Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3061/12 #1Usnesení ÚS ze dne 15.05.2013

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 6
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na bezplatnou pomoc obhájce, tlumočníka
právo na soudní a jinou právní ochran... více
Věcný rejstříkDokazování
trestný čin/krádež
trestný čin/loupež
tlumočník
EcliECLI:CZ:US:2013:3.US.3061.12.1
Datum podání13.08.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 234

141/1961 Sb., § 28, § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 205


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3061/12 ze dne 15. 5. 2013

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele W. A., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 21, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2012 sp. zn. 61 To 87/2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. listopadu 2011 sp. zn. 16 T 166/2010 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 2. 8. 2012, doplněnou podáním ze dne 3. 9. 2012, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva, konkrétně jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak patrno z ústavní stížnosti, jejích příloh i vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též jen "obvodní soud") sp. zn. 16 T 166/2010, napadeným rozsudkem tohoto soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona, vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) a c) trestního zákona, zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 trestního zákoníku (dále jen "tr. z.") ve spolupachatelství podle § 23 tr. z. a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. z. formou spolupachatelství podle § 23 tr. z., jakož i trestním činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 trestního zákona, za což mu byl uložen (úhrnný) trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou; dále stěžovateli byla uložena povinnost k náhradě škody. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel i státní zástupce odvoláním, které však Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítl.

V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje, že před Obvodním soudem pro Prahu 9 bylo a dále je pod sp. zn. 21 T 68/2011 "paralelně" vedeno řízení, v němž se v důsledku pochybení policie "nelogicky" projednávaly mj. pokračující trestné činy a kde došlo k dublování téměř všech výslechů (k tomu viz níže). Dále namítá, že prakticky celé přípravné řízení bylo vedeno bez tlumočníka, ačkoliv jako cizinec nedal informovaný souhlas, aby mu listiny nebyly přeloženy do jeho mateřského jazyka, nedošlo ani k řádnému seznámení se spisem, neboť mu k tomu byla poskytnuta nepřiměřeně krátká doba, přestože na tuto skutečnost upozornil. Dále uvádí, že jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem nebyl brán ohled na jeho důkazní návrhy, konkrétně aby byli vyslechnuti svědci Jiří Kadlec a Dashmir Poznegu, kteří byli - jak vypověděl poškozený Patrik Kovářík v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 68/2011 - přítomni incidentu popsanému ve výroku 1 a) rozsudku soudu prvního stupně (pozn.: k němu dle soudu došlo na podzim roku 2009, kdy stěžovatel po poškozeném požadoval zaplacení částky 140 000 Kč, přičemž mu vyhrožoval a došlo i k fyzickému napadení). V této souvislosti stěžovatel namítá, že se jedná o tzv. opomenuté důkazy. Výpověď poškozeného pak stěžovatel považuje za nepravdivou z důvodu, že ve skutečnosti nedošlo, jak konstatoval soud prvního stupně, ke krádeži hotovosti, a telefon, který měl poškozenému údajně odcizit, patřil jemu. Nedůvěryhodnost tohoto svědka má plynout i z toho, že byl několikrát trestaný a že mu byla slibována beztrestnost, pokud ho usvědčí, o čemž má svědčit jeho dopis adresovaný Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 9. Upozorňuje, že v odvolacím řízení navrhl, aby soud tuto listinu provedl jako důkaz a aby znovu vyslechl poškozeného, městský soud však tyto návrhy zamítl. Oproti tomu jiný senát městského soudu, který rozhodoval o odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 vydanému ve věci sp. zn. 21 T 68/2011, daný rozsudek mj. z uvedeného důvodu zrušil. Takový (rozdílný) postup stěžovatel považuje za porušení práva na spravedlivý a nadto upozorňuje, že městský soud v uvedené věci kvalifikoval jako opomenutý důkaz jeho návrh na provedení výslechu Dashmira Poznega.

Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejšímu účastníku řízení. Městský soud v Praze odkázal na obsah svého usnesení. Obvodní soud pro Prahu 6 se nevyjádřil. Městské státní zastupitelství v Praze odkázalo na napadená rozhodnutí s tím, že obecné soudy se s námitkami, jež stěžovatel opakuje v ústavní stížnosti, náležitě vypořádaly. Vzhledem k tomu, že se ve zmíněných vyjádřeních v podstatě jen odkazuje na napadená rozhodnutí, Ústavní soud je stěžovateli k případné replice nezasílal.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítal zkrácení na svých procesních právech v důsledku toho, že přípravné řízení probíhalo bez tlumočníka. Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného trestního spisu, touto otázkou se podrobně zabýval městský soud v (kasačním) usnesení ze dne 12. 7. 2011 č. j. 61 To 234/2011-1243 a zjistil pochybení na straně policejního orgánu, spočívající v tom, že stěžovatel nebyl poskytnut časový prostor tak, jak požadoval, na straně druhé neshledal, že by mělo jakýkoliv smysl kvůli němu vracet věc do stadia přípravného řízení, neboť se stěžovatel, resp. jeho obhájce se se spisem také průběžně seznamoval v přípravném řízení, navíc se s celou věcí seznámil v řízení před soudem. Současně odmítl, že by orgány činné v trestním řízení neumožnily účast tlumočníka, neboť stěžovatel na počátku řízení prohlásil, že česky rozumí jak slovem, tak písmem. Stěžovatel v ústavní stížnosti na argumentaci městského soudu v podstatě nijak nereaguje, takže není zřejmé, v jakém ohledu měl městský soud v těchto svých závěrech pochybit. Z trestního spisu dále vyplynulo, že stěžovateli se dne 26. 4. 2010 dostalo poučení podle § 28 tr. ř., načež prohlásil, že písemný překlad rozhodnutí uvedených v § 28 odst. 2 tr. ř. nepožaduje (viz č. l. 62, 63), do protokolu o výslechu obviněného z téhož dne stěžovatel výslovně uvedl, že česky dobře rozumí slovem i písmem a že nežádá tlumočníka (viz č. l. 60), dne 28. 4. 2010 byl stěžovatel coby zadržený vyslechnut soudcem obvodního soudu za přítomnosti tlumočníka, přičemž uvedl, že souhlasí s tím, aby se řízení konalo v českém jazyce, a že pokud by něčemu nerozuměl, požádá o pomoc přítomného tlumočníka, dále pak uvedl, že nežádá překlady do arabského jazyka (viz č. l. 41). Přes opakované poučení, kterého se stěžovateli dostalo při následných výsleších za přítomnosti jeho obhájce, stěžovatel proti postupu policejního orgánu nic nenamítal (viz např. č. l. 66). Pokud později stěžovatel v souvislosti s prostudováním spisu požadoval tlumočníka, policejní orgán jej přibral a ten se také daného úkonu zúčastnil (č. l. 957, 969, 973). Jde-li o otázku prostudování trestního spisu, stěžovatel do spisu nahlížel opakovaně, následně však policejní orgán dalším jeho požadavkům nevyhověl, a to z důvodu, že jednak stěžovateli bylo předtím prostudování spisu umožněno, jednak že se nakonec dané činnosti ani nevěnoval, ač k tomu měl dostatečný časový prostor (č. l. 977). Může být otázkou, zda za této situace skutečně šlo o pochybení na straně policejního orgánu, jak konstatoval městský soud, podstatné však je, že z ústavní stížnosti neplyne, proč by měl být příslušný závěr městského soudu (spočívající v podstatě v tom, že nešlo o podstatnou vadu řízení, jež by nemohla být zhojena v dalším řízení), nesprávný, resp. ústavní stížnost neobsahuje žádnou relevantní, tj. ústavněprávní argumentaci, jak konkrétně byl stěžovatel - v daném trestním řízení jako celku, tedy vezme-li se v úvahu následné soudní řízení - na svém právu vyjádřit se k prováděným důkazům, jehož porušení v uvedených souvislostech připadá do úvahy, zkrácen.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel vyslovuje nesouhlas s tím, jak obecné soudy vyhodnotily výpověď svědka (poškozeného) P. Kováříka, tedy jako usvědčující důkaz, jde-li o skutek popsaný ve výroku 1 a) rozsudku soudu prvního stupně, přičemž poukazuje na rozdíly ve výpovědi v dané trestní věci a ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 21 T 68/2011 a na dopis adresovaný Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 9. V prvé řadě Ústavní soud připomíná, že dle konstantní judikatury je hodnocení důkazů záležitostí soudů obecných, přičemž Ústavní soud se do tohoto procesu necítí oprávněn zasahovat, resp. toto hodnocení "přehodnocovat", a to ani v případě, že by se s hodnocením provedeným obecnými soudy neztotožňoval; důvodem zásahu z jeho strany může být existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými (a potažmo) právními závěry, způsobená zpravidla zjevným věcným omylem či evidentní logickou chybou. Z napadených rozhodnutí je ovšem patrno, že obecné soudy se otázkou věrohodnosti tohoto svědka, resp. pravdivosti jeho výpovědi učiněné ohledně předmětného incidentu pečlivě zabývaly, přičemž se na základě dalších důkazů, resp. z nich plynoucích konkrétních skutečností přiklonily k verzi poškozeného. Není tudíž tomu tak, že by v daném bodě byl stěžovatel odsouzen toliko na základě jediného, resp. osamoceně stojícího důkazu. Odvolací soud se rovněž zabýval dopisem poškozeného, na který stěžovatel znovu v ústavní stížnosti poukazuje, přičemž na základě jeho obsahu odmítl, že by poškozený mohl být ovlivňován k nepravdivé výpovědi ve stěžovatelův neprospěch, nýbrž k výpovědi pravdivé. V souvislosti s tím se vypořádal i s navazujícími důkazními návrhy, konkrétně na provedení opětovného výslechu poškozeného či na provedení důkazu předmětným spisem Obvodního soudu pro Prahu 9. Stejně tak se městský soud výslovně vypořádal i s návrhem na výslech osob přítomných u incidentu. Nelze se přitom ztotožnit s námitkou stěžovatele, že by důkazy šlo o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť odmítnutí příslušných návrhů bylo řádně odůvodněno, přičemž bylo opřeno o z hlediska ústavnosti akceptovatelný "typový" důvod, a to, že předmětný skutek byl prokázán dostatečně, a provádění dalších důkazů nemá význam. Ústavní soud proto nemá, co by obecným soudům z hlediska ústavnosti mohl vytknout. Namítá-li, že soudy rozhodovaly nejednotně, pokud jde o posouzení věrohodnosti poškozeného coby svědka, z této skutečnosti - bez dalšího - nelze vyvozovat, že by obecné soudy v nyní posuzovaném případě nějak pochybily. Uvedené trestní věci se (jistě) netýkají téhož skutku (útoku), a tudíž není vedeno ani totožné dokazování (nejsou prokazovány tytéž skutečnosti), nehledě na to, že ani v rámci jedné trestní věci není vyloučeno, že část výpovědi (byť třeba ne zcela věrohodného) svědka bude soudy vyhodnocena jako pravdivá, a druhá nikoliv.

S ohledem na tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2013

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru