitky týkající se právní kvalifikace stíhaného jednání stěžovatele, která byla užita v napadených usneseních. Stěžovatel zejména tvrdí, že nemůže být odpovědný za účastenství ve formě návodu k trestnému činu přijetí úplatku podle § 331 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, přičemž s odkazem na literaturu (Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014) uvádí (stručně řečeno), že účastníkem na uvedeném trestném činu může být výhradně úřední osoba.

15. S uvedenou námitkou se adekvátně vypořádal již státní zástupce (srov. str. 25 a 26 napadeného usnesení státního zástupce). Ústavní soud k tomu dodává, že stěžovatelem citovaná učebnice výše uvedený právní názor vůbec neobsahuje, naopak se v ní zřetelně uvádí, že i u tzv. nepravých zvláštních deliktů, tj. těch, u nichž je zvláštní vlastnost, způsobilost či postavení pachatele až znakem kvalifikované skutkové podstaty, může být podle § 114 odst. 3 trestního zákoníku účastníkem kdokoli, tedy i osoba, která takovou zvláštní vlastnost, způsobilost či postavení nemá (srov. cit. dílo s. 220 až 221, 312 a 335).

16. Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit ani v tom, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu s principem in dubio pro reo. Uvedený princip je totiž v trestním řízení třeba aplikovat a v návaznosti na to rozhodnout ve prospěch obviněného až v situaci, kdy již pochybnosti o určitých skutkových okolnostech nelze rozptýlit dalším dokazováním. V trestní věci stěžovatele došlo teprve k zahájení trestního stíhání, ke kterému postačí důvodné podezření, že konkrétní osoba spáchala trestný čin (srov. § 160 odst. 1 trestního řádu). V dalším průběhu trestního stíhání lze důvodně očekávat provádění rozsáhlého dokazování, jehož cílem bude toto podezření potvrdit či rozptýlit. V daném okamžiku proto o aplikaci principu in dubio pro reo vůbec nelze uvažovat.

17. Ústavní soud závěrem připomíná, že trestní řízení vedené proti stěžovateli je doposud ve své počáteční fázi. Řešení některých sporných otázek, jako je například právní kvalifikace stíhaného jednání či zákonnost doposud provedených důkazů může být předmětem podrobného zkoumání v dalším průběhu trestního řízení.

18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru