Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3044/10 #1Usnesení ÚS ze dne 18.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
NÁRODNÍ BEZPEČNOSTNÍ ÚŘAD
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkspis/nahlížení do spisu
ochrana utajovaných informací
PoznámkaRozsudek ESLP Regner proti ČR z 26. 11. 2015 č. 35289/11: vysloveno neporušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Rozsudek velkého senátu ESLP z 19. 9. 2017: vysloveno neporušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.3044.10.1
Datum podání25.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

412/2005 Sb., § 14, § 133 odst.2, § 133 odst.3, § 133 odst.4, § 122 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3044/10 ze dne 18. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 18. listopadu 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. R., právně zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem AK se sídlem Hvězdova 1716/2b, 140 00 Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. července 2010 č. j. 9 As 9/2010-94, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2009 č. j. 8 Ca 22/2007 - 54, proti rozhodnutí předsedy Národního bezpečnostního úřadu ze dne 18. prosince 2006 č. j. 362/2006-NBÚ/07-OP a proti rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu ze dne 5. září 2006 č. j. 68444/2006-NBÚ/P, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Národního bezpečnostního úřadu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. října 2010, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. července 2010 č. j. 9 As 9/2010-94, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2009 č. j. 8 Ca 22/2007 - 54, rozhodnutí předsedy Národního bezpečnostního úřadu ze dne 18. prosince 2006 č. j. 362/2006-NBÚ/07-OP, jakož i rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu ze dne 5. září 2006 č. j. 68444/2006-NBÚ/P, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Národního bezpečnostního úřadu ze dne 5. září 2006 č. j. 68444/2006-NBÚ/P byla zrušena platnost osvědčení č. 0037029 vydaného stěžovateli pro stupeň utajení "Tajné". Rozhodnutím předsedy Národního bezpečnostního úřadu ze dne 18. prosince 2006 č. j. 362/2006-NBÚ/07-OP byl zamítnut rozklad stěžovatele proti výše uvedenému rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2009 č. j. 8 Ca 22/2007 - 54 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti výše uvedenému rozhodnutí předsedy Národního bezpečnostního úřadu. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. července 2010 č. j. 9 As 9/2010-94 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že neměl možnost seznámit se se všemi důkazy, konkrétně s důkazem použitým jako jediný podklad pro vydání pro něj nepříznivého meritorního rozhodnutí, čímž došlo k porušení rovnosti procesních stran před soudem, případně správním orgánem. Stěžovatel uvádí, že si je vědom ustálené judikatury obecných soudů i Ústavního soudu o této otázce, a respektuje, že zájem státu ve sféře jeho bezpečnosti může v dané konkrétní věci převážit nad zájmem jednotlivce a jeho právy plynoucími ze zásad spravedlivého procesu a rovného postavení před soudem či správním orgánem. Nicméně i v takovém případě musí být podle stěžovatele maximálně šetřena základní práva takového jednotlivce a zákonem stanovené možnosti uplatnit postup směřující k omezení jeho procesních práv musejí být vykládány zásadně restriktivně.

Stěžovatel je toho názoru, že za situace, kdy je mu znemožněno seznámit se se zásadním důkazem, na němž je postaveno rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu, znamenající ve svém důsledku odnětí jeho způsobilosti vykonávat dosavadní funkci ve státní správě, nemá možnost podrobit tento důkaz testu pravdivosti při jeho konfrontaci s informacemi a důkazy, které by byl stěžovatel schopen soudům přednést, pokud by znal obsah této utajené zprávy a bránit se proti takovému důkazu.

Stěžovatel je proto přesvědčen, že on i jeho právní zástupce byli v daném případě oprávněni nahlédnout do vyčleněné části spisu, a pokud mu toto právo bylo upřeno, byl zkrácen v právech zaručených mu Listinou. Stěžovatel je přesvědčen, že popsaným postupem orgánů veřejné moci a obecných soudů došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces a rovné postavení před soudem a jiným orgánem veřejné moci dle článku 36 odst. 1 Listiny.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

V souzené věci stěžovatel obecným soudům vytýká, že jako strana soudního sporu neměl možnost nahlédnout do vyčleněné části spisu a seznámit se s klíčovým důkazem - utajenou zprávou zpravodajské služby - na kterém je postaveno rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu znamenající odnětí způsobilosti stěžovatele vykonávat dosavadní funkci ve státní správě.

Ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/2000 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud konstatoval, že ochrana utajovaných skutečností a podmínky kladené na osoby, jež s těmito skutečnostmi budou nakládat, sice představují natolik specifickou oblast, že ani z ústavněprávního hlediska není možné garantovat všechna procesní práva těchto osob v takové míře, jako tomu je u profesí jiných a u pracovních sporů jejich zaměstnanců. Na druhé straně však ani specifika ochrany utajovaných skutečností nemohou vést k vědomé rezignaci na ústavní ochranu práv prověřovaných osob. Jestliže tedy článek 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny a článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zaručují každému základní právo na spravedlivý proces a jestliže ze soudního přezkumu nesmí být vyloučen přezkum rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny, musí zákonodárce i v tomto případě garantovat přezkum správních rozhodnutí nezávislým soudním orgánem, byť nelze vyloučit nikoli běžný typ řízení, který bude jednotlivé případy dostatečně diferencovat. Ústavní soud respektuje skutečnost, že s ohledem na specifika a význam rozhodování ve věcech utajovaných skutečností, kdy je velmi zřetelný bezpečnostní zájem státu, není možné vždy garantovat všechny běžné procesní záruky spravedlivého procesu (např. veřejnost jednání).

Nejvyšší správní soud k námitkám stěžovatele v odůvodnění svého rozhodnutí s odkazem na ust. § 133 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti (dále jen "zákon o ochraně utajovaných informací") dovodil, že o oddělení příslušné části spisu rozhoduje soud, respektive předseda příslušného senátu, a to za předpokladu, že dospěje k závěru, že jsou pro vyloučení určitých informací z nahlížení do spisu splněny zákonné předpoklady. Zákon o ochraně utajovaných informací neváže postup stanovený v ust. § 133 odst. 3 na skutečnosti klasifikované konkrétním určitým stupněm utajení, ale tento postup se v obecné rovině uplatní na jakékoliv utajované informace (od vyhrazených až po přísně tajné), které jsou obsaženy ve výsledcích šetření nebo v údajích z evidencí zpravodajských služeb nebo policie, pokud by jejich zpřístupněním mohlo dojít k ohrožení či vážnému narušení činnosti zpravodajských služeb nebo policie, jsou-li současně označeny Národním bezpečnostním úřadem, který o nich tvrdí, že ve vztahu k nim nelze zprostit mlčenlivosti. Je proto zcela nerozhodné, jakým konkrétním stupněm utajení jsou dle ust. § 4 uvedeného zákona jednotlivé skutečnosti klasifikovány, rozhodující je zejména jejich povaha, obsah, vztah k jiným osobám, neboť pouze na základě posouzení těchto atributů lze dospět k závěru, zda zpřístupněním příslušných informací může či nemůže dojít k ohrožení či narušení činnosti v zákoně uvedených subjektů.

Nejvyšší správní soud se zaměřil na povahu a obsah informací uvedených v utajované části spisu a dospěl k závěru, že zákonné podmínky pro postup dle ust. § 133 zákona o ochraně utajovaných informací byly splněny. Posuzované informace jednak byly označeny jako okolnosti, o kterých nelze zprostit mlčenlivosti, a dále jsou takového charakteru, že by jejich zpřístupněním stěžovateli mohla skutečně být ohrožena nebo vážně narušena činnost zpravodajských služeb nebo policie. Vzhledem k povaze i obsahu předmětných informací by zpřístupněním těchto informací stěžovateli, dovodil Nejvyšší správní soud, velmi pravděpodobně došlo k rozkrytí metod práce zpravodajské služby, vyzrazením informací by mohlo dojít i k odhalení informačních zdrojů či ovlivňování případných svědků. Městský soud proto podle Nejvyššího správního soudu nepochybil, postupoval-li v souladu s ust. § 133 zákona o utajovaných informacích a přezkoumal-li odůvodnění žalovaného v intencích stanovených v ust. § 122 odst. 3 uvedeného zákona.

Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.

S ohledem na výše uvedené je nutno uzavřít, že podmínky, za kterých správními orgány a soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru