Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 304/20 #1Usnesení ÚS ze dne 11.02.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 9
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavn... více
Věcný rejstříkodůvodnění
dovolání/přípustnost
Rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.304.20.1
Datum podání28.01.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 241a odst.1, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 304/20 ze dne 11. 2. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Prosecké skály s. r. o., se sídlem Freyova 1/12, Praha 9, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, č. j. 32 Cdo 3210/2019-412, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, č. j. 19 Co 49/2019-366, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 5. 2018, č. j. 15 C 444/2015-235, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"). S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

2. Stěžovatelka sice prostřednictvím ústavní stížnosti brojí proti všem výše nadepsaným rozhodnutím obecných soudů, avšak svoji stížnostní argumentaci soustředí především na napadené usnesení Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud totiž stěžovatelčino dovolání odmítl s odůvodněním, že není přípustné, neboť dovolací soud nemůže přezkoumávat skutkový stav zjištěný v řízení před soudy nižších stupňů. Stěžovatelka s tímto závěrem nesouhlasí a zároveň považuje napadené usnesení za nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné. Namítá totiž, že z jeho odůvodnění nelze rozeznat, jaké myšlenkové konstrukce vedly k odmítnutí dovolání, přičemž se nemůže spokojit s konstatováním Nejvyššího soudu, podle kterého jsou rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") dostatečně odůvodněna. Stejně tak nepovažuje za dostatečné, pokud Nejvyšší soud sice bohatě odkazuje na svoje dřívější rozhodnutí, která se měla týkat otázek předložených v dovolání, avšak nijak blíže nezdůvodňuje, proč mají být závěry těchto rozhodnutí přenositelné i na nyní projednávanou věc.

3. V této souvislosti odkazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, podle kterého je nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, v jehož odůvodnění v rámci právního posouzení věci je učiněn pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm byly alespoň stručně vyloženy právní úvahy, z nichž by bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito. V této souvislosti stěžovatelka zdůrazňuje, že její právo dozvědět se důvod, proč Nejvyšší soud rozhodl tak, jak rozhodl, by mělo převážit nad ostatními sledovanými zájmy, zejména nad požadavkem rychlosti dovolacího řízení. V nyní projednávané věci se však domnívá, že Nejvyšší soud jí toto její právo odepřel. Jestliže totiž přednesla protiargumenty, které byly způsobilé k projednání a které polemizovaly s právním posouzením uvedeným v rozhodnutí obvodního a městského soudu, je postup, kdy se dovolací soud věcí v podstatě nezabýval a přejal bez dalšího argumentaci soudů nižších stupňů, postupem nezákonným a protiústavním.

4. Zbylá část námitek pouze reprodukuje námitky vznesené v dovolání, kterými se Nejvyšší soud údajně odmítl zabývat. Stěžovatelka rozporuje závěry obecných soudů, podle nichž byla v prodlení s výběrem dodavatele. Stěžovatelka totiž podle uzavřené smlouvy o dílo dodavatele pouze schvalovala, nikoliv vybírala, a proto nemohla být v prodlení. Výběr dodavatele byl v režii žalobkyně, a proto by za prodlení měla nést odpovědnost právě žalobkyně, nikoliv stěžovatelka. Těmito námitkami se prý však soudy nezabývaly.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) a zčásti nepřípustný (ve vztahu k rozhodnutím obvodního a městského soudu).

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí především proti postupu Nejvyššího soudu, který její dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 237 ve spojení s § 243c odst. 1 a § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.").

7. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je patrné, že stěžovatelka přípustnost dovolání dovozovala ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tuto ustálenou rozhodovací praxi stěžovatelka v dovolání řádně specifikovala. Otázku hmotného nebo procesního práva, kterou měl odvolací soud řešit v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, však stěžovatelka explicitně neformulovala. Přesto však Nejvyšší soud argumentaci za stěžovatelku "dotvořil" a dovodil, že v rozporu s judikaturou by snad mělo být právní posouzení odvolacího soudu, podle něhož k prodlení s prováděním díla ze strany stěžovatelky nedošlo. Podstatou dovolací argumentace stěžovatelky bylo totiž tvrzení, že mezi jejím případným prodlením s poskytnutím součinnosti při provádění díla a prodlením druhé smluvní strany neexistuje příčinná souvislost. Jak ale Nejvyšší soud uzavřel, existence příčinné souvislosti se prokazuje a nejedná se tedy o otázku právní, nýbrž skutkovou. Stěžovatelka tak de facto ve svém dovolání předestřela vlastní verzi skutkového stavu a na ní následně stavěla právní argumentaci.

8. Shodně s Nejvyšším soudem však musí též Ústavní soud uzavřít, že Nejvyššímu soudu nepřísluší hodnotit skutkový stav zjištěný obecnými soudy. Dovolací přezkum je totiž v souladu s ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Nad rámec uvedeného se ostatně Nejvyšší soud vypořádal i s dalšími dovolacími námitkami stěžovatelky, včetně odkazů na rozhodovací praxi Ústavního soudu stran řádného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a jejich přezkoumatelnosti.

9. Stěžovatelka přitom ani v nyní pojednávané ústavní stížnosti nepředestírá žádnou konkrétní argumentaci, z níž by bylo možno usuzovat na protiústavní pochybení Nejvyššího soudu. Její podstata totiž spočívá výhradně ve výtce nedostatečného odůvodnění a vypořádání dovolacích námitek, přičemž však stěžovatelka blíže nespecifikuje, které konkrétní námitky zakládaly některý z přípustných dovolacích důvodů. Lapidárně vyjádřeno, jakkoliv Ústavní soud nikterak nezpochybňuje povinnost každého soudu svoje rozhodnutí řádně odůvodnit, je tato námitka způsobilá dosáhnout ústavní relevance teprve tehdy, je-li jasně seznatelné, které konkrétní námitky v daném řízení o podaném dovolání Nejvyšší soud (údajně) vůbec nevypořádal. Jak přitom tento soud správně uvedl, musí se jednat o námitky právní a nikoliv skutkové. V části ústavní stížnosti, která brojí proti napadeným rozhodnutím obvodního a městského soudu, přitom stěžovatelka opět argumentuje výhradně skutkovými okolnostmi daného případu (otázka prodlení s výběrem dodavatele vnějších náplní a s předáním spárořezů).

10. Protože tedy v projednávané věci je závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý (viz shora), nemůže za daných okolností a s přihlédnutím k závěrům stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.) přezkoumávat ani ústavnost napadených rozhodnutí obvodního a městského soudu, neboť stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti řádně nevyužila procesních prostředků, které zákon k ochraně jejich práv připouští. Stručně řečeno, nepodala věcně projednatelné dovolání. Část ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu je tudíž nepřípustná.

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

12. Za této situace, kdy Ústavní soud rozhodl neprodleně o ústavní stížnosti, z důvodu procesní ekonomie již samostatně nerozhodoval o stěžovatelkou uplatněném návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť by to bylo zjevně neúčelné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru