Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3069/16 #1Usnesení ÚS ze dne 05.12.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Svitavy
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
dovolání/přípustnost
Zastoupení
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.3069.16.1
Datum podání13.09.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 24, § 26, § 237, § 241a odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3069/16 ze dne 5. 12. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. Markem Hylenou, advokátem, sídlem Staré náměstí 15, Česká Třebová, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2016 č. j. 20 Cdo 3442/2016-147, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. února 2016 č. j. 23 Co 40/2016-116 a proti usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 9. prosince 2015 č. j. 21 E 887/2008-97, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, a 1) A. K. a 2) nezl. R. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny.

2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 12. 2015 č. j. 21 E 887/2008-97 nebylo připuštěno zastoupení stěžovatele Odborovou organizací Sluníčko, z. s. (dále jen "odborová organizace"), v řízení o výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy ve prospěch vedlejších účastníků 1) a 2) jako oprávněných.

3. Usnesení okresního soudu bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 2. 2016 č. j. 23 Co 40/2016-116.

4. Proti usnesení krajského soudu stěžovatel podal dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016 č. j. 20 Cdo 3442/2016-147 odmítnuto pro nesplnění obligatorních náležitostí uvedených v § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zejména absenci údaje o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že je po mnoho let osobou v hmotné nouzi, s příjmem ve výši existenčního minima, přičemž kdyby nebylo odborové organizace, byl by trestně stíhán a odsouzen pro zanedbání povinné výživy. Zdůraznil, že podle zákona je odborová organizace oprávněna zastupovat účastníka občanského soudního řízení, avšak z ničeho nevyplývají žádná omezení takového oprávnění.

6. V nyní posuzované věci se soudy podle stěžovatele odchýlily od ustálené judikatury, což zdůvodnily mimořádnostmi, doloženými řadou námitek proti odborové organizaci a její činnosti. Tyto skutečnosti stěžovatel označuje za vytržené z kontextu a podané tak, aby zpochybnily způsobilost odborové organizace jej zastupovat. K tomu dodává, že skutečným důvodem nepřipuštění zastoupení je skutečnost, že odborová organizace je v silnějším a pro účastníka řízení výhodnějším postavení. Domnívá se, že obecné soudy se proti němu semkly s úmyslem si svoji práci zjednodušit.

7. Postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel vytýká, že jeho závěry o nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání jsou v rozporu se skutečností. Současně namítá, že věc nerozhodl zákonný soudce, neboť JUDr. Karel Svoboda, Ph.D., nemohl být pověřeným členem 20. senátu Nejvyššího soudu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení.

9. Shledal, že ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu ze dne 18. 2. 2016 č. j. 23 Co 40/2016-116 a proti usnesení okresního soudu ze dne 9. 12. 2015 č. j. 21 E 887/2008-97 je nepřípustná. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. V nyní posuzované věci stěžovatel sice dovolání podal, důvodem jeho odmítnutí však bylo nesplnění obligatorních náležitostí uvedených v 241a odst. 2 o. s. ř. Proto je třeba konstatovat, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

10. Co se týče ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016 č. j. 20 Cdo 3442/2016-147, byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016 č. j. 20 Cdo 3442/2016-147 zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.

13. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze stručně uvádí, že nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu, že ani náznakem nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. Z jejího obsahu však nevyplývá konkrétní argumentace, která by správnost závěru Nejvyššího soudu zpochybňovala či přímo vyvracela. Omezuje se pouze na tvrzení, že soudy se proti stěžovateli semkly ve snaze usnadnit si práci, příp. vyloučit zastoupení stěžovatele silnějším zástupcem garantujícím mu výhodnější postavení. Tato tvrzení jsou však pouze spekulativní. Z odůvodnění napadeného usnesení je naopak zřejmé, že Nejvyšší soud se splněním náležitostí dovolání řádně zabýval a rozvedl, v čem nebyly splněny náležitosti dovolání vymezené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.

14. Ústavní soud rovněž neshledává opodstatněnou stěžovatelovu námitku, že o dovolání nemohl rozhodnout JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. Z textu rozvrhů práce Nejvyššího soudu (pozn. volně dostupných na http://www.nsoud.cz) vyplývá, že uvedený soudce byl v době vydání usnesení (ke dni 1. 8. 2016) členem soudního oddělení 20. Podle zvláštních ustanovení (srov. str. 45 rozvrhu práce k 1. 9. 2016) platilo, že věci jemu přidělené do 30. 6. 2016 dokončí v dosavadním určení 21. senátu, tudíž věci přidělené od 1. 7. 2016 rozhodoval jako člen 20. senátu. Dovolání ve stěžovatelově věci bylo Nejvyššímu soudu předloženo dne 25. 7. 2016 (srov. informace dostupné na též na http://www.nsoud.cz). Není proto pochyb, že jako pověřený člen senátu 20 Cdo byl oprávněn o dovolání stěžovatele rozhodnout.

15. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu ze dne 18. 2. 2016 č. j. 23 Co 40/2016-116 a proti usnesení okresního soudu ze dne 9. 12. 2015 č. j. 21 E 887/2008-97 je nepřípustná, a proto byla podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta. Ke zbývajícímu rozsahu Ústavní soud uvádí, že postupem Nejvyššího soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru