Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3055/16 #1Nález ÚS ze dne 20.12.2016K povinnosti soudu ustanovit nezletilému účastníku řízení opatrovníka (jízda nezletilého načerno)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - nezletilý
Dotčený orgánSOUD - OS Plzeň-město
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý pr... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Opatrovník
dítě
Doprava
rodiče
pohledávka
zástupce
žaloba/pro zmatečnost
střet zájmů
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 250/83 SbNU 895
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.3055.16.1
Datum vyhlášení03.01.2017
Datum podání12.09.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3, čl. 12

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 37 odst.1

99/1963 Sb., § 29 odst.1, § 22, § 20, § 23, § 29 odst.3, § 49 odst.4, § 229 odst.3, § 229 odst.1 písm.c, § 234 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Ne každé zastoupení nezletilého, který je účastníkem soudního řízení, rodičem jako zákonným zástupcem je možné z hlediska zájmu nezletilého považovat za řádné. Nedostatečné zkoumání existence podmínek pro ustanovení opatrovníka může vést k porušení práva tohoto účastníka řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 20. 12. 2016 zrušil III. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele nezletilého N. L. rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 11 C 127/2011-25 pro rozpor s čl. 38 odst. 2 Listiny.

Narativní část

Stěžovatel měl dne 20. 1. 2011 jako osmiletý cestovat prostředkem městské hromadné dopravy provozovaným vedlejší účastnicí bez platné jízdenky. Napadeným rozsudkem okresního soudu mu byla uložena povinnost zaplatit dlužné jízdné a přirážku k němu ve výši 1006 Kč, a náhradu nákladů řízení ve výši 8 520 Kč. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že až dne 19. 7. 2016, kdy mu byl doručen napadený rozsudek, zjistil, že byl v řízení zastoupen svou matkou jako zákonnou zástupkyní, ta jej však v řízení řádně nezastupovala. Matka se o něho rovněž řádně nestarala, proto byl předběžným opatřením umístěn do dětského domova. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítal zásah do jeho práva na spravedlivý proces tím, že mu byla odňata možnost jednat před soudem, což mělo být způsobeno nesprávným postupem soudu v průběhu řízení, kdy soud s ním vůbec nejednal, o řízení jej nikterak neinformoval, a naopak jednal toliko s jeho matkou jako zákonnou zástupkyní, a to přesto, že řádnému zastoupení bránily důležité okolnosti.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud předně posoudil otázku přípustnosti ústavní stížnosti, když připomněl, že žaloba pro zmatečnost, podaná podle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nepředstavuje efektivní prostředek ochrany práva, jehož vyčerpáním je ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu podmíněna přípustnost ústavní stížnosti, jestliže se účastník řízení dozvěděl o rozhodnutí, jež jí má být napadeno, teprve po uplynutí tříleté objektivní lhůty podle § 234 odst. 2 o. s. ř., odvíjející se ode dne, kdy tento rozsudek nabyl právní moci. Ústavní soud uvedl, že v posuzované věci tak byla jediným prostředkem, kterým se stěžovatel mohl domoci ochrany svých práv proti napadenému rozsudku, ústavní stížnost, neboť žaloba pro zmatečnost podaná podle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. sice byla přípustná, avšak stěžovateli bránilo jejímu podání uplynutí tříleté objektivní lhůty ve smyslu § 234 odst. 2 o. s. ř.

Ústavní soud v této souvislosti připomněl právo každého, aby byla jeho věc projednána v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, jako součástí zásad spravedlivého procesu. V případě fyzické osoby, jež s ohledem na svůj nízký věk nebo zdravotní stav není schopna porozumět významu předmětného řízení a projevovat v něm vážně svou vůli, je nezbytné její zastoupení osobou, která bude uplatňovat její práva a hájit její zájmy. Je-li přitom účastníkem řízení nezletilé dítě, je povinností státu také dodržení závazků plynoucích z Úmluvy o právech dítěte. Nezletilé dítě tedy musí požívat ochrany i v rámci soudního řízení a nelze je považovat za účastníka řízení plně srovnatelného s dospělým.

Skutečnost, že v řízení před obecnými soudy, jehož účastníkem je nezletilý, je jednáno s jeho rodičem jako zákonným zástupcem, pak dle Ústavního soudu nevylučuje vznik situace, kdy na takovéto zastoupení nebude možné z hlediska zájmu nezletilého nahlížet jako na řádné. Bude tomu tak zejména tehdy, jestliže zákonný zástupce zastupuje nezletilého pouze formálně, fakticky však se soudem nijak nekomunikuje, a ani si nepřebírá zaslané písemnosti na žádné známé adrese. V takovémto případě je povinností obecného soudu vždy zvážit, zda nejsou splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka podle § 29 odst. 1 o. s. ř.

Ústavní soud dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci příslušný soud této své povinnosti nedostál. Za situace, kdy matka stěžovatelovy zájmy v řízení nikterak nehájila, když neučinila jediný úkon, resp. ho ani učinit nemohla, neboť jí žádná písemnost fakticky doručena nebyla a zřejmě o soudním řízení vůbec nevěděla, nemělo být v řízení pokračováno bez toho, aby byl stěžovateli ustanoven opatrovník ve smyslu § 29 odst. 1 o. s. ř. Jestliže se tak nestalo, bylo stěžovateli znemožněno v řízení před obecným soudem jakkoliv jednat, tedy bylo porušeno jeho právo plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jan Filip. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 3055/16 ze dne 20. 12. 2016

N 250/83 SbNU 895

K povinnosti soudu ustanovit nezletilému účastníku řízení opatrovníka (jízda nezletilého načerno)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 20. prosince 2016 sp. zn. III. ÚS 3055/16 ve věci ústavní stížnosti nezletilého N. L., zastoupeného Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou, se sídlem Husova 242/9, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. listopadu 2011 č. j. 11 C 127/2011-25, kterým bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni částku 1 006 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, za účasti Okresního soudu Plzeň-město jako účastníka řízení a společnosti Plzeňské městské dopravní podniky, a. s., se sídlem Denisovo nábřeží 920/12, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení.

I. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. listopadu 2011 č. j. 11 C 127/2011-25 bylo porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 11 C 127/2011-25 se ruší.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") bylo stěžovateli jako žalovanému uloženo zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni částku 1 006 Kč s příslušenstvím, jež představovala dlužné jízdné a přirážku k němu, a také náhradu nákladů řízení ve výši 8 520 Kč.

II. Argumentace stěžovatele

3. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že jako osmiletý měl dne 20. 1. 2011 údajně cestovat prostředkem městské hromadné dopravy provozovaným vedlejší účastnicí bez platné jízdenky, čímž se dopustil porušení přepravních podmínek, a že teprve dne 19. 7. 2016, kdy mu byl doručen napadený rozsudek, zjistil, že byl v řízení zastoupen svou matkou jako zákonnou zástupkyní. Ta se o něho nedokázala postarat, a proto byl předběžným opatřením umístěn do dětského domova. Jeho matka jej v řízení řádně nezastupovala, přičemž existoval střet zájmů mezi nimi, což plyne i z usnesení ze dne 16. 2. 2016 č. j. 13 Nc 3/22016-20, kterým bylo nařízeno zmíněné předběžné opatření a ve kterém Okresní soud Plzeň-jih dospěl k závěru, že matka upřednostňuje svoje potřeby před potřebami dětí.

4. Jde-li o včasnost a přípustnost podané ústavní stížnosti, stěžovatel uvedl, že odvolání není s ohledem na ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") přípustné a že ačkoliv v soudním řízení nebyl řádně zastoupen, nemůže podat žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože již uplynula objektivní tříletá lhůta (§ 234 odst. 2 o. s. ř.), aniž by se o napadeném rozsudku dozvěděl. Seznámit se s ním totiž mohl až poté, co mu byl na jeho žádost okresním soudem doručen dne 19. 7. 2016. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost podána včas, tj. ve lhůtě podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

5. Následně stěžovatel namítl, že napadený rozsudek je protiústavní v důsledku zásahu do práva na spravedlivý proces, jenž byl způsoben odnětím možnosti jednat před soudem a být přítomen projednání své věci. V době vydání rozsudku mu bylo 9 let, okresní soud v době řízení nejednal přímo s ním, ale s jeho matkou jako zákonnou zástupkyní, ač existovaly okolnosti, které ji ze zastupování vylučovaly, protože mezi nimi existoval střet zájmů (§ 37 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině), který spočíval v tom, že péče řádného hospodáře v rámci rodičovské zodpovědnosti zahrnuje i řádné plnění závazků a povinností, v daném případě zaplatit žalovanou částku. Účelem zastoupení je především zajištění řádného výkonu práv a povinností, takže zástupcem musí být osoba, která je schopna v řízení řádně bránit práva a oprávněné zájmy zastoupeného, což jeho matka není, neboť nebyla s to poskytnout mu náležitou výchovu a péči a upřednostňovala své zájmy. Skutečnost, že nebyl řádně zastoupen, musela být okresnímu soudu zřejmá z přístupu matky, neboť ta na žalobu nereagovala a se soudem nijak nekomunikovala, soud pak rozhodl bez nařízení jednání. Vzhledem k tomu stěžovatel vyslovil názor, že v řízení nemělo být pokračováno bez toho, že by byl řádně zastoupen opatrovníkem podle § 29 odst. 1 o. s. ř. Na danou věc se uplatní závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezech ze dne 21. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3598/14 (N 74/81 SbNU 285; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz) a ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217), přičemž stěžovatel v této souvislosti upozornil, že tento názor byl aktuálně potvrzen Ústavním soudem v nálezech ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 2748/15 (N 98/81 SbNU 591) a ze dne 12. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 2736/15 (N 125/82 SbNU 45).

6. Dále stěžovatel - s odvoláním na nález sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217) - vytkl okresnímu soudu, že mu odňal možnost být jakkoliv přítomen projednání své věci, když jej o řízení vůbec neinformoval a nijak ho do něj nezapojil, a neumožnil mu tak se k předmětu řízení vyjádřit a být přítomen u jednání, resp. že nezkoumal a neprovedl žádnou úvahu, zda by byl schopen vyjádřit své názory, s tím, že by nebylo vhodné jej informovat a do řízení zapojit. Byla mu tak odňata možnost jednat před soudem, čímž došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, konkrétně být přítomen projednání své věci, což představuje zásah do práv stěžovatele jako nezletilého dítěte ve smyslu čl. 32 odst. 1 Listiny a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

7. Za zásah do základního práva na vlastnictví (pozn. - práva vlastnit majetek) stěžovatel označil to, že vedlejší účastnici byla přiznána náhrada nákladů řízení za činnost, kterou nelze považovat za poskytování právní pomoci, ale za automatizovanou administrativní činnost, kdy řízení bylo zahájeno tzv. formulářovou žalobou, přičemž v takovém případě - jak plyne z nálezu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767) - je spravedlivé, aby výše odměny za zastupování vedlejší účastnice advokátem byla určena jako ekvivalent jednonásobku vymáhané jistiny, přičemž poukázal na usnesení ze dne 27. 12. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2777/11, ve kterém Ústavní soud označil za ústavně konformní postup, kdy obecný soud nepřiznal žalobci náhradu za zastoupení s tím, že tyto náklady nebyly vynaloženy účelně, neboť rutinní vyplňování údajů může činit i osoba práva neznalá, a takovou činnost administrativní povahy nelze považovat za poskytnutí právní pomoci.

III. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení

8. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejší účastnici řízení. Okresní soud pouze odkázal na své rozhodnutí a obsah spisu, vedlejší účastnice se nevyjádřila. Vyjádření okresního soudu Ústavní soud stěžovateli k replice nezasílal, neboť neobsahovalo žádné stěžovateli neznámé skutečnosti či argumentaci.

IV. Procesní předpoklady projednání návrhu

9. Pokud jde o otázku přípustnosti ústavní stížnosti, Ústavní soud již v nálezu ze dne 21. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3598/14 konstatoval, že žaloba pro zmatečnost, ať již podaná na základě § 229 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, nebo podle § 229 odst. 1 písm. c) téhož zákona, nepředstavuje efektivní prostředek nápravy pro odstranění namítaného pochybení (šlo o obdobný případ nezaplacení jízdného nezletilou stěžovatelkou, se kterou nebylo jednáno za stejných podmínek jako v nyní souzené věci). V případě žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je tomu z důvodu, že již uplynula tříletá objektivní lhůta stanovená v § 234 odst. 2 o. s. ř., a v případě žaloby podané na základě § 229 odst. 3 o. s. ř. v rozhodném znění, tj. ve znění účinném do 31. 12. 2012, z důvodu, že citované ustanovení umožňovalo napadnout žalobou pro zmatečnost toliko pravomocný rozsudek nebo usnesení odvolacího soudu (nikoli tedy i pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, proti němuž je odvolání dle § 202 odst. 2 o. s. ř. nepřípustné; možnost napadnout žalobou pro zmatečnost i pravomocný rozsudek soudu prvního stupně byla do uvedeného ustanovení doplněna až novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., a to s účinností od 1. 1. 2013).

10. Ve stávající věci jde o obdobnou situaci jako v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3598/14 či v nálezu sp. zn. II. ÚS 2748/15. Stěžovatel totiž rovněž namítl odnětí možnosti jednat před soudem, což mělo být způsobeno nesprávným postupem soudu v průběhu řízení, kdy soud s ním vůbec nejednal, o řízení jej nikterak neinformoval, a naopak jednal toliko s jeho zákonnou zástupkyní, a to přesto, že řádnému zastoupení bránily důležité okolnosti. Nyní napadený rozsudek byl vydán dne 30. 11. 2011 a nabyl právní moci dne 9. 1. 2012. Stěžovatel nabyl vědomost o předmětném nalézacím řízení zcela náhodně, přičemž o existenci ústavní stížností napadeného rozsudku se dozvěděl až dne 19. 7. 2016, kdy mu byl tento rozsudek soudem zaslán. Z této skutečnosti vyplývá, že jediným prostředkem, kterým se stěžovatel za dané situace mohl domoci ochrany svých práv proti napadenému rozsudku, je ústavní stížnost. To proto, že žaloba pro zmatečnost podaná z důvodu dle § 229 odst. 3 o. s. ř. v rozhodném znění (tj. ve znění účinném do 31. 12. 2012) není přípustná a v případě žaloby podle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. objektivní lhůta pro její podání (§ 234 odst. 2 o. s. ř.) uplynula dne 9. 1. 2014, tj. dříve, než stěžovatel měl možnost se s napadeným rozsudkem seznámit.

11. Jde-li o otázku včasnosti ústavní stížnosti, pro její posouzení bylo s ohledem na čl. IV odst. 2 zákona č. 404/2012 Sb. relevantní ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, podle něhož lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. Takto určený počátek běhu lhůty je třeba nicméně vykládat způsobem, který nebude bránit věcnému projednání ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu, jestliže jí stěžovatel namítá porušení práva jednat v řízení před soudem v důsledku takového postupu, který z povahy věci vylučoval, aby mu bylo doručováno toto rozhodnutí. Pokud za této situace měly právní účinky doručení nastat doručením jiné osobě, pak nelze pod pojmem "doručení" ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumět skutečnost, s níž příslušné procesní předpisy spojují účinky doručení nebo na základě které tyto účinky, byť nesprávně, konstatoval příslušný soud, nýbrž až okamžik, kdy se tato osoba o rozhodnutí poprvé dozvěděla nebo mohla dozvědět, a od kterého tak měla reálnou možnost tento právní prostředek využít [srov. např. nálezy ze dne 25. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 559/2000 (N 111/27 SbNU 233), ze dne 9. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 811/05 (N 98/41 SbNU 279), ze dne 21. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1685/11 (N 198/63 SbNU 307), bod 16, nebo ze dne 11. 6. 2013 sp. zn. III. ÚS 272/13 (N 106/69 SbNU 733), bod 12]. Tato východiska se uplatní i v nyní posuzované věci.

12. Z vyžádaného spisu má Ústavní soud za prokázané, že po celou dobu řízení nebylo s nezletilým jednáno přímo, nýbrž bylo "jednáno" s jeho matkou jako zákonnou zástupkyní, které bylo také doručováno. Se stěžovatelem, resp. s jeho právní zástupkyní (advokátkou), bylo jednáno až na základě jeho žádosti ze dne 27. 6. 2016, kterou požádal mj. o doručení napadeného rozsudku (č. l. 37 soudního spisu). Této žádosti bylo vyhověno a uvedený rozsudek byl právní zástupkyni stěžovatele doručen dne 19. 7. 2016 (č. l. 43). Ústavní soud neměl v nyní posuzovaném případě důvod nevěřit tvrzení stěžovatele, že nejdříve tímto okamžikem se mohl seznámit s jeho obsahem. Tento den byl proto z pohledu Ústavního soudu rozhodný pro počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), která tak byla podána včas.

13. Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné k dispozici neměl; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, které přísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce. Z tohoto důvodu Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelem namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

15. Ústavní soud i v souzené věci vyšel ze závěrů vyslovených v již zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 3598/14 a dalších. Dle nich je součástí zásad spravedlivého procesu podle čl. 38 odst. 2 Listiny i právo každého, aby byla jeho věc projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, tedy aby mu bylo ve vlastní věci, kdy je rozhodováno o jeho právech a povinnostech, umožněno před soudem jednat. Toto právo má jakákoliv fyzická nebo právnická osoba, což však ještě neznamená, že je může v příslušném řízení kdokoliv i samostatně uplatňovat. V případě fyzické osoby, jež s ohledem na svůj nízký věk nebo zdravotní stav není schopna porozumět významu předmětného řízení a projevovat v něm vážně svou vůli, je nezbytné její zastoupení osobou, která bude uplatňovat její práva a hájit její zájmy. Je-li účastníkem řízení nezletilé dítě, vztahuje se na toto řízení povinnost státu plynoucí z čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí (odstavec 1) a musí mu být zajištěna taková ochrana a péče, jaká je nezbytná pro jeho blaho (odstavec 2). Nezletilé dítě tedy musí požívat ochrany i v rámci soudního řízení a nelze je považovat za účastníka řízení plně srovnatelného s dospělým. Je naopak pravidlem, že nezletilé děti nemají plnou procesní způsobilost, přičemž opačný závěr lze přijmout pouze v konkrétních zcela výjimečných situacích a vždy je nutno jej řádně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1041/14 (N 217/75 SbNU 431)].

16. K naplnění těchto základních práv v občanském soudním řízení stanoví občanský soudní řád, že fyzická osoba, která nemůže před soudem jednat samostatně, musí být zastoupena svým zákonným zástupcem nebo opatrovníkem (§ 22 o. s. ř.). Odpověď na otázku, kdo může jednat před soudem samostatně, vyplývá z hmotněprávních předpisů, přičemž rozhodující je svéprávnost účastníka řízení (dříve způsobilost k právním úkonům), resp. rozsah jejího případného omezení (§ 20 o. s. ř.). Vyžadují-li to ale okolnosti případu, může předseda senátu rozhodnout, že fyzická osoba, která není plně svéprávná, musí být v řízení zastoupena, i když jde o věc, v níž by jinak mohla jednat samostatně (§ 23 o. s. ř.). Tím není dotčeno právo nezletilého dítěte, aby bylo vyslyšeno (ať už přímo, nebo prostřednictvím zástupce), pokud je schopno formulovat své názory a řízení se ho dotýká, a aby jeho názorům byla věnována patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni vyspělosti (čl. 12 Úmluvy o právech dítěte).

17. Skutečnost, že v řízení před obecnými soudy, jehož účastníkem je nezletilý, je jednáno s jeho rodičem jako zákonným zástupcem, nevylučuje vznik situace, kdy na takovéto zastoupení nebude možné z hlediska zájmu nezletilého nahlížet jako na řádné. Bude tomu tak zejména tehdy, jestliže zákonný zástupce zastupuje nezletilého pouze formálně, fakticky však se soudem nijak nekomunikuje a ani si nepřebírá zaslané písemnosti na žádné známé adrese. Takovýto zástupce nečiní žádné procesní úkony k ochraně práv nezletilého, v důsledku čehož jedná v rozporu s jeho zájmy, jakož i samotným účelem zastoupení. S ohledem na omezenou schopnost nezletilého porozumět významu řízení tento navíc nemusí mít vůbec možnost na nečinnost svého zákonného zástupce upozornit nebo se proti ní bránit, ačkoliv případný nepříznivý výsledek řízení půjde k jeho tíži. Jde v podstatě o srovnatelnou situaci, jako kdyby tento nezletilý nebyl vůbec zastoupen. Z těchto důvodů je povinností obecného soudu vždy zvážit, zda v konkrétní věci nejde právě o tuto situaci a zda nejsou splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka podle § 29 odst. 1 o. s. ř. Pakliže se obecnému soudu zároveň nepodařilo zjistit vedle místa pobytu zákonného zástupce ani místo pobytu nezletilého účastníka řízení, musí posoudit i splnění podmínek pro ustanovení opatrovníka z důvodu uvedeného v § 29 odst. 3 o. s. ř. Vždy je přitom třeba dbát nejlepšího zájmu dítěte [srov. nález ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217)].

18. Ústavnísoud dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci příslušný soud této své povinnosti nedostál. Okresní soud se pokoušel doručit žalobu vedlejší účastnice přímo stěžovateli (č. l. 8 soudního spisu), později matce jako jeho zákonné zástupkyni (č. l. 18 a 19), stejně jako napadený rozsudek (č. l. 31), tyto písemnosti se však nepodařilo doručit, pročež byly doručeny fikcí podle § 49 odst. 4 o. s. ř., předmětné zásilky byly vráceny soudu, který na svou úřední desku vyvěsil sdělení o možnosti jejich vyzvednutí. Ústavní soud tak byl nucen uzavřít, že stěžovatelovy zájmy matka v řízení nikterak nehájila, poněvadž neučinila jediný úkon, resp. ho ani učinit nemohla, neboť jí žádná písemnost fakticky doručena nebyla a zřejmě o soudním řízení vůbec nevěděla.

19. Za této situace proto dle názoru Ústavníhosoudu nemělo být v řízení pokračováno bez toho, aby byl stěžovatel řádně zastoupen opatrovníkem, k jehož ustanovení mělo dojít podle § 29 odst. 1 o. s. ř., a pokud se tak nestalo, stěžovateli bylo znemožněno v řízení před obecným soudem jakkoliv jednat, tedy bylo porušeno jeho právo plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny (shodně viz nález ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 2748/15 či ze dne 12. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 2736/15).

20. Ústavnísoud uzavírá, že nikterak nepředjímá výsledek řízení poté, co bude se stěžovatelem řádně jednáno, nicméně bude na okresním soudu, aby zohlednil argumentaci stěžovatele jak k věci samé, tak k přiměřenosti výše nákladů řízení, kterou stěžovatel rozporoval s ohledem na formulářovou povahu této žaloby a závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767).

21. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavnísoud k závěru, že okresní soud napadeným rozhodnutím porušil právo stěžovatele, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny. Proto Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru