Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3049/07 #1Usnesení ÚS ze dne 14.05.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Smlouva
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.3049.07.1
Datum podání30.11.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3049/07 ze dne 14. 5. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 14. května 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Č., právně zastoupeného JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem AK se sídlem Libická 1832/5, 130 00 Praha 3, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. července 2007 č. j. 53 Co 102/2007-45 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. prosince 2006 č. j. 19 C 119/2006-20, za účasti 1) Městského soudu v Praze, a 2) Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. listopadu 2007, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. července 2007 č. j. 53 Co 102/2007-45, jakož i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. prosince 2006 č. j. 19 C 119/2006-20, a to pro porušení článku 3 odst. 3, článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3, a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, neboť odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí není v rozporu s důležitým veřejným zájmem a výkon tohoto rozhodnutí by znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 119/2006.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. července 2007 č. j. 53 Co 102/2007-45 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. prosince 2006 č. j. 19 C 119/2006-20, kterým soud prvního stupně uložil žalovanému (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") povinnost zaplatit žalobci Ing. V. L. částku 70 000,- Kč s příslušenstvím. V řízení bylo na základě shodných tvrzení stran učiněno nesporným, že exekučně vymáhaná pohledávka společnosti Böhler Uddeholm CZ s. r. o., vznikla za trvání sdružení a že byla řádně vedena v účetnictví. Z toho obvodní soud dovodil, že i tuto pohledávku na základě smluvního ujednání v II. dodatku dohody o rozpuštění sdružení a vzájemném vypořádání účastníků sdružení převzal žalovaný v plném rozsahu. Soud prvního stupně zdůraznil, že je třeba striktně rozlišit vztah účastníků ke společnosti Böhler Uddeholm CZ s. r. o., kdy vystupují jako solidárně zavázaní dlužníci, a jejich vnitřní vztah ve smyslu ust. § 511 odst. 2 obč. zákoníku. V tomto vnitřním vztahu připadá na žalovaného celý dluh. Žalobce přípisem ze dne 14. února 2005 vyzval žalovaného, aby za něj celý dluh splnil. Protože se tak nestalo a v rámci exekuce byl postižen majetek žalobce, shledal obvodní soud požadavek žalobce na náhradu v exekuci zaplacených 70 000,- Kč podle ust. § 511 odst. 3 obč. zákoníku důvodným. Městský soud v Praze jako soud odvolací se s uvedeným závěrem soudu prvního stupně ztotožnil, když konstatoval, že obvodní soud na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci došel ke správným závěrům právním.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy se nezabývaly platností dohody o vypořádání sdružení, jakož i předložených dodatků, a neozřejmily, který z nich je platný a který ne, přičemž v důsledku toho nebylo možné stanovit, podle kterého dodatku se měli bývalí členové sdružení řídit. V důsledku toho došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci a k vydání rozhodnutí, která porušila ústavně zaručená práva stěžovatele.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy ČR), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).

Nelze souhlasit se stěžovatelem, že obecné soudy se nezabývaly platností uzavřené dohody o vypořádání sdružení, včetně jejích dodatků. Obvodní soud pro Prahu 4 v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že sdružení bylo rozpuštěno dohodou ze dne 20. června 1997, přičemž v článku III. dohody bylo smluveno, že vzájemné vypořádání účastníků bude provedeno písemným dodatkem k dohodě tak, že výsledek společného podnikání ve sdružení bude rozdělen mezi účastníky sdružení rovným dílem. Konečné vypořádání tak bylo provedeno II. dodatkem ze dne 15. října 1998, a to s ohledem na údaje v účetnictví sdružení ke dni 30. června 1997. Podle článku III. dodatku se o kladný výsledek společného podnikání účastníci podělí rovným dílem. Všechno ostatní jmění sdružení včetně vedených závazků, pohledávek a úvěrů připadlo žalovanému. Tento způsob vypořádání při rozpuštění sdružení považoval Obvodní soud pro Prahu 4 za možný a neodporující dobrým mravům, když účastníci se o výsledek společného podnikání rozdělili rovným dílem. Zároveň tento dodatek považoval soud za dostatečně určitý a tedy za platný právní úkon. Obvodní soud poukázal na to, že není třeba, aby jednotlivé závazky, které žalovaný dobrovolně v rámci vypořádání majetku převzal, byly ve smlouvě blíže konkretizovány, neboť je lze v případě potřeby dohledat v účetnictví sdružení ke dni 30. června 1997. Výslovný odkaz na toto účetnictví přitom soud považoval z hlediska požadavku určitosti právního úkonu za dostačující, neboť oběma účastníkům muselo být v době uzavírání dodatku zřejmé, co je obsahem uzavíraného dodatku.

S uvedeným závěrem soudu prvního stupně se ztotožnil i soud odvolací. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že žalovaný se v této dohodě (viz znění dodatku č. II) mimo jiné výslovně zavázal převzít veškeré závazky, pohledávky a úvěry zaniklého sdružení, tedy ve vztahu mezi účastníky je to nadále žalovaný, kdo odpovídá za závazky zaniklého sdružení. Pokud žalovaný v průběhu řízení i v odvolání zpochybňoval platnost dohody účastníků o vypořádání sdružení, odvolací soud tento názor nesdílel. Dohoda byla podle odvolacího soudu mezi účastníky uzavřena vážně, srozumitelně a určitě, přičemž na platnost dohody nemá žádný vliv okolnost, že v ní nebyly žalovaným přebírané závazky specifikovány. Žalovaný totiž převzal všechny takové závazky podle stavu účetnictví k 30. červnu 1997.

V soukromém právu se aplikuje zásada pacta sunt servanda (smlouvy jsou závazné) - a to i v případech, kdy je to pro některou ze smluvních stran nevýhodné. Nelze proto pod aspektem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR), který výlučně zakládá pravomoc Ústavního soudu zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, namítat nic proti postupu obecných soudů, které se touto zásadou řídily. Stěžovatel si musí být vědom své odpovědnosti ve smluvních vztazích a nemůže smlouvy uzavírat a namítat jejich neplatnost dle své vlastní vůle, aniž by to zákon upravoval. Nadto z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů v předmětné věci vyplývá, že obecné soudy posoudily řádně obsah předmětné smlouvy a jejích dodatků, a zabývaly se i otázkou jejich platnosti. V projednávané věci obecné soudy dospěly shodně k závěru o platnosti předložených listin.

Ústavní soud ověřil, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména ust. § 157 o. s. ř.), uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná; tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhal toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, je třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal. Předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. ledna 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, usnesení č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2008

Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru