Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 306/98Usnesení ÚS ze dne 07.01.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na hmotné zajištění / zabezpečení státem
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkadvokát
Důchod
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.306.98
Datum podání08.07.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 244


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 306/98 ze dne 7. 1. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 306/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 7. 1. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.K., zastoupeného advokátem JUDr. J.Ž., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 1. 1998, sp. zn. 2 Cao 225/97, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 1997, sp. zn. 32 Ca 296/95, a rozhodnutí ČSSZ ze dne 16. srpna 1995, čj. 610 304 1516, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, kterou po výzvě Ústavního soudu k odstranění vad [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] bylo posoudit jako podanou za splnění zákonem stanovených podmínek, napadl stěžovatel ve své důchodové věci jednak rozhodnutí ČSSZ ze dne 16. srpna 1995 (čj. 610 304 1516), jednak na ně navazující rozhodnutí obecných soudů (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 1997, sp. zn. 32 Ca 296/95, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne

1

III. ÚS 306/98

29. ledna 1998, sp. zn. 2 Cao 225/97) a tvrdil, že jak rozhodnutím správního orgánu, tak pravomocnými rozsudky obecných soudů porušily označené orgány veřejné moci jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 30 a násl. Listiny základních práv a svobod), a to tím, že přes jeho celkově neuspokojivý zdravotní stav vylučující výkon jakéhokoli zaměstnání mu přiznaly toliko částečný invalidní důchod; pokud pak jde o obecné soudy, vytkl jim, že přes jím učiněné návrhy na doplnění řízení, těmto návrhům nevyhověly, aniž by se však dostatečným způsobem s nimi ve svých rozhodnutích vypořádaly. Aniž by z hlediska ústavněprávních aspektů svou ústavní stížnost podrobněji rozvedl, navrhl, aby ústavní soud všechna vpředu označená rozhodnutí orgánů veřejné moci svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak zejména z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je patrno, že navzdory stěžovatelově dlouhodobě nepříznivému zdravotnímu stavu, podmíněnému především páteřními potížemi (výhřezem ploténky L4 - L5 s iritací kořene L5) a psychickými potížemi (neurastenický syndrom), pracovní potenciál stěžovatele zcela nevymizel, neboť na místě původního zaměstnání (soustružníka) je schopen, při vyloučení fyzicky náročných prací a prací za ztížených podmínek (chlad, průvan, práce nerovné, příp. mokré podlaze), nenáročných prací v údržbě, v zámečnické dílně apod.; zdravotní stav stěžovatele, a jím podmíněný rozsah pracovní schopnosti, byl zjištěn odbornými vyšetřeními a posudky, v opravném řízení posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky, nicméně ani z tohoto přezkumného posudku nelze vyvodit závěry potvrzující tvrzení stěžovatele, že stran jeho nepříznivého zdravotního stavu a s ním spojené částečné invalidity jde o následek pracovního úrazu, stejně jako nelze dospět k závěru, že zdravotní stav stěžovatele tak, jak se jevil ke dni rozhodnutí ČSSZ (tj. ke dni 16. srpna 1995 - § 250i odst. 1 al. 1 o. s. ř.), naplňuje podmínky plné invalidity (§ 29 odst. 2 zák. č. 100/1998 Sb.), jak o ni stěžovatel usiluje.

Za naznačeného skutkového stavu (a za dostatečně zdůvodněných právních závěrů, k nimž obecné soudy dospěly - § 157 odst. 2 o. s. ř.) je zřejmé, že zvláštní podmínky pro ingerenci Ústavního soudu, jak je Ústavní soud již dříve a opakovaně ve svých rozhodnutí vyložil (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek l., č. 5, Praha 1994), nejsou splněny, a že ústavní stížnost usiluje o přezkum

2

III. ÚS 306/98

věcné správnosti či legality jí napadených rozhodnutí, k nimž však Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), stojící mimo organizaci obecných soudů, není oprávněn (k tomu srov. např. II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, vydání 1., č. 5, Praha 1995).

Na těchto závěrech nemohou nic změnit ani námitky stěžovatele směřující vůči tvrzení neúplnosti řízení; je sice pravda, že stěžovatel v předchozím řízení vznesl řadu důkazních návrhů, nicméně ze způsobu, jak tyto návrhy byly vzneseny (obdobně je tomu i v samotné ústavní stížnosti), nelze usoudit, co by jimi z hledisek rozhodných pro úvahy nad meritem věci mělo být prokázáno, zejména, jestliže stěžovatel sám, pokud jde o jeho (vpředu zmíněné) psychické potíže, počínaje květnem 1995 diagnostikovanou terapii odmítl s odkazem na "špatné zkušenosti z předchozího období"; nelze proto spatřovat pochybení obecných soudů v tom, jestliže podle odůvodnění svých rozhodnutí návrhy na doplnění dokazování neshledaly důvodnými, a jestliže svá rozhodnutí opřely o odborná lékařská vyšetření a závěry z nich vyplývající; porušení zásad plynoucích z ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu (čl. 30 a násl. Listiny základních práv a svobod) nebylo proto shledáno.

Z takto rozvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatele shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána především ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], aniž by se jevila potřeba zabývat se též následně stěžovatelem samotným napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. dubna 1998 (3 Cdo 725/98), a to již proto, že tento "návrh" (č. l. 16 až 18) postrádá náležitosti předepsané zákonem, jak na ně byl stěžovatel ústavním soudem již dříve upozorněn (č. 1. 2, 3).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 7. ledna 1999

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru