Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3051/18 #1Usnesení ÚS ze dne 23.10.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Kolín
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
Věcný rejstříkvýživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.3051.18.1
Datum podání11.09.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 917, § 907


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3051/18 ze dne 23. 10. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., zastoupeného Mgr. et Mgr. Ondřejem Teplým, advokátem, sídlem Zahradní 46, Kolín, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. června 2018 č. j. 101 Co 44/2018-591, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. září 2017 č. j. 22 Nc 655/2014-476, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a M. Č., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví jeho dětí podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti postačí konstatování, že Okresní soud v Kolíně a Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozhodovaly o (dlužném) výživném a úpravě styku a svěření do péče dětí stěžovatele a vedlejší účastnice (jejich matky), tedy M., O. a K.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že krajský soud nevysvětluje, z jakých důkazů dovodil, že jeho čistý měsíční příjem se pohybuje okolo částky 100 000 Kč. V tomto ohledu krajský soud podle stěžovatele nedodržel požadavky na řádné odůvodnění a jeho rozhodnutí je pro stěžovatele překvapivé. Soudy také nezohlednily, že stěžovatel dětem přispíval zejména na mimoškolní aktivity nad rámec stanoveného výživného. Podle stěžovatele bylo rovněž porušeno právo jeho dětí na ochranu vlastnictví, neboť dlužné výživné bylo přikázáno k rukám matky, ač některé z dětí jsou nyní v jeho péči.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh.

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat pravomoc k přezkumnému dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

8. Krajský soud se výpočtu stěžovatelova příjmu věnoval podrobně zejména na straně 13 a 14 svého rozhodnutí - jeho závěry jsou v tomto ohledu dostatečně odůvodněné. I kdyby Ústavní soud připustil, že zvýšení výživného, respektive upřesnění výpočtu stěžovatelova měsíčního čistého příjmu, krajským soudem bylo pro něj překvapivé, stěžovatel nevyužil v ústavní stížnosti ani jedinou větu, aby konkrétní početní úvahy krajského soudu věcně zpochybnil - místo toho setrvává na zcela obecných tvrzeních. Uvádí-li dále stěžovatel, že dlužné výživné mělo být pro některé děti splatné k jejich rukám, pak - aniž by Ústavní soud rozebíral procesní aspekty této námitky - přehlíží, že toto dlužné výživné bylo za dobu, kdy děti byly v péči matky a ona jejich potřeby uspokojovala i v rozsahu, v němž se na nich měl podílet stěžovatel. Proto je dlužné výživné splatné k rukám matky. Soudy přitom plnění stěžovatele nad rámec stanoveného výživného pro děti v napadených rozhodnutích výslovně zmiňují, na druhou stranu ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti přesněji neidentifikuje jeho rozsah, a proto ani Ústavní soud nemá za to, že by toto plnění narušovalo přiměřenost soudem stanoveného běžného výživného.

9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru