Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 304/99Nález ÚS ze dne 25.11.1999K bezvýjimečné vázanosti obecných soudů právem obhájce podle § 41 odst. 3 trestního řádu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkadvokát
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 166/16 SbNU 221
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.304.99
Datum podání22.06.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.2, čl. 40 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 41 odst.3, § 77, § 91 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 304/99 ze dne 25. 11. 1999

N 166/16 SbNU 221

K bezvýjimečné vázanosti obecných soudů právem obhájce podle § 41 odst. 3 trestního řádu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 25. 11. 1999 v ústním jednání

a v senátě ve věci stěžovatele M. C., zastoupeného JUDr. H. R.,

advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem,

pobočky v Liberci, ze dne 26. dubna 1999, sp. zn. 28 To 112/99,

a usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 8. dubna

1999 (Nt 85/99-3), týkající se přezkumu vazby a nedostatku povinné

obhajoby, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky

v Liberci, ze dne 26. dubna 1999, sp. zn. 28 To 112/99, a usnesení

Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 8. dubna 1999, sp. zn.

Nt 85/99, se zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co

do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34

odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl

stěžovatel pravomocné usnesení Okresního soudu v Jablonci nad

Nisou ze dne 8. dubna 1999 (Nt 85/99-3) a spolu s ním též jeho

stížnost zamítající usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem,

pobočky v Liberci, ze dne 26. dubna 1999 (28 To 112/99-15)

a tvrdil, že oba obecné soudy jako orgány veřejné moci svými

rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na obhajobu (čl.

40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění

ústavní stížnosti stalo se tak tím, že v jeho výslechu před soudem

I. stupně dne 8. dubna 1999 (před jeho vzetím do vazby) nebyla

přítomna jím zvolená obhájkyně, která o tomto procesním úkonu

orgánů činných v trestním řízení nebyla ani uvědoměna. Stěžovatel

proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí

obecných soudů jako protiústavní zrušil.

Krajský soud v Ústí nad Labem, proti jehož rozhodnutí ústavní

stížnost směřuje především, se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst.

4 zákona) vyjádřil podáním předsedy senátu, z něhož ústavní

stížností napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3 zákona);

s odkazem na ust. § 77 odst. 2 tr. ř. odmítl tvrzení ústavní

stížnosti, a aniž by učinil konečný návrh, odkázal na odůvodnění

dotčeného rozhodnutí. Podle obsahu vyjádření bylo lze mít za to,

že navrhl, aby ústavní stížnost jako nedůvodná byla zamítnuta.

Vedlejší účastník Okresní státní zastupitelství v Jablonci

nad Nisou, ač o ústavní stížnosti stěžovatele a o jednání v této

věci Ústavním soudem nařízeném vyrozuměno, svého práva

z vedlejšího účastenctví (§ 76 odst. 2 zákona) nevyužilo (č. l.

20 spisu Ústavního soudu).

Ústavní stížnost je důvodná.

Podle odůvodnění stěžovatelem napadeného rozhodnutí obecný

soud II. stupně jako soud odvolací zamítl jeho stížnost do

rozhodnutí soudu I. stupně proto, že dospěl k závěru, že

"v posuzovaném případě o vazbě v přípravném řízení rozhoduje

soudce a nikoli senát", a protože zákonem předpokládaná účast

obhájce vztahuje se na řízení před soudem (§ 41 odst. 3 tr. ř.),

"tedy tam, kde soud rozhoduje ve složení předseda a dva přísedící,

nelze dospět k závěru, že" (sc. nepřítomností obhájce u výslechu)

"bylo porušeno právo obviněného na obhajobu nebo porušen jinak

zákon". Nadto s odkazem na protokol ze dne 8. dubna 1999, kdy byl

stěžovatel vzat do vazby, neplyne, že by byl stěžovatel o účast

obhájce při svém výslechu požádal; skutečnost, že obhájkyně

stěžovatele o výslechu nebyla uvědoměna, vyložil odvolací soud

tak, že povinnost obhájce o procesním úkonu vyrozumět váže soud

podmínkou, že obhájce je dosažitelný.

S takto vyloženým a zdůvodněným právním názorem obecného

soudu II. stupně se nelze především z ústavněprávního hlediska

ztotožnit.

Článkem 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je

každému v řízení před orgány veřejné (státní) moci ústavně

zaručeno právo na právní pomoc, a to od počátku řízení; další

ústavní garancí je zaručeno, že pro tuto právní pomoc v oblasti

trestního řízení musí být vytvořeny takové (procesní) podmínky,

aby mohla být poskytnuta účinně a včas (čl. 40 odst. 3 Listiny

základních práv a svobod).

Z těchto ústavních záruk vyplývá, že právo obhájce plynoucí

z ustanovení § 41 odst. 3 tr. ř. váže obecné soudy v oblasti

trestního soudnictví zcela bezvýjimečně, a to bez ohledu na to,

v jakém složení soud v té které věci jedná, neboť i soudce

rozhodující (v dané věci o vazbě) jako samosoudce jedná

a rozhoduje jménem státní moci a již proto je v uvažovaném smyslu

soudem, jemuž podle přesvědčení Ústavního soudu přísluší všechna

oprávnění, ale i povinnosti vyplývající z procesních předpisů,

v dané věci pak z trestního řádu.

Poučení poskytnuté stěžovateli obecným soudem I. stupně (čl.

2 - Okresní soud v Jablonci nad Nisou - Nt 85/99) je z uvažovaných

hledisek očividně nedostatečné (§ 91 odst. 1 al. 1 in fine)

a v důsledku toho odkaz také odvolacího soudu na to, že stěžovatel

o přítomnost obhájkyně u výslechu nepožádal, je nepřípadný,

obdobně jako je tomu stran vyrozumění obhájkyně, neboť z obsahu

zmíněného spisu není patrno, že by o její uvědomění byl učiněn

alespoň pokus a že by obhájkyně nebyla v daném čase "dosažitelná".

Pochybnosti budí ostatně i skutková tvrzení pojatá do

napadených usnesení, dle nichž měl stěžovatel "za odměnu

(odcizením motorového vozidla) poškozeného přemluvit, aby krádež

nehlásil" nebo že "při kontrole totožnosti policistům utekl

a skrýval se"; jakkoli z hlediska úvah o důvodnosti vazby jde

o okolnosti důležité, o jejich existenci není v předloženém spise

obecného soudu podán nijaký důkaz (tvrzení státní zástupkyně

v návrhu na vzetí stěžovatele do vazby za důkaz přirozeně pokládat

nelze) a co je podstatné, podle již zmíněného protokolu stěžovatel

k nim nebyl ani vyslechnut. Dotčené závěry obecných soudů, pokud

na ně obecné soudy odkazují v odůvodnění svých rozhodnutí a z nich

vycházejí, nemají proto oporu ve skutkovém stavu věci, jak ze

zmíněného spisu se tento podává, a proto je zcela důvodný závěr,

že postupem obecných soudů došlo ve stěžovatelově věci k porušení

dalšího ústavně chráněného práva obsaženého souhrnně v ústavně

chráněném právu na soudní ochranu (čl. 38 odst. 2 al. 1 Listiny

základních práv a svobod).

Z důvodů takto rozvedených byla ústavní stížnost stěžovatele

shledána důvodnou a v důsledku toho byla obě jí napadená

rozhodnutí obecných soudů I. a II. stupně zrušena [čl. 82 odst.

1, 3 písm. a) zákona], jak z výroku tohoto nálezu je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 25. listopadu 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru