Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 307/99Nález ÚS ze dne 18.05.2000K otázce potlačení vlastnického práva

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 70/18 SbNU 121
EcliECLI:CZ:US:2000:3.US.307.99
Datum podání23.06.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

100/1960 Sb., čl. 8 odst.2

40/1964 Sb., § 126 odst.1

480/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 307/99 ze dne 18. 5. 2000

N 70/18 SbNU 121

K otázce potlačení vlastnického práva

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 18. 5. 2000 v ústním jednání

a v senátě ve věci stěžovatelů J., E. a Ja. Křížkových, proti

rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. března 1999,

sp. zn. 22 Co 756/98, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze

dne 9. října 1998, sp. zn. 17 C 167/98, týkající se ochrany

vlastnického práva, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. března

1999 (22 Co 756/98-59) a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze

dne 9. října 1998 (17 C 167/98-45) se zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a za

podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1

písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé rozsudek Krajského

soudu v Hradci Králové ze dne 16. března 1999 (22 Co 756/98-59),

jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne

9. října 1998 (17 C 167/98-45), zamítající jejich návrh, dle něhož

by vedlejší účastník (S. m. s. se sídlem v Brně, H-v řízení před

obecnými soudy žalovaná) byl povinen zdržet se užívání

nemovitostí, ve výroku rozhodnutí blíže popsaných a označených

(zapsaných na LV č. 70 u Katastrálního úřadu v P. pro obec a k. ú.

S.), a tvrdili, že označenými rozhodnutími obecné soudy jako

orgány veřejné moci porušily jejich "ústavně zaručené právo na

majetek" dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť

"vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve

veřejném zájmu a na základě zákona a za náhradu"; stěžovatelé

proto navrhli, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí odvolacího

soudu (viz vpředu) zrušil.

Krajský soud v Hradci Králové, proti jehož rozsudku ústavní

stížnost směřovala, se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4

zákona) vyjádřil podáním předsedy senátu, z něhož ústavní

stížností napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3 zákona), a to

tak, že v celém rozsahu odkázal na odůvodnění ústavní stížností

napadeného rozsudku a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Okresní soud v Pardubicích, který rozhodoval o žalobním

návrhu stěžovatelů jako obecný soud prvého stupně, se k obdobné

výzvě vyjádřil podáním samosoudce, který ve věci rozhodl; také on

odkázal v celém rozsahu na odůvodnění svého rozsudku a navrhl, aby

ústavní stížnost byla zamítnuta.

Ústavní stížnost je důvodná.

Podle odůvodnění stěžovatelem napadeného rozhodnutí byl návrh

stěžovatelů (v řízení před obecnými soudy žalobců) zamítnut proto,

že nemovitosti, jejichž užívání bylo předmětem sporu, a též na

označených parcelách se nacházející rybník s hrází, přijetím

Ústavy ČSSR z roku 1960 (úst. zákon č. 100/1960 Sb.) přešly ze

zákona do vlastnictví státu jako vodní toky (§ 31 odst. 1 zák. č.

138/1973 Sb. - vodní zákon); v důsledku tohoto právního názoru pak

obecné soudy v obou stupních odmítly zamítnutím žaloby (potvrzením

zamítavého rozsudku) poskytnout stěžovatelům soudní ochranu jejich

právu jako právu ohroženému zásahem jiných osob.

Ústavní soud, necítě se vázán skutkovými zjištěními učiněnými

v předchozích řízeních (§ 81 zákona), sám provedl dokazování,

a takto zjistil:

Ze spisu Okresního soudu v Pardubicích (17 C 167/98), že

stěžovatelé jsou podílovými spoluvlastníky k pozemkovým parcelám

č. 97/3 a č. 97/4, zapsaným na LV č. 70 v katastru nemovitostí

Katastrálního úřadu v P. jako "pozemky ve zjednodušené evidenci

- parcely původ pozemkový katastr (PK)", že na těchto pozemcích se

nachází zavodněná plocha (rybník), že stěžovatelé jsou také

podílovými spoluvlastníky pozemkových parcel č. 124 a č. 125,

vedených na témže LV jako pastvina, resp. orná půda, a že na

těchto pozemkových parcelách se nachází vodní plocha - potok.

Podle těchto listin stěžovatelé k těmto nemovitostem vlastnictví

nepozbyli, přesto je však od doby nabytí (kupní smlouvou ze dne

6. října 1970, případně rozhodnutím někdejšího Státního notářství

v Pardubicích ze dne 30. května 1990 - D 21 68/89) do doby podání

žaloby neužívali (stejně tak jejich právní předchůdci), neboť byly

užívány jinými organizacemi, původně zřejmě Jednotným zemědělským

družstvem M., a posléze až dosud vedlejším účastníkem.

Z téhož spisu (č. l. 34 až 38) vyplynulo, že někdejším

Odborem zemědělského a lesního hospodaření ONV v H. byl dne 30.

května 1959 schválen záměr bývalého JZD P. ve S. obnovit na

parcelách č. 97/3 a 97/4 obce a kat. úz. S. (tj. na parcelách

náležejících vlastnicky právním předchůdcům stěžovatelů) rybník,

že o podrobnostech realizace tohoto záměru bylo opakovaně jednáno

(č. l. 35 a 36), vždy však bez vědomí a bez přítomnosti vlastníků

záměrem dotčených pozemků (č. l. 37, 39), až posléze rozhodnutím

téhož správního orgánu ze dne 2. prosince 1959 bylo zavodnění

těchto parcel se stavbou vodní nádrže povoleno; ze spisu není

patrno, že by vlastníci zavodněných pozemků byli účastníky

vodosprávního či jiného správního řízení, případně že by pro účely

stavby vodní nádrže byly jejich pozemky vyvlastněny nebo jinak,

i ve smyslu tehdejšího právního režimu platně jako cizí

vlastnictví, zatíženy.

Stavba vodní nádrže byla ukončena a uživatelem (JZD ve S.)

převzata zřejmě dne 1. června 1962 (č. l. 39).

Vycházeje z těchto důkazů [listin, stran nichž, co do jejich

pravosti a správnosti, nebyly vzneseny účastníky řízení (vedlejším

účastníkem) námitky], lze dokazování co do skutkové stránky

uzavřít zjištěním, že vlastníci vodním dílem dotčených pozemků

nejen nebyli o zamýšlené stavbě uvědoměni, ale nebyli účastníky

(správního) řízení, v němž by mohli své zájmy, plynoucí z jejich

vlastnictví k dotčeným pozemkům, uplatnit, že jim vlastnictví

k zavodněným pozemkům nebylo (vyvlastněním) odňato a že tak vodní

dílo samo bylo na jejich pozemcích vystavěno bez jejich souhlasu

a tedy svémocně a protiprávně.

Jestliže za těchto okolností obecné soudy obou stupňů

zamítnutím žaloby (potvrzením zamítavého rozsudku I. stupně)

odepřely stěžovatelům ochranu jejich jinak zcela nesporného

vlastnického práva, rozhodly způsobem, který se až na další jeví

jako nesouladný především se zásadami plynoucími z občanského

soudního řádu (§ 1, § 2, §100, § 132, § 153 odst. 1, § 157 odst.

2) a v důsledku toho, ve smyslu ustálené rozhodovací praxe

Ústavního soudu, také ústavně nesouladný; obecným soudům obou

stupňů z naznačených hledisek nutno vytknout:

Obecnému soudu I. stupně nedostatečně zjištěný skutkový

základ posuzované věci, a to především pro důsledky plynoucí

z opomenutých (ač provedených) důkazů; podle protokolu o jednání

ze dne 7. října 1998 (č. l. 42) byl listinami již dříve zmíněnými

(č. l. 38 a 39) proveden důkaz, přesto však ten v odůvodnění

rozhodnutí jak obecného soudu I. stupně, tak také soudu odvolacího

byl ponechán bez povšimnutí.

Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již dříve

a opakovaně vyložil, jakou povahu takto opomenuté důkazy mají

a jaké z nich plynou procesní důsledky (k tomu srov. např. nález

ve věci III. ÚS 95/97 in Ústavní soud České republiky: Sbírka

nálezů a usnesení - svazek 8., č. 76, Praha 1998, a další),

a proto pro odůvodnění tohoto nálezu zcela postačí na tyto zásady

již dříve vyložené odkázat, aniž by se jevila potřeba k závěrům

v nich učiněným cokoli podstatného dodávat.

Krajský soud jako soud odvolací nejenže neodstranil procesní

vady ovlivnivší rozhodnutí obecného soudu I. stupně, ale nadto sám

ponechal zcela bez povšimnutí podstatné námitky stěžovatelů pojaté

do jejich odvolání (č. l. 51, 52), a tak dospěl k rozsudku, který

není přezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť zejména vývody

stěžovatelů sub. II jejich odvolání (č. l. 51v) jsou z hlediska

následného právního posouzení věci natolik podstatné, že je

opomenout nelze, nehledě již ani k tomu, že konstatování

odvolacího soudu, dle něhož "obecný soud dostatečně zjistil

skutkový stav věci", je ve zřetelném rozporu s obsahem spisu

(č. l. 34 až 38).

Odhlédnuto od těchto procesních vad, které jako porušení

ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (porušením stanoveného

postupu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod)

by již samy o sobě byly dostatečným důvodem ke zrušení ústavní

stížností napadeného rozhodnutí, základní aspekt právního

posouzení věci stěžovatelů, dle něhož ústavní předpis sám o sobě

(čl. 8 odst. 2 úst. zák. č. 100/1960 Sb.) vede k zániku

(potlačení) vlastnického práva stěžovatelů k uvažovaným

nemovitostem, je podle přesvědčení Ústavního soudu neudržitelný,

a to dokonce i ve světle právního režimu totalitního státu z doby

před rokem 1989.

Jakkoli vlastnictví vůbec a soukromé vlastnictví zvláště bylo

v minulém režimu institutem ne právě žádoucím a jeho ochrana pro

svou formálnost byla méně či více problematická, postup správních

orgánů zjištěný v této věci pro naprosté opomíjení právních

předchůdců stěžovatelů jako vlastníků socialistickými právními

subjekty užitých nemovitostí (pozemků) a pro opomenutí jejich práv

z tohoto vlastnictví plynoucích je výrazem zlovolného zásahu

tehdejších mocenských orgánů při výkonu veřejné moci, ostatně

zcela odpovídajícího doktríně o třídním boji, která, jak známo, na

(socialistickou) zákonnost příliš velký ohled nebrala (k tomu

srov. zák. č. 480/1991 Sb., o době nesvobody); důvodně proto

stěžovatelé tvrdí, že i případné vyvlastnění pozemků v intencích

zákona (zprvu č. 206/1948 Sb., o zalesňování, zřizování ochranných

lesních pásů a zakládání (obnově) rybníků, později č. 11/1955 Sb.,

o vodním hospodářství) bylo vázáno zákonem stanovenými podmínkami,

stejně jako bylo zákonem upraveno řízení, které expropriačnímu

rozhodnutí muselo předcházet (zák. č. 42/1947 Sb., o některých

opatřeních ve stavebnictví souvisících s dvouletým hospodářským

plánem); ať již jakékoli důvody vedly k tomu, že ve věci

stěžovatelů k vyvlastnění pozemků nedošlo, za dosud zjištěného

stavu jejich vlastnictví k nim právně existuje a pokud

v následném řízení nebude zjištěn opak, jako takové také spadá pod

ochranu zákona (§ 126 odst. 1 o. z.) a důsledně také pod ochranu

ústavní (čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).

I když odkaz obecných soudů na již zmíněný ústavní předpis je

správný, nelze přehlédnout, že tento, byť ústavní předpis sám

o sobě není s to zasáhnout do konkrétních individuelních

vlastnických vztahů, ale jako takový představuje toliko (ústavní)

podklad pro následné (správní) rozhodnutí, jímž by v intencích

prováděcího zákona vlastnické vztahy k následně zavodněným

pozemkům jako individuálním správním aktem mohly být změněny.

V tomto smyslu právním předchůdcům stěžovatelů příslušela

ochrana i v době před započetím výstavby vodního díla, ať by již

šlo o dílo nové nebo jen o rekonstrukci díla starého.

Jestliže v posuzované věci k vydání individuálního rozhodnutí

nedošlo, a jestliže stěžovatelé svého vlastnictví k posuzovaným

pozemkům nepozbyli jinak, a jestliže vlastnické právo nepodléhá

režimu promlčení (§ 100 odst. 2 al. 1 o. z.), je zřejmé, že jsou

stěžovatelé stále jejich vlastníky a že jejich vlastnictví

přísluší také přiměřená ochrana, kterou jim za daného skutkového

i právního stavu nelze odepřít.

Obecné soudy obou stupňů v důsledku ústavně nesouladného

právního názoru zatížily svá řízení ve stanoveném postupu (čl. 36

odst. 1 Listiny základních práv a svobod) procesními vadami, které

posléze spolupřivodily ústavně nesouladné rozhodnutí i v meritu

věci; protože takovými vadami jsou zatížena rozhodnutí obecných

soudů obou stupňů, stejně jako řízení, které jejich vydání

předcházelo, Ústavní soud přihlédnuv současně k hlediskům procesní

ekonomie - nad rámec stížnostního žádání, zrušil jak rozsudek

soudu I. stupně, tak i rozsudek obecného soudu II. stupně, jak ze

znělky tohoto nálezu je patrno[§ 82 odst. 3 písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 18. května 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru